Zaminování Perského zálivu nebo kolaps režimu? Nejpravděpodobnější scénáře, které hrozí Íránu

Prvním a nejoptimističtějším scénářem jsou cílené chirurgické údery s minimálními civilními oběťmi, které by vedly k pádu režimu a přechodu k demokracii. V tomto případě by se americké letectvo a námořnictvo zaměřilo na základny revolučních gard, sklady balistických raket a jaderná zařízení. Historická zkušenost z Iráku či Libye však ukazuje, že vojenská intervence málokdy vede k hladké demokratizaci a častěji ústí v roky chaosu.

Další možností je takzvaný venezuelský model, kdy by prudká vojenská akce ponechala režim u moci, ale donutila by jej k zásadní změně politiky. Teherán by v takovém scénáři musel omezit podporu milicím na Blízkém východě, zastavit jaderný program a zmírnit represe proti vlastním občanům. Vzhledem k sedmačtyřicetileté historii neústupnosti islámské republiky se však tento vývoj jeví jako málo pravděpodobný.

Mnoho analytiků považuje za nejpravděpodobnější výsledek kolaps teokratického vedení a jeho nahrazení vojenskou vládou. Ačkoliv je současný režim u velké části populace nepopulární, disponuje rozsáhlým bezpečnostním aparátem, který má zájem na zachování statusu quo. V následném zmatku po amerických útocích by se moci mohly chopit postavy z řad revolučních gard, které by zavedly tvrdou vojenskou diktaturu.

Írán již dříve varoval, že na jakýkoliv útok odpoví odvetou, přičemž jeho představitelé prohlásili, že „prst je na spoušti“. Přestože se íránské síly nemohou rovnat americké technologické převaze, disponují arzenálem balistických raket a dronů ukrytých v podzemních tunelech. Terčem by se mohly stát americké základny v Bahrajnu či Kataru, ale i kritická infrastruktura sousedních států, jako je Jordánsko.

Dlouhodobou hrozbou pro světový obchod zůstává možnost zaminování Perského zálivu. Hormuzský průliv je klíčovým hrdlem, kterým ročně protéká zhruba 20 až 25 % světové produkce ropy a pětina exportu zkapalněného zemního plynu. Pokud by Írán přistoupil k blokádě této tepny, vedlo by to k okamžitému a drastickému nárůstu cen energií na globálních trzích.

Specifickou hrozbu představuje takzvaný rojový útok na americké válečné lodě. Tato taktika spočívá v nasazení obrovského množství rychlých člunů a sebevražedných dronů proti jedinému cíli s nadějí, že obranné systémy nebudou schopny eliminovat všechny hrozby najednou. Případné potopení amerického plavidla by pro Washington znamenalo obrovskou ponížení a pravděpodobně by vyvolalo totální válku.

Vážným rizikem, které znepokojuje sousední Saúdskou Arábii i Katar, je úplný rozpad íránského státu a následný chaos. Podobně jako v Sýrii či Jemenu by mohl vypuknout občanský konflikt doprovázený etnickým napětím mezi Kurdy, Balúčy a dalšími menšinami. Regionální mocnosti se obávají, že by se země s 93 miliony obyvatel mohla propadnout do nekontrolovaného násilí.

Izrael, který vnímá íránský jaderný program jako existenční hrozbu, by pravděpodobně pád tamního režimu přivítal. Zároveň však v oblasti panují obavy z humanitární a uprchlické krize nebývalých rozměrů. Pokud by se politické vakuum nepodařilo rychle zaplnit, následky by pocítil celý Blízký východ i Evropa.