Zeptám se Putina na podporu Íránu, prohlásil Trump. Podle médií ho to ve skutečnosti nezajímá

Zneklidňující rozpor v přístupu amerického vedení vyplývá ze sérií nedávných vyjádření klíčových představitelů. Zatímco ministr obrany Pete Hegseth při slyšení v Senátu otevřeně připustil, že Rusko i Čína určitými způsoby napomáhají íránským aktivitám, diplomacie i samotný prezident tato varování mírní. Šéf americké diplomacie Marco Rubio otázky ohledně ruské pomoci Teheránu přešel při setkání s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem bez komentáře.

Donald Trump následně na sociálních sítích veřejně rozporoval vyjádření svého ministra obrany a uvedl, že Rusko ani Čína se podle jeho názoru do konfliktu nezapojují. Prezident své tvrzení opřel o osobní ujištění tamních lídrů, kteří mu údajně dali slib, že Teheránu nebudou dodávat zbraně. Šéf Bílého domu vyjádřil vůči slovům zahraničních představitelů důvěru s tím, že případná podpora není zásadního charakteru a Moskva by jej jistě nechce zklamat.

Podezření vůči Kremlu se přitom netýkají pouze dodávek vojenského materiálu či dronů. Ukrajinská administrativa i zpravodajské služby opakovaně upozorňují, že Moskva poskytuje Teheránu satelitní snímky amerických základen a pozic na Blízkém východě. Na tyto informace reagoval americký prezident opětovným zlehčováním s tvrzením, že takové údaje by neměly faktický dopad, ačkoliv přislíbil, že se na tuto záležitost ruského prezidenta Vladimira Putina dotáže.

Zprávy o ruském sdílení zpravodajských informací s Íránem přitom nejsou novinkou a v amerických médiích se objevují již několik měsíců. Americká administrativa na podobná odhalení reagovala tvrzením, že o takových aktivitách nemá žádné důkazy, a mluvčí Bílého domu zdůrazňovala, že bez ohledu na pravdivost těchto zpráv americká armáda íránské síly zásadním způsobem drtí. Podobně rezervovaně se k tématu vyjadřují i další američtí vyjednavači.

Představitelé Bílého domu sice veřejně deklarují, že ruskou stranu důrazně varovali před předáváním citlivých cílových dat Íránu, přímo z úst samotného prezidenta však jasné varování nikdy nezaznělo. Ani nedávné ztráty na životech amerických vojáků v důsledku íránských úderů nedovedly šéfa Bílého domu k razantnějšímu vymezení vůči Moskvě. Tento laxní přístup tak vyvolává otazníky nad tím, jaké hranice americká administrativa vůči Kremlu vlastně vymezuje.

Současný vývoj nápadně připomíná události z prvního funkčního období Donalda Trumpa, kdy zpravodajské služby prověřovaly podezření, že Rusko nabízelo odměny za zabití amerických vojáků v Afghánistánu. Prezident v té době popíral, že by o věci dostával ústní hlášení, označoval zprávy za výmysl a odmítal téma otevřít při přímých rozhovorech s ruským protějškem. Přestože pozdější prověrky označily míru jistoty těchto zpravodajských poznatků za nižší, přístup Bílého domu vzbudil vlnu kritiky.

Prezidentův přístup k této problematice navíc často spoléhá na vytváření jakési morální ekvivalence mezi kroky Spojených států a Ruska. V minulosti přirovnával údajné ruské odměny v Afghánistánu k americké podpoře protisovětských bojovníků v osmdesátých letech a v případě Íránu naznačil, že Moskva pouze zrcadlí americké působení vůči svým vlastním zájmům. Výsledkem této rétoriky je však vysílání signálu, že případná ruská pomoc íránskému režimu při cílení na americké jednotky nepředstavuje pro Bílý dům nepřekročitelnou linii.