Ministerstvo se 10 let vyhýbá povinnosti regulovat zápach, tvrdí ombudsman

Zatímco v případě hluku či jiného znečištění stát garantuje právními předpisy ochranu veřejného zájmu, u obtěžujícího zápachu jsou podle Seitlové lidé ponecháni svému osudu a jejich jedinou možností je občanskoprávní žaloba používaná u sousedských sporů, a to i v případech, kdy je zdrojem zápachu velká firma.

Povinnost stanovit emisní limity pachových látek, kterou ukládá ministerstvu životního prostředí zákon o ochraně ovzduší již deset let, není splněna. "Ministerstvo tak fakticky zákon porušuje a jedná v rozporu se závazkem, který mu uložil parlament," zdůraznila Seitlová. Ověřené metody a způsoby měření zápachu přitom podle ní existují a využívají i uznávají je nejen v řadě zemí Evropské unie.

Stanovení emisních limitů pachových látek nebo alespoň jejich doporučených hodnot je přitom základním předpokladem k tomu, aby státní orgány mohly vyžadovat a ukládat opatření ke snížení produkce zápachu, případně postihovat zdroje zápachu za nepřiměřené obtěžování osob bydlících či pracujících v zápachem postižené oblasti.

Seitlová se setkala s desítkami stížností. "Lidé v nich poukazují na zoufalost své situace, dramatické zhoršení podmínek k bydlení i k práci, jestliže se v dané lokalitě, mnohdy v blízkosti obytné zóny, objeví provozní areál způsobující nadměrný zápach. Obracejí se na orgány státní správy, ale i ty jsou ve většině případů bezmocné," konstatovala zástupkyně veřejného ochránce práv.

Prováděcí vyhláška k ochraně proti zápachům přitom již šest let neobsahuje žádné přípustné ani doporučené limity pachů. Aby úřady obtěžování zápachem vůbec konstatovaly, stanovuje vyhláška dvě nutné podmínky: jednak si na zápach musí stěžovat více než 20 lidí bydlících nebo pracujících v dané oblasti, jednak musí byt prokázáno porušení jiné povinnosti, které obtěžování zápachem způsobilo. "Jestliže tedy provoz všechny podmínky splňuje, může být zápach sebehorší, přesto není možné konstatovat překročení přípustné míry obtěžování, jak ji zákon vymezuje," řekla Seitlová..

Parlament v současné době shodou okolností projednává vládní návrh nového zákona o ochraně ovzduší. Ten ale podle Seitlové opět pouze deklaruje ochranu před zápachem, aniž by řešil otázku, jak se tato ochrana bude aplikovat. "Návrh prováděcí vyhlášky k novému zákonu opět neobsahuje žádné emisní a imisní limity pro pachové látky," konstatovala zástupkyně ombudsmana.

Podle Seitlové je nepochybné, že pokud by limity zákon stanovil, přimělo by to provozovatele snižovat emise zapáchajících látek. "Jestliže však chybí, nemají provozovatelé zdrojů zápachů žádný důvod, aby o snížení zápachu usilovali," řekla. Stejně tak nemají ani orgány ochrany ovzduší žádný nezpochybnitelný a reálně využitelný právní podklad, na jehož základě by mohly ovlivňovat povolování nových zdrojů znečištění ovzduší v lokalitách, kde by mohlo docházet k obtěžování obyvatel zápachem.

Podle zástupkyně ochránce je povinností ministerstva nalézt řešení, jak limity pro pachové látky v ovzduší stanovit. I přes ministerstvem namítané obtíže při stanovení limitů, je totiž řešení možné. "Například tam, kde si na zápach stěžuje více než stanovený počet osob bydlících nebo pracujících v okolí zdroje, může být stanovován individuální emisní limit. Stejně tak je možné stanovit provozovatelům zdroje zápachu povinnost zpracovat a provádět plán snižování emisí pachových látek, právě s ohledem na dostupnost technologií," řekla Seitlová.

Není však podle ní možné, aby se ministerstvo životního prostředí dlouhodobě vyhýbalo plnění své povinnosti a neřešilo nežádoucí stav ani novou právní úpravou jen proto, že "její splnění není snadné".