Kdo nám vlastně vládne?

Rep.: Jaký máte názor na korupci? Mám na mysli primární dopad, tj. kolik peněz ročně v Česku zmizí na nejrůznější úplatky a další věci, a dále dopad sekundární, který je především psychologický.

C. S.: Podle našich odhadů se ročně prosoutěží 100 miliard korun ve veřejných zakázkách, z čehož asi 20 procent jde na tzv. transakční náklady, což jsou v podstatě úplatky. Ale hlavní problém korupce je v tom, že lidé už nedůvěřují státu a nedůvěřují v řád. Nevěří v to, že je možné udělat něco transparentně a poctivě. Druhý problém je vychýlení moci – jestli tu máme skupinu lidí, která uplatí cokoli a kohokoli, pak vzniká otázka: kdo nám tu vlastně vládne? Je to skupina lidí, která si poradí s justicí, se státním zastupitelstvím i s politickými stranami? Kdo tu vlastně vládne? Občané by si měli říct, že nejde o to, kdo je bohatý a kdo je méně bohatý, ale o to, kdo nám určuje pravidla. Vezměte si, že pan Mrázek byl člověk, který měl oficiálně invalidní důchod 12 tisíc korun měsíčně, pan Krejčíř je postupně zprošťován žalob a já se obávám, že se za pár let dozvíme, že vlastně nespáchal vůbec nic a bude se jako čestný občan moci vrátit do Čech. A pak je tu skutečně otázka, kdo tu fakticky vládne.

Rep.: Opakovaně zmiňujete krizi morálky. Asi se shodneme, že jedním z jejích projevů je rozhazování, stavení hladových zdí a další jevy, takže se zřejmě nevyhneme úsporám. Jak chcete zařídit, aby k nim byla ochota? Když se podíváme napříč Evropou, moc nadějně to nevypadá.

C. S.: Když jsme s Vladimírem Špidlou postavili vládu, prvním krokem k řešení krize bylo zmrazení platů ústavních činitelů. A tím se vracím k legitimitě. Jistě, určitá míra nerovnosti ve společnosti je a někoho to bude bolet víc, ale je nezbytné, aby ti, kteří rozhodují, začali u sebe. Když šéf řekne „snižuji všem platy o pět procent,“ má zároveň říct, že sobě snižuje o patnáct. Pak jsou všichni ochotnější snést toto snížení platů. To je přesně to, co vede k určité legitimitě. Z tohoto důvodu jsem i pro progresivní zdanění. To není o trestání bohatých - žádný systém nesmí podvazovat podnikání a aktivitu lidí. Jenže když střední a nižší střední vrstvy vidí, že bohatí mají trochu jinou procentní sazbu, lépe akceptují úsporné kroky. I to je jistý projev solidarity. Nejde o žádný socialismus, ale o budování soudržné společnosti. Také se asi shodneme v tom, že jsme společnost spotřeby a lidé jsou ochotní si na úvěr kupovat pitomosti.

Rep.: Jinými slovy, politici by měli jít příkladem?

C. S.: Nejen politici, ale vyšší vrstvy obecně. Kdyby politická a ekonomická elita jasně řekla, že jde příkladem, byla by míra legitimity i akceptace vyšší.

Rep.: V současné době v České republice funguje průběžný penzijní systém. Jeho nevýhoda spočívá v tom, že je závislý na demografickém vývoji. Jak vypadá zub Husákových dětí, zcela jistě víte, a kam se tím blížíme, víte také. Jak tuto situaci řešit?

C. S.: My říkáme, že úspěšná důchodová reforma je opřená o rodinu. To je také důvod, proč máme v programu zavedení odpisů na jedno, druhé či třetí dítě. Nebudeme-li mít odvahu nediskriminovat rodiny s dětmi, tak ten problém zkrátka nevyřešíme. Mají být dobrovolné možnosti kapitálového pojištění a dalších produktů, ale různé opt-outy a další věci vedou pouze k rozevření nůžek. Náš přístup je tedy zachování průběžného systému.

Rep.: Když to tedy shrnu: podpora porodnosti, zachování průběžného systému a zbytek nechat na libovůli každého jednotlivce?

C. S.: Přesně tak.

Rep.: Jednou jste řekl, že před padesáti lety se vyšší vrstvy podílely na tvorbě HDP podstatně větším podílem. Nepřijde vám, že krize morálky je způsobená do určité míry ochranářskou politikou státu? Před padesáti lety byl trh nepoměrně liberálnější – neexistoval penzijní systém, rodiče uzavírali smlouvy s dětmi, že je později budou živit, na vesnicích byl běžnou věcí výminek a řada dalších věcí. Někteří ekonomové tvrdí, že průběžný penzijní systém de facto vytěsnil mezigenerační solidaritu.

C. S.: V tomto ohledu je to do značné míry pravda, protože tehdy neexistovala jen mezigenerační solidarita, ale také mezigenerační odpovědnost a mnohem větší soudržnost mezilidských vztahů. Ale bylo to proto, že lidé to vzali jako úkol. Ale dnes, když je svět naprosto liberální, se ukazuje, že neschopnost udržovat dlouhodobé vztahy je něčím, co je pro společnost devastující. Nicméně doba se posunula a třeba zmíněný penzijní systém je projevem solidarity, protože z mých peněz se dnešním důchodcům platí důchod a já očekávám, že tady jednou budou děti, které zase budou platit důchod mně. Problém této solidarity je v tom, že je anonymní. Dříve jsem nesl odpovědnost třeba za otce, který měl jméno a šlo o konkrétní osobu. Dnes tomu tak není.