ROZHOVOR | Před 30 lety se rozpadla Varšavská smlouva. Havel si ji pojil s invazí, proto žádal její zánik, říká historik

Byla symbolem podřízenosti vůči Moskvě a lidem toužícím po svobodě přinesla invazemi v Maďarsku 1956 i v Praze 1968 jen bolest, pláč a bezmoc. Historik Matěj Bílý z Ústavu pro studium totalitních režimů konstatuje, že pro generálního tajemníka ÚV KSSS Michaila Gorbačova v nových podmínkách po zhroucení komunistického bloku představovala Varšavská smlouva problém, který se na jeho žebříčku zahraničněpolitických priorit nacházel poměrně nízko. „A to prakticky po celou dobu jeho vlády. Na druhou stranu Gorbačovův úzký kruh nepočítal s tím, že Varšavská smlouva zanikne v řádu měsíců, ani několika let, a to ještě bez ekvivalentních kroků na straně Západu. Rozpuštění Varšavské smlouvy bylo zastíněno krvavým rozpadem Jugoslávie, “ míní znalec události z 25. února 1991, kdy započal rozpad paktu.

Vedoucí Oddělení výzkumu politického a společenského vývoje 1938–1989 ÚSTR upozorňuje, že rozpuštění Varšavské smlouvy bylo spíše odpůrci Gorbačova vnímáno v kontextu jeho celkové politiky. „Gorbačov se ale zjevně bál osobně účastnit hlavních jednání, a to právě kvůli domácím konsekvencím. Příznačně protokol o zrušení aliance nepodepsal Gorbačov, ale sovětský viceprezident Gennadij Janajev, jeden z pozdějších pučistů, který se v srpnu 1991 podílel na pokusu o státní převrat.“

Autor knihy Varšavská smlouva 1969-1985: Vrchol a cesta k zániku důrazně vyvrací chiméru, podle níž chtěl první polistopadový prezident Václav Havel vedle Varšavské smlouvy zrušit i Severoatlantický pakt NATO. „Proruské dezinformační weby Havlovy postoje podávají účelově, zcela opomíjejí kontext a dynamiku tehdejšího vývoje. Prezident totiž předpokládal, že po skončení studené války dojde k překonání blokového rozdělení Evropy a nastolení nové, širší bezpečnostní organizace.“

Editor obsáhlého Biografického slovníku vedoucích funkcionářů KSČ v letech 1921-1989 připomíná, že rumunský prezident Nicolae Ceaușescu se odmítl podílet na okupaci Československa. „Zásah před Brežněvem kritizoval a hlasitě upozorňoval, že nešlo o akci Varšavské smlouvy, nechtěl, aby s ní Rumunsko bylo spojováno. S vojenskou akcí nesouhlasil, byť s reformami v Československu nesympatizoval.“

Varšavská smlouva i její západní protipól NATO stály na prahu konfliktu během druhé berlínské krize na přelomu 50. a 60. let. Riziko střetu hrozilo i v případě karibské raketové krize v roce 1962. „Varšavská smlouva ale měla pouze evropskou působnost, takže střet o další statut rozděleného Berlína pro ni byl v mnoha směrech podstatnější. Z vojenského hlediska ji ovlivnil na celé čtvrtstoletí,“ soudí pro EuroZprávy.cz Matěj Bílý.

GORBAČOV SE PROTI POŽADAVKU NEPOSTAVIL NA ODPOR

Pane doktore Bílý, před třiceti lety byl v Budapešti podepsán akt o rozpuštění vojenských struktur Varšavské smlouvy a k 1. červenci 1991 v Praze zanikla i v politické rovině. Ovšem na nutnost zrušit Varšavskou smlouvu upozorňovala už 11. března 1985 Charta 77 v takzvané Pražské výzvě určené mírovému kongresu v Amsterodamu. Václav Havel, Jiří Dienstbier a další disidenti žádali rozpuštění Varšavské smlouvy a navrhovali cestu ke sjednocení západní a východní Evropy, včetně sjednocení Německa. Ve výzvě ale rovněž apelovali i na ukončení Severoatlantického paktu NATO. S jakou odezvou se návrh československé opozice setkal v západním světě i v komunistickém bloku?

Váhu uvedené výzvy bych nepřeceňoval. Už jen z toho důvodu, že Charta 77 byla vnímána jako organizace, která primárně usiluje o změnu poměrů v Československu, nikoliv na geopolitické scéně. Mám za to, že výzva je spíše akcentována zpětně, jako určitý důkaz vizionářství československých chartistů. Přišla totiž na vrcholu takzvané druhé studené války, na samotném počátku éry Michaila Gorbačova. Ve zmíněné době návrhy obsažené v dokumentu působily utopicky.

První polistopadová hlava státu je neoprávněně spojována s informací, že chtěl vedle Varšavské smlouvy zrušit i NATO, anebo že byl jejím kritikem, jak tvrdí některé proruské dezinformační weby. Havel se totiž společně s dalšími chartisty domníval, že po skončení studené války nebude ve svobodném demokratickém světě zapotřebí žádný vojenský pakt. Navíc při založení Severoatlantické aliance i Varšavské smlouvy bylo dohodnuto, že jakmile jedna organizace zanikne, skončí i druhá. Havel se však proti nařčení, že je pro rušení NATO tvrdě ohradil v památném projevu v americkém Kongresu 21. února 1990. Myslíte si, že Havlovo ujištění o nutné existenci NATO přispělo k podpoře Západu, aby souhlasil s rychlým zánikem Varšavské smlouvy, neboť se předtím obával reakce Sovětského svazu?

Zmíněné proruské weby Havlovy postoje podávají účelově, zcela opomíjejí kontext a dynamiku tehdejšího vývoje. Václav Havel zpočátku svého prezidentského mandátu skutečně hovořil o souběžném rozpuštění NATO a Varšavské smlouvy. Zdůrazňuji slovo souběžném. Havel totiž předpokládal, ostatně v souladu s názorem panujícím v Chartě 77, jejíž výzvu jste již zmínil, že po skončení studené války dojde k překonání blokového rozdělení Evropy a nastolení nové, širší bezpečnostní organizace. Havlovy představy z úvodu roku 1990 se od zmíněného odvíjely. Havel se například přikláněl k odsunu všech cizích vojenských jednotek z Evropy, tedy i amerických. Je ale důležité jedním dechem dodat, že tyto myšlenky rychle opustil. Naopak, v polovině roku 1990 již představoval jednoho z hlavních odpůrců teze, že Varšavskou smlouvu postačí reformovat, místo toho navrhoval její okleštění na úroveň, kdy její další existence prakticky ztrácela smysl. Vůči NATO takto rozhodně nevystupoval, naopak k alinaci byl stále smířlivější. Na druhou stranu bych vliv Havlových postojů na západní, především pak americkou strategii vůči Varšavské smlouvě po roce 1989 nevnímal jako nějak zásadní. Západ Havla uznával jako symbol, morální autoritu, nikoliv partnera, který by měl formulovat klíčové geopolitické otázky.

Ve své snaze zrušit vojenské socialistické zlo, které zadusilo maďarské povstání v roce 1956 i Pražské jaro 1968, pochopitelně prezident Václav Havel pokračoval hned po Sametové revoluci v roce 1989 a navázal tak na zmíněnou Pražskou výzvu. Luboš Dobrovský, nejprve náměstek Federálního ministra zahraničních věcí a od října 1990 ministr obrany České a Slovenské federativní republiky, říkal, že pro Havla bylo prvořadé ukončit činnost Varšavské smlouvy a všechny kolem sebe pověřil, aby zahájili klíčová jednání. Kdy ale poprvé tehdejší Československo oznámilo bývalému Sovětskému svazu, že žádá ukončení činnosti vojenské organizace?

Problém byl složitější. Jak už jsme zmínili, československý disent zpočátku počítal se souběžným rozpuštěním NATO a Varšavské smlouvy. I proto si v prvních měsících u moci nedokázal představit, že by reálně mohlo dojít ke zrušení pouze druhé uvedené organizace. Nová koncepce československé zahraniční politiky předložená v dubnu 1990 označovala Varšavskou smlouvu za přechodný nástroj pro vytvoření nového celoevropského bezpečnostního mechanismu. Zlomem byla moskevská schůzka Politického poradního výboru, nejvyššího orgánu Varšavské smlouvy, v červnu 1990. Zde československá delegace v čele s Václavem Havlem prezentovala radikální návrh, který vojenskou činnost aliance výrazně redukoval. I tak trvalo několik dalších měsíců, než českoslovenští představitelé na komplikovaných jednáních o možné transformaci Varšavské smlouvy začali otevřeně prosazovat celkové zrušení jejích vojenských struktur. Za tento moment lze označit září 1990. Nad obavami z případné bezpečnostní nezakotvenosti země tehdy převážil strach z dalšího vývoje v Sovětském svazu, kde sílil vliv odpůrců Gorbačovovy politiky.

Máte jako historik vysvětlení, z jakého důvodu bylo pro Václava Havla primární, aby Varšavská smlouva, která se oficiálně označovala jako Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, byla ihned ukončena? Neupřednostňoval její zánik před zrušením RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci), i když ona byla zahubena v červnu 1991?

Než odpovím, vrátil bych se ještě k chartistům. Povědomí československého disentu o Varšavské smlouvě bylo slabé. Šlo o důsledek jejího neveřejného a netransparentního fungování. Zpráv o dění v organizaci bylo málo, vůbec to nelze srovnávat například s dnešním veřejným povědomím o fungování NATO. Občanské fórum v prvním návrhu svých programových tezí zdůraznilo, že nežádá vystoupení Československa z Varšavské smlouvy či RVHP. Byla zde ale symbolická rovina, která byla u Varšavské smlouvy mnohem silnější než u RVHP, a to rok 1968. Vojenské potlačení Pražského jara bylo chápáno jako akce Varšavské smlouvy, ačkoliv ta o ní ve skutečnosti nerozhodla, ani ji formálně neposvětila. Občanské fórum proto zpočátku především vyzývalo Sovětský svaz a ostatní spojence, kteří se na operaci Dunaj podíleli, aby srpnový zásah veřejně odsoudili. K tomu došlo na alianční moskevské schůzce 4. prosince 1989. Odsouzení mělo formu jednostranných prohlášení lídrů příslušných států, což reflektovalo právě málo známou skutečnost, že vpád do Československa nebyl oficiální operací Varšavské smlouvy. Přesto byla aliance novou nekomunistickou československou politickou reprezentací vnímána jako nástroj, jehož prostřednictvím může Moskva potenciálně zasahovat do vnitřních záležitostí členských států. Snaha o její rozpuštění tak odrážela především tendence rychle se vymanit z veškerých formálních vazeb na Sovětský svaz.

Co požadavku Československa říkal generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov a ministr zahraničních věcí Eduard Ševarnadze? Existují archivy, které by dokumentovaly, jaký tlak na ně vyvíjeli sovětští generálové, aby s Prahou vůbec nediskutovali?

Pro Michaila Gorbačova představovala Varšavská smlouva problém, který se na jeho žebříčku zahraničněpolitických priorit nacházel poměrně nízko, prakticky po celou dobu jeho vlády. Na konci studené války se Gorbačov navíc stále více klonil k představě, že Varšavská smlouva se spolu s NATO postupně rozplyne v nové sjednocené Evropě. Šlo o známou vizi „společného evropského domu“. Na druhou stranu Gorbačovův úzký kruh rozhodně nepočítal s tím, že Varšavská smlouva zanikne v řádu měsíců, ani několika let, a to ještě bez ekvivalentních kroků na straně Západu. Gorbačov totiž mylně předpokládal, že většina spojenců má nadále zájem zachovat vazby se Sovětským svazem. Očekával, že namísto někdejší ideologické jednoty budou hrát nový prim ve Varšavské smlouvě ekonomické otázky, že aliance získá ryze geopolitický obsah a členské státy ji budu vnímat jako jistý stabilizační prvek v nepředvídatelné, dynamické době. Nedá se tedy tvrdit, že by Gorbačovovo vedení nemělo pro Varšavskou smlouvu na počátku roku 1990 žádnou vizi. Počítalo s její hlubokou proměnou, která by reflektovala ústup od blokového pojetí bezpečnosti v Evropě. Po nástupu nekomunistické moci v členských státech ale postrádalo partnery k jejímu prosazení. Aktivně v tomto směru nevystupovali ani ti komunisté v členských zemích, kteří ještě setrvávali ve vysokých funkcích. A nová politická garnitura ve východní Evropě přistupovala k sovětským záměrům buď indiferentně, případně rovnou podezíravě. Sovětský svaz začal být mnohými dosavadními spojenci vnímán jako bezpečnostní hrozba. Co se týká nátlaku sovětských maršálů a generálů na Gorbačova, zjevně existoval, zdokumentovaný jej ale máme zatím spíše ze vzpomínek aktérů tehdejšího dění. Zdá se, že sovětský vůdce však s generalitou v tomto směru odmítal diskutovat, respektive brát její stanoviska více v potaz.

Jak argumentoval Václav Havel, když rokoval s Michailem Gorbačovem o konci Varšavské smlouvy? A kdy se poprvé ohledně zrušení paktu střetli?

Jak jsem naznačil, první velký střet nastal na schůzce Politického poradního výboru v červnu 1990. Do té doby platila víceméně Gorbačovova teze, že Varšavskou smlouvu je třeba reformovat. Havel zde ovšem vystoupil s velmi kritickým projevem, v němž zdůraznil, že Československo považuje alianci za dočasnou a její další fungování podmiňuje provedením zásadních změn, především ukončením fakticky podřízeného postavení ozbrojených sil členských zemí velícím strukturám sovětské armády. Je přitom zarážející, že Gorbačov se nepostavil výrazněji na odpor. Zřejmě šlo o odraz naivity, odporu k síle a nekoncepčnosti sovětského generálního tajemníka. Velmi podstatnou roli sehrála také sílící vnitropolitická krize v Sovětském svazu, která Gorbačova a jeho spolupracovníky stále více zaměstnávala a vyčerpávala. Otázka dalšího osudu sovětské zájmové sféry v Evropě spolu s tím ztrácela na prioritě.

POLÁCI VÁHALI, BÁLI SE NÁROKŮ SJEDNOCENÉHO NĚMECKA

Už zmíněný Luboš Dobrovský v rozhovoru pro idnes.cz z roku 2016 popisoval, že jako náměstek ministra zahraničí vedl velmi složitá jednání s polskými diplomaty, kteří varovali před tlakem na Sověty, aby přistoupili na okamžité rozpuštění a zrušení všech institucí, které pakt vytvářely. Složitá v jeho vzpomínkách byla debata i s Maďary. Naopak Bulhaři téměř nejednali a okamžitě vystoupili. U Poláků a Maďarů, kteří se zbavili komunistického režimu dříve než my, je jejich postoj i po letech zarážející. Jak si obě zmíněné země představovaly budoucnost socialistického uskupení? Domnívaly se snad, že se sama o sobě rozpadne bez jakýchkoli jednání? Navíc je nutné vzpomenout, že v té době už neexistovala NDR, protože od 3. října 1990 došlo ke znovusjednocení Německa.

Doposud byla řeč o Československu, ale musíme si uvědomit, že v prvních měsících roku 1990 vystupovalo ve vztahu k Varšavské smlouvě nejradikálněji Maďarsko. Víceméně se nechalo slyšet, že hodlá z aliance v brzké době jednostranně vystoupit. Postup tehdejší maďarské nekomunistické moci do značné míry navazoval na politiku reformních maďarských komunistů z konce 80. let, kteří výrazně revidovali do té doby vstřícný postoj země k Varšavské smlouvě a zaujali pozice, které si v mnohém nezadávali s postoji Ceauşescova Rumunska, které v aliančních strukturách celá desetiletí vystupovalo obstrukčně. Polští představitelé dlouho váhali v obavách z možných územních nároků ze strany sjednoceného Německa. Až do garance západních hranic na linii Odra-Nisa v listopadu 1990. Proto také sovětští vojáci odešli z Polska později než z Československa a Maďarska. Polská vláda je chápala jako důležitý bezpečnostní faktor. I proto zpočátku nevystupovala vůči Varšavské smlouvě tak razantně jako Československo a Maďarsko. Bulharsko naopak jako jediná země alespoň verbálně podporovalo sovětské záměry Varšavskou smlouvu zachovat a reformovat. Rumunsko bylo po pádu Ceauşescova režimu v této otázce zcela indiferentní. A pro východoněmecké představitele bylo klíčové sjednocení Německa. V době, kdy se o budoucnosti Varšavské smlouvy začalo výrazněji jednat, již bylo zřejmé, že země bude členem NATO a vazby na varšavský pakt si nezachová. Bulharsko a Rumunsko zároveň existenci Varšavské smlouvy aktivně nehájily. Ve chvíli, kdy v rámci pozvolna se formující Visegrádské skupiny převládl československý názor, že organizaci je nutné kolektivně zrušit, Sofie a Bukurešť neprotestovaly. Sovětské vize se tedy ocitly v izolaci.

Tehdejší rezervovaný postoj Poláků a Maďarů byl udivující i proto, že deset dní před rozpuštěním vojenských struktur Varšavské smlouvy vznikla 15. února 1991 Visegrádská skupina, která prostřednictvím podpisů maďarského premiéra Józefa Antalla, prezidenta ČSFR Václava Havla a polské hlavy státu Lecha Walesy deklarovala spolupráci tří středoevropských zemí. A to po zhroucení komunistického režimu. Cílem korporace byl i budoucí vstup zemí do NATO. A najednou se Poláci a Maďaři zdráhali ukončit vojenský socialistický tábor. Máte k tomu nějaké vysvětlení?

Částečně jsem již odpověděl. V případě Polska hrály velkou roli obavy o garanci západních hranic. Maďarsko zase zpočátku počítalo s jednostrannou akcí, vystoupením bez ohledu na ostatní a celkovou budoucnost Varšavské smlouvy. Jen bych podotkl, že vstup do NATO byl v té době hudbou daleké budoucnosti. Odpověď na otázku, nakolik pokusy Československa, Maďarska a Polska o demontáž Varšavské smlouvy motivovala snaha o rychlejší sblížení se Západem, není zatím jednoznačná, nutný je další výzkum. Budapešť, Praha i Varšava věděly, že vstup do NATO je v daný moment vyloučen. Jasně to dala najevo například Margareth Thatcherová (premiérka Spojeného království – pozn. red.) na zasedání Severoatlantické rady v červnu 1990. Země formujícího se Visegrádu ale nedokázaly rozklíčovat, zda mají členové Varšavské smlouvy do NATO dveře zavřené i v delším časovém horizontu. Šlo tedy spíše o obecnější koordinaci politiky vůči Západu.

Proč Čechoslovákům nestačilo pouhé vystoupení z Varšavské smlouvy, ale žádali její celkové zrušení?

S vystoupením se počítalo, ale jako s krajní možností. Převládl názor, že bude lepší organizaci zrušit, protože k takovému kroku musel dát souhlas i Sovětský svaz. Jednostranné vystoupení bylo pojímáno jako cosi, co staví Moskvu před hotovou věc. Před takovým postupem varoval v interních rozhovorech s československými představiteli i Západ. Mělo být vytvořeno zdání, že Varšavská smlouva byla rozpuštěna jako zbytečná organizace na základě konsensu všech členských zemí.

Je zapotřebí si připomenout, v jaké atmosféře jednání o rušení Varšavské smlouvy probíhalo. Na tehdejším území Československa bylo stále 400 tisíc sovětských okupantů, ačkoli 26. února 1990 ministři zahraničních věcí Dienstbier a Ševardnadze podepsali dohodu o odsunu Rudé armády z Československa a tentýž den Sověti opustili Frenštát pod Radhoštěm, a to  jako první místo v zemi.  Dobrovský tvrdil, jak moc novodobá garnitura na Sověty tlačila a tím i riskovala. V čem zmíněný hazard podle vás spočíval? Hrozila například komplikace s odsunem vojsk z československého území? Vždyť tehdejší velvyslanec Oboimov měl Dobrovskému mezi čtyřma očima říci, že příliš rychlý návrat vojáků do země může vést k vojenské vzpouře. Proto se nakonec odjezd protáhl až do června 1991.

Poopravil bych vás. Na československém území bylo před zahájením odsunu méně než 75 tisíc sovětských vojáků. Odsun sovětských jednotek z území členských zemí Varšavské smlouvy a její další osud pak byly dvě oddělené otázky. Jednání o stahování sovětských vojáků se nevedly na alianční bázi. Na spojeneckých schůzkách se problém řešil velmi okrajově a výrazněji neovlivňoval proces rozpuštění organizace. Nutno mít na zřeteli, že s výrazným odsunem sovětských kontingentů počítal Gorbačov již před pádem státně-socialistických diktatur, v sovětském politbyru se o něm diskutovalo od jara 1987. Kolaps komunistické moci záměr pouze urychlil a nastavil striktnější rámec. Šlo o obrovskou logistickou operaci, zahrnovala tisíce kusů bojové techniky a přes půl milionu vojáků. Jednou z důležitých rovin byla nutnost ubytovat vracející se vojáky z povolání a jejich rodiny. Sovětský svaz v té době procházel velkou bytovou krizí, návrat vojáků měl značný sociální rozměr, který postup brzdil.

Diplomatické varování, aby Čechoslováci kromě zrušení Varšavské smlouvy nevytvářeli na Sověty další tlak v podobě odsunu vojsk, přišel i z USA. A to konkrétně 7. února 1990, kdy se v Praze cestou do Moskvy zastavil americký ministr zahraničí James Bakes, který v metropoli oficiálně dolaďoval organizační věci kolem Havlova legendárního vystoupení v Kongresu, ale hlavním účelem jeho mise byla obava, že by Sověti mohli recipročně žádat stažení americké armády ze západního Německa, což by komplikovalo probíhající rozhovory o odzbrojení. Byl strach Washingtonu tehdy oprávněný?

Tehdy probíhaly rozhovory o budoucnosti Německa a sovětští představitelé v nich stažení všech cizích vojáků z německého území zpočátku poměrně rázně prosazovali. Američtí a západoněmečtí činitelé tomu hodlali zabránit, proto nechtěli vůči Moskvě v těchto otázkách vystupovat ultimativně. Pokud by se Gorbačovovo vedení zatvrdilo, proces sjednocení Německa mohlo účinně blokovat, mělo k tomu prostředky. V tomto směru byly obavy Západu oprávněné. Z dnešního pohledu je až neuvěřitelné, že se Gorbačov nakonec podvolil a přistoupil na západní požadavky bez jakýchkoliv písemných záruk a větších ústupků na západní straně. 

Jak reálné riziko v zimě 1990 hrozilo, že by se kvůli veškeré aktivitě Čechoslováků mohl zpomalit odsun sovětských vojsk z území tehdejší Německé demokratické republiky, která se právě připojovala ke Spolkové republice?

Československá aktivita s osudem sovětských vojáků na území bývalého Východního Německa prakticky nesouvisela. Naopak, důležitou roli v tom hrálo Polsko, které představovalo logistickou spojnici mezi Sovětským svazem a jeho kontingentem v Německu. I proto byla polská a československá politika až do podzimu 1990 odlišná.

S OKUPACÍ ČSSR NESOUHLASILO RUMUNSKO A ALBÁNIE

Varšavská smlouva vznikla 14. května 1955 jako protipól NATO založeného 4. dubna 1949. Socialistickému bloku mimo jiné vadilo, že do Severoatlantické aliance v roce 1954 vstoupilo NSR. Rýsoval se mezi oběma organizacemi reálný vojenský střet? Není zarážející, že šest let neměl komunistický blok proti NATO žádný celek. Proč Varšavská smlouva ve srovnání s aliancí vznikla tak pozdě?

Začnu druhou částí otázky. Varšavská smlouva sice vznikla až v roce 1955, ale její členské státy tou dobou byly dávno propojené sérií bilaterálních spojeneckých smluv z let 1943-1949. Novinkou bylo zapojení NDR, která před rokem 1949 neexistovala. Důvody pro založení mnohostranné aliance byly spíše politické, stála za nimi snaha sovětského vůdce Nikity Chruščova disponovat paralelní strukturou k Severoatlantické alianci, která by usnadnila jednání se Západem a nakonec vedla třeba ke zrušení funkčního NATO a do značné míry na papíře fungující Varšavské smlouvy. Bilaterální spojenectví jejích členů by přitom zůstalo zachováno. Nejblíže k vojenskému střetu mezi NATO a Varšavskou smlouvou bylo během druhé berlínské krize na přelomu 50. a 60. let a pochopitelně i v případě karibské raketové krize v roce 1962.  Varšavská smlouva ale měla pouze evropskou působnost, takže střet o další statut rozděleného Berlína pro ni byl v mnoha směrech podstatnější. Z vojenského hlediska ji ovlivnil na další čtvrtstoletí.

Podle vaší diplomové práce o Varšavské smlouvě zabralo jednání v rámci varšavské konference necelou půlhodinu a zástupci sovětských satelitů nevznesli proti předkládané úmluvě jedinou závažnější připomínku. Jak si to vysvětlujete?

Odráželo to tehdejší fungování východního bloku. Vše bylo předjednáno, navíc v roce 1955 se víceméně žádný stát sovětské zájmové sféry v Evropě neodvážil v takto důležité zahraničněpolitické otázce korigovat záměry Moskvy.

Můžete říci, kterak vlastně vedení NATO v Bruselu vnímalo Varšavskou smlouvu? Nebyli generálové aliance zneklidněni, když socialistický pakt vtrhl do Maďarska a později do Československa?

Z počátku byla Varšavská smlouva posměšně nazývána „lepenkovým hradem“, právě pro svůj mizivý organizační rámec, který sílil až v dalších desetiletích a plně se dotvořil teprve v 80. letech. Od druhé berlínské krize ale Varšavská smlouva z vojenského hlediska představovala jasně řízenou vojenskou sílu pro případný vojenský střet v Evropě. Na Západě budila respekt. Co se týká intervencí v Maďarsku a Československu, ani v jednom případě nešlo o akci Varšavské smlouvy. V obou případech se jí sice účastnily jednotky spadající do aliančních Spojených ozbrojených sil, ale organizace tyto operace nijak neposvětila, vůbec o nich nerozhodovala. Potlačení maďarského povstání sice velel maršál Koněv, hlavní velitel aliančních sil, avšak operaci Vichr řídil z pozice náměstka ministra obrany Sovětského svazu. Potlačení Pražského jara pak řídil generál Ivan Pavlovskij, který ve Varšavské smlouvě nezastával žádnou funkci. Obě operace spíše ukázaly, nakolik je velící struktura sovětské armády provázaná s aliančním Spojeným velením a především jak snadno Moskva dokáže Varšavskou smlouvu v případě potřeby obejít. Žádné ustanovení Varšavské smlouvy totiž intervenci proti vlastnímu členovi neumožňovalo, naopak v zakládající smlouvě byla explicitní garance suverenity a nedotknutelnosti hranic členských států. O možné intervenci pod alianční záštitou se jednalo v případě Polska na počátku 80. let, ale i to, jak známo, vyznělo do ztracena.

Právě invaze do Československa 21. srpna 1968 ukázala, že Varšavská smlouva není zdaleka tak jednotná, jak proklamovala. Do ČSSR například odmítla vpadnout rumunská armáda. Proč se tamní prezident Nicolae Ceaușescu nepodílel na okupaci a vyčítal mu Leonid Brežněv někdy jeho rozhodnutí?

Naopak, byl to Ceauşescu, kdo zásah v Československu před Brežněvem kritizoval. Mimo jiné hlasitě upozorňoval, že nešlo o akci Varšavské smlouvy, nechtěl, aby s ní Rumunsko bylo spojováno. Rumunsko je jednou z hlavních příčin, proč se o Pražském jaru nejednalo na oficiální platformě Varšavské smlouvy, ale pouze mezi šesti, respektive pěti jejími státy. Počátkem roku 1968 se vztahy mezi Bukureští a zbytkem aliance vyhrotily. Důvodem byly pokusy Nicolae Ceauşesca vést na Moskvě nezávislejší zahraniční politiku a rumunské blokování snah o větší integraci Varšavské smlouvy ve vojenské a politické oblasti. O některých otázkách tak zbytek členských zemí začal jednat samostatně, ale Bukurešť důsledně trvala na tom, že takové schůzky nesmí být prezentovány jako setkání Varšavské smlouvy. Navíc Ceauşescova politika stála právě na vyzdvihování státní suverenity a nezávislosti. Vojenskou akci proti svrchovanému socialistickému státu by tedy rumunský diktátor nepodpořil, přestože s reformami v Československu rozhodně nesympatizoval.  

Další rozkol způsobila Albánie, která na právě na protest invaze 13. září 1968 z jejího paktu vystoupila. Jak si svůj krok mohla malá země dovolit, anebo si byla tak jista podporou ze strany Číny?

Albánie se přestala Varšavské smlouvy fakticky účastnit po roztržce se Sovětským svazem v roce 1961. V rámci sporu mezi Moskvou a Pekingem se tamní Hodžův režim přiklonil k Číně, ale ukázalo se, že toto spojenectví není funkční. Od 70. let tak Albánie zabředala do stále větší izolace a spolu s tím nabírala tamní státně-socialistická diktatura bizarnější a bizarnější rysy. Invaze do Československa předtím poskytla Tiraně vhodnou záminku k definitivnímu rozchodu s Varšavskou smlouvou, byť operace Dunaj nebyla její oficiální akcí.

GENERÁL TVRDIL, ŽE BUDEME SOVĚTY PROSIT O ZÁCHRANU

Ačkoli organizace byla založená ve Varšavě, plně v gesci ji měla Moskva. Dokonce i pořadí zemí pro konání pravidelných schůzí ministrů zahraničí nebylo sestaveno podle latinské abecedy, ale podle azbuky. Hlavními veliteli Varšavské smlouvy byli výhradně sovětští maršálové. Který z nich vás nejvíce upoutal? Jen připomenu, že v jejím čele postupně stál u nás stále rezonující Ivan Stěpanovič Koněv (velel v letech 1955-1961), dále následovali Andrej Antonovič Grečko (1960-1967), Ivan Ignaťjevič Jakubovskij (1967 – 1976), Viktor Georgijevič Kulikov (1977 – 1989) a Pjotr Georgijevič Lušev (1989 – 1991).

Hlavní velitel Spojených ozbrojených sil zpravidla nevedl vůči Varšavské smlouvě nějakou osobní politiku. Jeho vystupování vždy odráželo linii sovětského ministerstva obrany a ta zase vycházela z politické linie vedení Komunistické strany Sovětského svazu. Proto je zajímavé, jak se ve druhé polovině 80. let dostával do sporu s Michailem Gorbačovem a jeho spolupracovníky Viktor Kulikov. Šlo o radikála a dogmatika, který se nesmířil s Gorbačovovým reformním programem a snažil se jej na jednání vojenských orgánů Varšavské smlouvy oslabovat. To ale vedlo k jeho pádu.

Mimochodem, jak generál Pjotr Lušev nesl skutečnost, že za jeho velení se rozpadla?

Lušev byl vývojem velmi rozčarován, ačkoliv nepatřil k radikálům, naopak byl začátkem roku 1989 dosazen místo Viktora Kulikova, jehož pohledy nebyly slučitelné s vizemi Michaila Gorbačova. Po pádu státně-socialistických diktatur se Lušev například snažil na členy Varšavské smlouvy zapůsobit tvrzením, že přelomové změny umožnila sovětská perestrojka. Sliboval také blíže nespecifikované změny ve struktuře aliančního Spojeného velení a větší vliv členských zemí na přípravu zasedání aliančních vojenských orgánů. V zásadě tedy členské státy ubezpečoval, že se nemusejí Sovětského svazu obávat a mohou s ním setrvat ve spojenectví i v nových podmínkách. Během procesu rušení vojenských struktur pak v neformálních rozhovorech naznačoval, že vedení bývalých spojeneckých zemí zrazuje zájmy svých obyvatel. Údajně například plačky ujišťoval československého diplomata Zdeňka Matějku, že českoslovenští činitelé budou brzy prosit Sovětský svaz o záchranu před „německými revanšisty“. Varoval přitom, že reakce Moskvy může být podobná, jako od západních mocností v roce 1938.

Byl zánik Varšavské smlouvy hlavním impulsem pro spuštění puče proti Gorbačovovi ve dnech 19. až 21. srpna 1991. Skupina funkcionářů z konzervativního křídla komunistické strany znepokojená vývojem v zemi po Gorbačovových reformách vytvořila takzvaný Státní výbor pro výjimečný stav, který se pokusil zemi ovládnout. Nakonec se státní převrat nezdařil.

Určitě nešlo o hlavní důvod. Rozpuštění Varšavské smlouvy bylo spíše odpůrci Gorbačova vnímáno v kontextu jeho celkové politiky, jako další negativní krok. Gorbačov se ale zjevně bál osobně účastnit hlavních jednání o rozpuštění vojenských struktur Varšavské smlouvy i organizace samotné, a to právě kvůli domácím konsekvencím. Příznačně protokol o zrušení aliance nepodepsal Gorbačov, ale sovětský viceprezident Gennadij Janajev, jeden z pozdějších pučistů.

Paradoxně však pokus o puč definitivně umožnil postsocialistickým zemím vážně vyjednávat o vstupu do NATO: Západ se totiž obával, aby přijetím států z bývalého sovětského bloku nezpůsobil v SSSR státní převrat. Když se odehrál, už nic nebránilo ve vyjednávání o rozšíření NATO. Souhlasíte?

Nebyl bych takto kategorický. Mám za to, že Západ s přijetím bývalých sovětských spojenců do NATO váhal z více geopolitických důvodů. Ostatně expanze Severoatlantické aliance probíhala v několika vlnách. Přesný postup tohoto procesu je nutné v budoucnosti analyzovat na základě primární západní dokumentace, nikoliv vyvozovat dalekosáhlé závěry na základě vzpomínek aktérů.

Co se dělo od únorového rozpuštění vojenských struktur v Budapešti až po její zánik v politické rovině, který se udál 1. července 1991 v Černínském paláci? Nehrozilo, že by zejména Sověti mohli v mezidobí změnit názor?

Existují náznaky, že Moskva se sice s koncem Varšavské smlouvy smířila, nerezignovala však na ambice udržet si vazby na někdejší spojence. Na sovětské straně se objevily dílčí úvahy, že spojenectví bude obnoveno skrze nové bilaterální smlouvy, případně skrze novou multilaterální organizaci. Tuto možnost zpočátku nevylučovalo Rumunsko. Zbytek členských zemí ale nereagoval vstřícně. Finální  dohodě o zrušení Varšavské smlouvy také předcházela další vlna odporu části sovětské generality. Její argument zněl, že zrušení organizace si vyžádá zásadní revizi v roce 1990 uzavřené smlouvy o konvenčních silách v Evropě, na které měly všechny zainteresované strany velký zájem. Zmíněný nátlak však postoje Michaila Gorbačova a jeho spolupracovníků neovlivnil. Varšavskou smlouvu již považovali za zbytečnou, pro Sovětský svaz dále nevyužitelnou.

NA VÝROČÍ BOLŠEVICKÉHO PUČE PADLO VOJENSKÉ ZLO

Znamená pro vás jako historika zrušení Varšavské smlouvy, kterou se detailně zabýváte, největší událost v dějinách po zhroucení komunistického systému? Navíc na konci organizace se podíleli hlavně Čechoslováci.

To rozhodně ne. Rozpuštění Varšavské smlouvy bylo již ve své době zastíněno například krvavým rozpadem Jugoslávie. Šlo o důsledek proměn po roce 1989, nikoliv o impulz k těmto proměnám. Československá stopa je patrná, ale nelze ji interpretovat tak, že byla jednoznačnou příčinou rozpadu této organizace. Varšavská smlouva byla zkrátka příliš vázána na studenoválečnou realitu, která skončila. Organizace přišla o vnitřní pojítka.

Co kromě zla světu přinesla a proč se její historií tak zabýváte, čím vás poutá?

Varšavská smlouva mnoho pozitivního skutečně nepřinesla. Jejím nejvýraznějším příspěvkem byla Konference o spolupráci a bezpečnosti v Evropě v roce 1975, jejíž svolání vycházelo právě z iniciativ Varšavské smlouvy z poloviny 60. let. Důsledek helsinského Závěrečného aktu, jak známo, byl ale zcela jiný, než vedení zemí Varšavské smlouvy očekávalo. Co se týče mého zájmu, tak Varšavskou smlouvu jsem začal zkoumat, protože jsem byl v roce 2008 zaskočen, jak málo byla tehdy její historie zmapována. Dění v této organizaci a její vývoj přitom mohou hodně prozradit o proměnách sovětské zájmové sféry v Evropě a politice Moskvy vůči východnímu bloku i její strategii ve studené válce. Varšavská smlouva je v tomto směru vhodným lakmusovým papírkem.

Můžeme tedy říci, že datum 25. února, která máme spojené s bolševickým pučem v roce 1948, s takzvaným Vítězným únorem, není jen dekadentním dnem, když 43 let po něm se Čechoslováci vypořádali s organizací, která svobodomyslným lidem přinášela jen bolest a slzy?

Jde o náhodu. Schůzka v Budapešti, kde bylo rozpuštění vojenských struktur Varšavské smlouvy k 31. březnu 1991 formálně stvrzeno, měla proběhnout původně již na podzim předchozího roku, nikoliv 25. února 1991. Moskva však setkání neustále oddalovala, zjevně existovala snaha tyto struktury alespoň v nějaké okleštěné podobě zachovat. Nakonec schůzka proběhla po společném nátlaku Československa, Maďarska a Polska na Sovětský svaz, s Varšavskou smlouvou se tedy rozhodně nevypořádali pouze Čechoslováci, byť československá diplomacie sehrála podstatnou roli. Post aliančního generálního tajemníka totiž v rámci pravidelné rotace tehdy držel již zmíněný Zdeněk Matějka. Praha tedy mohla jednat iniciativně.