KOMENTÁŘ | Komentář Vojtěcha Varyše: Český parlament je nenažraný?

V první řadě je otázka, zda potřebuje parlament skutečně šestičlenné vedení, byly časy, kdy si vystačil se čtyřčlenným. Druhá věc je, podle jakého klíče mají být funkce rozdělovány. Ačkoli se občas (letos také) šermuje s poměrným zastoupením jednotlivých klubů, obvykle hraje roli koaliční jednání a politický handl. Tak tomu bylo i letos, jinak by druhý nejsilnější klub – ODS – nemusel svého kandidáta navrhovat opakovaně, ale měl by místo zaručené v první linii.

Předsedou parlamentu byl zvolen Radek Vondráček z hnutí ANO. Jakožto reprezentant nejsilnějšího klubu je legitimní volbou, zajímavé bylo, že ani ve vyhrocené atmosféře debat o ohrožení demokracie a dalších vzletných slov neměl protikandidáta. Ten avizovaný – šéf ODS Petra Fiala – to vzdal s tím, že nemá šanci. To sice neměl, ale roli hraje i symbolická kandidatura, právě na protest proti formujícímu se bloku.

Tak, jako v roce 1998 kandidoval unionista Stanislav Volák proti Václavu Klausovi a na protest proti opoziční smlouvě, tak jako v roce 2002 platonicky kandidoval sám Klaus proti Lubomíru Zaorálkovi.

Připomeňme také, že ve volebním období 1992-96 si posty ve vedení sněmovny rozdělily pouze strany tehdejší vládní koalice ODS-KDS-ODA-KDU, všechny opoziční strany měly smůlu. V letech 1996-98 se sestava rozšířila o zástupce sociální demokracie, na níž byla tehdy už menšinová vládní koalice závislá. V letech 1998-2002 pak vedení komory tvořili jen zástupci ČSSD a ODS, kteří vládli za základě tzv. opoziční smlouvy.

Princip poměrného zastoupení byla znovu uplatněn až po volbách 2002, ovšem poněkud obžerným způsobem, zpočátku mělo vedení sněmovny dokonce sedm členů, aby se dostalo na každého. To je při 200 členném parlamentu poněkud příliš. Stejný počet má předsednictvo současného německého Bundestagu, který má ovšem 709 poslanců.

Rakouská Národní rada, obdobně velká jako český parlament, si vystačí s předsedou a dvěma jeho zástupci.

Ostatně příklad ze zahraničí není od věci – zatímco v Česku, stejně jako například na Slovensku, je post šéfa parlamentu (i jeho zástupců) předmětem obsáhlých vyjednávání, v Rakousku a Německu má na funkci předsedy automaticky nárok nejsilnější parlamentní strana, a to bez ohledu na to, zda je, nebo není součástí vládní koalice.

Zmíněný rakouský parlament pak má neměnný princip i u obsazení dvou místoředsednických křesel: získá je druhý a třetí parlamentní klub, bez ohledu na to, kolik stran v parlamentu je, a kdo je ve vládě a kdo v opozici. To jsou tradice, trvající desítky let.

Možná by českým parlamentářům neuškodilo poohlédnout se po inspiraci v zahraničí.