Radim Fiala z Ordinace: Dva roky jsem byl na dně a čekal na telefon

No jasně, starají se o mě. Ale všude jsou lidé pohostinní. Byl jsem hostem kulturního léta ve Višňové, to je mezi Znojmem a Moravskými Budějovicemi, je to nádherný kus kraje, tak jak byli tam lidé pohostinní, to už jsem dlouho nezažil. Donesli mi dárek, domácí bramborové tyčinky, vynikající, dostal jsem celou krabici, spoustu dobrot, výborné víno na cestu...

Máte spoustu práce, víte, že jsou i herci, kteří zoufale čekají na telefon?

To jsem zažil, dva a půl roku jsem čekal na telefon. Tehdy mě zachránilo, že jsem dělal různé reklamy do rádií, snažil jsem se žít za minimum, neměl jsem práci, občas jsem hrál divadlo. Uživil jsem se, ale bylo to velmi na hraně. Práce si člověk musí velmi vážit, je jí míň a míň. Víte, ono se říká, nikdy neříkej nikdy, radši bych na tohle téma moc nemluvil, tohle období bylo hodně těžké, ale bylo taky motivační. Protože člověk, když je úplně na dně, si pak velmi váží, když se odrazí, může normálně plavat, může se v klidu nadýchnout. Když je úplně dole, až v tom třetím suterénu, tak to je nejhorší. Tehdy jsem byl hodně na dně. Drsná škola života, která je ale dobrá.

Kdy nastal zlom?

Je dobré být na správném místě ve správný okamžik. Když jsem přišel do Prahy, tehdy měl Václav Marhoul točit Tobruk. A protože jsem velký fanda válečných filmů, mám je rád, tak jsem ho kontaktoval. Přišel na představení, říkal, že to moc často nedělá, popovídali jsme si, a za půl roku mě zavolal, že by měl pro mě roli. Ve chvíli, když bylo po Tobruku, čekal jsem zase na telefon, a v jeden den mi přišly tři nabídky na práci. To si nedovedete představit, to bylo neuvěřitelné! Dva a půl roku čekáte na telefon a pak najednou to udělá během jednoho dne cink, cink, cink...

Tobruk vás zachránil.

Zažil jsem vojenský výcvik, který mě určitým způsobem zformoval, tam jsme se ocitli na samém dně, psychicky i fyzicky. Byla to velká škola, asi nejtěžší role. Nejnáročnější byla příprava, samotné natáčení bylo úžasné, naprosto úžasné, až magické. Taková věc jako Tobruk se netočí každý rok. V Tunisu už jsme věděli, co nás čeká, ale tady, ve výcvikovém kempu, jsme to nevěděli. Byli jsme tam deset nebo dvanáct dnů. Václav Marhoul říkal, čekejte, chlapci, jenom krev a pot. A my: Jo, jasně (směje se). A pak během deseti dnů jsme poznali peklo na zemi.

Říká se ale, že herci jsou spíš kavárenští povaleči...

Všichni jsme si pěkně sáhli na dno svých sil. Víte, co je nejhorší věc? Když jste někde zavřená, tak vás nezničí, že vám nedávají jídlo a pití, nejhorší je, když vám nedají možnost spát. Nedostatek spánku vás za chvilku položí. Čtvrtý den jsme rypákem dřeli o zem,to už nemůžete, spali jsme maximálně tři čtyři hodiny, teď do toho pětadvacetikilometrové pochody, ráno v šest hodin budíček, v noci služba, hlídky, za noc tři čtyři poplachy. Potřebují vás dostat tam, kam potřebují, abyste byl věrohodný, abyste věděl, o čem to je, poslouchal rozkazy.

To zní jako příprava na válku.

To byla příprava na válku. V Tunisu už to byla sranda. Tam je to tak nádherné! Před natáčením jsme se týden aklimatizovali, šli jsme přes noc po poušti pochod, po dunách, bylo to úžasný. Točilo se to dva a půl měsíce, byl jsem tam měsíc a půl. Jednou týdně jsme mohli spát na hotelu, jinak ve stanu. Písečná bouře nás přepadla. Víte, jak začíná písečná bouře? Je nádherné světlo, a najednou nevidíte nic, chráníte si nos, pusu, oči. Byli jsme tam v období od konce srpna do konce října. Přes den už tam ke konci bylo v uvozovkách jen třicet stupňů, v noci nula. Ale ze začátku jsme spali venku před stany. Bylo tam 56 ve stínu. Člověk si zvykne, hůř je na tom technika. Pro kamery je nejhorší ten drobný písek, který vleze všude. Pořád mám boty, ve kterých jsem prošel část Sahary, ještě pořád z nich dostávám jemňoučkej písek. Václav Marhoul teď připravuje další film, který se jmenuje Nabarvené ptáče, a to zase bude ve válečném čase, válka bude jenom na pozadí, na to se taky velmi těším. Točit se bude nejdřív za rok.

A Ordinace? Vaše fanynky by nepřežily, kdybyste ji opustil...

Ordinace je u mě na prvním místě, je to srdeční záležitost, ale všechno se dá skloubit, když je vůle na obou stranách.

Co říkají vaši nejbližší na vaši extrémní vytíženost?

Ani nevím (směje se). Jsou rádi, že mám práci. V současné době je nejdůležitější mít práci, a když máte ještě práci, která je koníčkem, je to naprosto úžasné.