ROZHOVOR | Naďa Urbánková: Amerika, Afrika, paradajka, paprika

EZ: Za dob komunismu jste koncertovala i v USA, což je docela neobvyklé. Jak jste se tam dostala?To bylo tak, že Jirka Brabec (šéf a kapelník skupiny Country Beat – pozn. red.), který byl v tomhle směru velice iniciativní, věděl, že ve Wembley v Londýně se každý rok koná country festival. Šel tenkrát do Supraphonu a řekl, že bychom se tam měli minimálně jet podívat, abychom věděli, jak to v country světě chodí. A opravdu nás vypravili do Londýna. Bylo to naprosto neskutečné. V životě jsme něco takového neviděli.EZ: To bylo poprvé, kdy jste byla v zahraničí?Ano. Čuměli jsme jako vrány. Hlavně jsme s sebou táhli desky. Jirka to měl vymyšlené. Věděl, že šéf toho country festivalu je jistý Mervin Cohn, a že když ho někde najdeme, mohl by nám pomoct. Tak jsem přijeli, šli jsme tam hned ráno, chodili jsme po ochozu a najednou Jirka povídá: „Hele, tamhle je Mervin Cohn.“ Hned k němu běžel. Já jsem tenkrát vůbec neuměla anglicky, ale Jirka jo, tak mu říkal: „Pane Cohne, my jsme z Československa a my bysme teda...“ A on si myslel, že chceme jeho podpis. Tak se začal podepisovat a my to teda přijali. (smích) Pak se k němu Jirka vnutil a on na mě pořád tak koukal. Byla jsem tenkrát pěkná holka, nosila jsem minisukni a viděla jsem, jak se tak občas podívá, co to tam je za nožky trnožky. A pak říká: „Tak víte co, přijďte zítra k nám do kanceláře, my si tam poslechneme vaše desky.“ Tak jsme tam jeli, oni začali poslouchat desky, a když to skončilo, tak povídal: „To se nám líbí a myslím si, že byste mohli přijet na příští festival.“ A skutečně poslali pozvání.EZ: A pustili vás z Československa?Bolševik se rozhodl a pustili nás. Cesta tam byla něco neskutečného. Protože nebylo na letenky, poslali nás vlakem. A nám ukradli jízdenky – byl to mezinárodní gang, který se tím zabýval, a když viděli takovouhle slepici a bandu muzikantů, kteří koukali... Nakonec jsme se do Londýna složitě dostali.EZ: A jak jste to bez jízdenek řešili?Já vám to řeknu od začátku. Od Pragokoncertu jsme dostali takový lístek pro všechny, přišli jsme na Wilsoňák (Wilsonovo nádraží v Praze – pozn. red.) a na schůdkách stál nádražák v uniformě. Našli jsme číslo vagonu, chtěla jsem tam vlézt, a on na nás: „Moment, moment, ukažte mi jízdenky.“ Tak jsme mu ukázali jízdenky, on je vzal, řekl, které kupé je naše a odešel. Sedli jsme si, vlak se rozjel a byli jsme asi pět kilometrů za Prahou, když přišla průvodčí a chtěla jízdenky. A já jsem říkala: „My jsme tu jízdenku dali vašemu kolegovi.“ A ona: „Kolegovi? Já tady žádného kolegu nemám. Já jsem tady sama až na hranice.“ Tak jsme věděli, že to je v pytli. Ale on nemohl vystoupit, protože vlak nikde nezastavil. A protože ho viděli i kluci, rozdělili jsme se a začala detektivka. Objevili jsme ho ve druhém vagoně, už převlečeného v civilu, kde seděl ještě s nějakým mužským a ženskou. A hned jsme volali: „To je on, to je on.“ On předstíral, že neumí česky, ale jen francouzsky. Náš bubeník Jirka Myslivec byl rampa, chtěl mu rozbít hubu: „Ty grázle, ty jsi nám ukradnul jízdenku.“ A on se francouzsky bránil, že ne.Paní průvodčí nás znala a navrhla, že až přijedeme do Plzně, zatelefonuje do Pragokoncertu a poprosí je, aby telegraficky poslali novou, abychom na hranicích měli jízdenku. Mezitím jsme se rozhodli, že tuhle partičku budeme hlídat, že je nepustíme. Takže jsme se střídali ve dveřích, oni různě mrmlali, ale my jsme nedbali. A hlavně jsme dávali pozor, co budou dělat. Věděli jsme, že ty jízdenky někde mají schované, tak jsme chtěli vědět, co s nimi udělají. Vteřinu nebyli sami.V Plzni paní průvodčí přišla, říkala, že je to v pořádku, že nám na hranice pošlou jízdenku. V Plzni také nastoupil jeden pán a s někým mluvil francouzsky, tak jsem ho oslovila. Říkal, že je z ambasády z Paříže a že nám samozřejmě pomůže. Šel k těmhle lidem a řekl jim, ať nám vrátí jízdenky, že jsme je poznali. A oni hned začali, že na nás pošlou nějakou mezinárodní nevímco, že je ohrožujeme na životě, že to není pravda. Dál jsme je hlídali, aby tu jízdenku někam nehodili. A vím, že když jsem hlídala, tak jsem viděla, že si s tou babou něco podávali za novinami. Nemohli jsme tam vlézt a skočit po tom. Už jsme se blížili k hranicím, kde na nás čekali naši policajti. A najednou ta paní vstala a řekla, že musí jít na záchod. A to jsme věděli, že je v háji.EZ: A pustili jste ji?Bohužel jsme ji museli pustit, a věděli jsme, že tu jízdenku hodí do záchodu. A taky to tak dopadlo. Přijeli jsme na hranice, přišli policajti, udělali jim prohlídku, prošacovali je a řekli, že nic nemají.Nicméně jsme opravdu dostali kopii jízdenky a přejeli jsme hranice. V té chvíli přišli dva němečtí nádražáci a chtěli ukázat jízdenku. A tu už jsme drželi, tu jsme nedali z rukou. Oni na ni koukali a říkali: „Tohle neplatí, to je napsaný česky a my tomu nerozumíme. To si musíte někde nechat přeložit, ale na to není čas, protože už jedeme.“ A my na to: „Vždyť tady máte razítko.“ Ale je to vůbec nezajímalo. „Buď to teď zaplatíte celý znova, nebo vás na příští stanici vyhodíme a dělejte si, co chcete.“EZ: Co jste dělali?Jak jsme si různě ukládali valuty, tajně zapečené do chleba a do řízků a začesané do drdolů, tak co jsme měli, jsme vyndali a tu jízdenku jsme zaplatili znovu. A nastala pekelná cesta, protože už byl večer, my jsme měli mít spací lůžka, měli jsme nárok na přikrývky, ale nedali nám to. Celou noc rachot, rozsvěceli, bouchali dveřmi, takže jsme vůbec nemohli spát. Když jsme přijeli do Paříže, byli jsme naprosto hotoví – jízdenku jsme sice měli, ale v Paříži nás vylili z vagonu a my jsme věděli, že je průšvih, protože jsme měli rychle přejet přes město, ale už jsme neměli žádné peníze. A říkali jsme si, co budeme dělat, jak se s těmi nástroji dostaneme přes celou Paříž. A tam stál jeden taxikář, který na nás koukal, a bylo vidět, že nám sice nerozumí, ale cítí, že máme problém. Tak jsme mu anglicko-německy, rukama nohama vysvětlili, že nemáme peníze, ale že musíme na druhou stranu. A on nás tam tenkrát zadarmo odvezl.Přijeli jsme na nádraží, vlak pryč, tak jsme jeli úplně nejpozdějším. Museli jsme ještě před kanál La Manche. Zrovna byla bouře. Pamatuju si, že jsem se vzbudila, byla jsem pozvracená na palubě a přese mě padali lidi. Bylo to strašně absurdní. (smích) Přejeli jsme na druhou stranu, nasedli zase do vlaku a někdy v půlnoci jsme dorazili do Londýna. Věděli jsme, že tam na nás asi před šesti hodinami měl čekat člověk z ambasády. Předpokládali jsme, že tam nikdo nebude. Nádraží bylo absolutně vylidněné. Stál tam jeden jediný člověk, a to byl ten z ambasády. Bylo mu jasné, že někdy přijedeme a počkal tam na nás. (smích)Naložili nás do auta, odvezli na ambasádu, dostali jsme řízky, brambory a pivo a pak jsme lehli a doslova umřeli. Takže to byla taková naše cesta. Pak jsme odehráli na festivalu a měli jsme velký úspěch.EZ: Tam jste zpívali česky nebo anglicky?Česky i anglicky. Na těchhle festivalech je zvláštní, že i když vás lidi neznají, tak když se jim to líbí, dají vám to najevo. Takže velký úspěch, velký potlesk. A když jsme pak jeli do hotelu – to byl ten moment, jak jsme se dostali do Nashvillu – tak přes uličku seděla taková dáma, která pořád dělala „Ó, bravo, bravo.“ (předvádí, jak tleskala) A já jsem říkala: „Hele, co na nás ta ženská pořád tak ukazuje?“ A Jirka na to: „Nevím.“ Pak se na ni najednou podíval a povídá: „Ty jo, víš, kdo to je? To je paní Joe Wolker, prezidentka celosvětové country asociace.“ Tak jsme se s ní dali hned do řeči a ona říkala, že jsme byli úžasní a že by chtěla, abychom přijeli na festival do Nashvillu. A vzhledem k tomu, že jsme v Londýně měli úspěch, tak jsme pak opravdu dostali pozvání do Nashvillu.EZ: A zase vás z Československa bez problémů pustili?V podstatě ano. Nikdo jsme tenkrát neměli děti, snad jen Jirka, ale jinak jsme byli bez závazků. Pustili nás a bylo to krásný.EZ: A připravovala jste se na tuhle cestu nějak jinak než na předchozí? Přece jen, Amerika byla v té době něco speciálního, nedosažitelného.Amerika, Afrika, paradajka, paprika. Tohle dostal jeden můj kolega na pohlednici od režiséra Roháče. Na té pohlednici byla socha Svobody a u toho to bylo napsáno. A oni ho málem zavřeli, protože si mysleli, že to jsou nějaké tajné kódy. (smích)Připravovali jsme se, cvičili jsme angličtinu a taky jsme s sebou potřebovali tlumočníka. Jirka Brabec našel jednoho mužského, ale on nikam nechtěl, nechtěl do Ameriky, že ho to nezajímá. Ale byl to překladatel, mluvil naprosto perfektně anglicky. Měla jsem ho tedy přemluvit. Jirka ho zavedl k sobě do ateliéru, přišel tam takový dlouhý, hubený, černovlasý chlapík v kraťasech, takový lehce umolousaný. No a protože jsem měla za úkol ho přemluvit, tak jsem mluvila tak dlouho, že se mě to podařilo do té míry, že mě pak doprovázel domů – a abych to zkrátila, je to otec mého jediného dítěte.Jel s námi, v Nashvillu na nás čekala paní Joe Wolkerová a já jsem Honzu představila jako svého budoucího manžela. Během čtrnácti dnů jsme se rozhodli, že je to láska jako trám a že se vezmeme.Probíhala tam naše vystoupení a jednoho dne v hotelu, kde jsme měli luxusní ubytování a jídlo a pití zadarmo – jinak jsme neměli žádný honorář – Honza říká: „Hele, co kdybychom se tady vzali?“ A protože jsme popíjeli whisky a už jsme měli trochu upito, tak jsem odpověděla: „Jo, to je dobrý nápad, člověče. Tak to nějak zařiď.“ Vzal telefon, zjistil si číslo na ambasádu ve Washingtonu, vzbudil tam nějakého strejdu, protože je tam časový rozdíl, a řekl mu, že by se paní Urbánková chtěla v Americe vdát. A protože jsem tenkrát byla dost populární a věděli o mně i v Americe, tak on na to: „No to by šlo. A máte s sebou všechna lejstra?“ A Honza: „My nemáme nic, akorát pasy. Nás to napadlo teď.“ A on, že nám zítra zavolá.Druhý den volal, že to domluvili s brněnskou matrikou, a že to kvůli mně udělají.EZ: Takže jste jeli do Washingtonu?Tenhle pán pro nás přijel v nádherném bouráku, já jsem si koupila krajkové šaty a koupili jsme si prstýnky. Problém nastav ve chvíli, kdy se mě zeptali, koho chci za svědka. Já jsem tenkrát byla ve styku s Georgem Voskovcem. Jenže jakmile jsem na ambasádě řekla jeho jméno, tak jim spadla brada, protože tenkrát se jméno Jiří Voskovec nesmělo ani vyslovit. Chvíli bylo ticho, tak jsem řekla, že se teda musím George ještě zeptat, jestli bude mít čas. A Jiří zrovna v Torontu točil desku, takže nemohl. Tak se zaradovali (smích) a dali nám jednu holku z ambasády.Přišla svatba, sál byl úplně nacpaný lidmi, s Honzou jsme vstoupili a oni začali hrát Věrné naše milování (zpívá). Byl tam stůl, nad ním visel obraz prezidenta, za stolem stál pán, co nás tam vezl, měl trikoloru, na ní medaili. Něco četl a pak říká: „Pojďte se mnou do kanceláře, abychom to tam podepsali.“ Šli jsme za ním a on povídá: „Vy jste si ničeho nevšimla?“ Říkám: „A čeho jsem si měla všimnout?“ „No, víte, ta trikolora, co jsem měl, ta není česká, ale francouzská. Oni tady československou neměli, ale barvy jsou stejné. A ta medaile, co jsem měl na trikoloře, tak to není medaile na oddávání, ale je to moje vyznamenání za Slovenské národní povstání.“ (smích) „To znamená, že ta svatba neplatí?“ ptala jsem se. A on, že platí.V duchu jsem si říkala, že to radši nebudeme nikomu vyprávět. Najednou jsem si říkala: „Bože, co jsi to udělala? Vždyť toho člověka znáš tři neděle. Teď jste se tady vzali, tak snad se to nikdo nedozví.“ A najednou se otevřely dveře, objevil se tam pán z Četky (ČTK – poz. red.) a říká: „Já jsem z Četky a právě jsem to poslal do Česka.“EZ: A tajemství bylo prozrazené. Nenapadlo vás tam s manželem zůstat?Po jednom vystoupení za mnou přišel takový pán a říkal, že je manažerem Dolly Parton, což je dodnes americká superstar. A nabízel mi, abych v Americe zůstala rok, že ze mě udělá světovou country zpěvačku. Já jsem vyvalila oči, ale za tím pánem stál pracovník Pragokoncertu, takový ten fízl, kterého bolševici vždycky vysílali s vámi, aby vás kontroloval, a ten tam stál a dělal na mě (ukazuje, jak na ni vrtěl hlavou). Já na něj koukala, jako co? A ten manažer povídal: „Tak co, líbí se vám to?“ A já na to: „Mně se to moc líbí, ale..“ A on na mě zase dělal (znovu ukazuje, jak na ni vrtěl hlavou). „Já se musím zeptat na Pragokoncertu.“ On se na mě tak pohoršeně podíval a říkal: „Vy jste hvězda, vy se musíte rozhodnout. Co je to Pragokoncert?“ Říkám: „Mohl byste zítra?“ A už nikdy nepřišel. Protože takováhle nabídka se neodmítá.EZ: A kdyby tam nebyl ten z Pragokoncertu?Kdyby tam nebyl, tak bych to asi vzala, jenže tady by to chápali jako emigraci. Tady nikoho nepouštěli na rok. Když jste zůstala někde venku, tak to byla emigrace a hotovo.EZ: Vy jste se tedy vrátila, ale měla jste tady ze strany komunistů docela problémy.Furt. Díky Voskovcovi, díky tomu, že jsem se tam vdala, díky tomu, že jsem byla hubatá, drzá, že jsem nevstoupila do komunistické strany ani jsem nespolupracovala s StB. Nechodila jsem na schůze, nechodila jsem na prvomájové průvody, nepodepsala jsem Antichartu a tak dále. Ono toho bylo víc.EZ: Svedli na vás prý i to, že jste přejela vlastní dítě.Už nevěděli, jak mě poškodit, tak ke mně domů poslali policajta. A on se ptal: „Máte dítě?“ Já jsem říkala: „Ano, mám.“ To byla Jana malinká, byli jí čtyři roky. Přišla, koukala. A on povídal: „A kde máte to druhé dítě?“ A já: „Já žádné další nemám.“ A on: „To není možné, my jsme dostali zprávu, že jste svoje dítě přejela, že jste na něj zacouvala.“ Já jsem říkala: „Pane, okamžitě mi ukažte váš služební průkaz, já si na vás budu stěžovat, protože to, co jste právě řekl, je něco strašlivého.“ Nerad mi ho půjčil a já si opsala číslo. Chtěla jsem tam příští den zavolat, ale dozvěděla jsem se, že tu noc jejich služebna vyhořela. Ale já v tom fakt neměla prsty. (smích)