Jaký je život v Ugandě?

Anna Buriánková vystudovala sociální a humanitární práci na Univerzitě Palackého v Olomouci. Několik let působila jako terénní sociální pracovnice v brněnské neziskové organizaci. V současné době plánuje další cestovatelské výpravy.Proč jste se rozhodla podniknout cestu právě do Ugandy a jaké bylo Vaše poslání?Do Ugandy jsem se vydala roku 2010 v rámci půlroční stáže jako studentka humanitárního oboru pod záštitou práce pro místní kancelář Arcidiecézní Charity Praha. Působila jsem tam jako učitelka a měla jsem především vyučovat angličtinu na základní škole i učilišti. V té době běžely v Ugandě tři hlavní projekty, a to program Adopce na dálku®, který je velmi populární, dále také projekt škol za účelem otevření a dokončení základní školy sv. Jana z Nepomuku v Kitule a v neposlední řadě provoz technického učiliště v Malongwe včetně provozu nemocnice v Buikwe.Jak vypadá výuka afrických dětí?V Ugandě, potažmo v celé Africe je běžné, že se platí školné, děti potřebují uniformy a počet žáků ve třídě by byl pro našince těžko představitelný. Vzhledem k tomu, že jsem vyučovala na „české" základní škole, měla jsem ve třídě „pouze" 42 třeťáků. Vzpomínám si, jak se mi v noci pravidelně vracela noční můra v podobě reálné zkušenosti mojí kamarádky a šéfové Veroniky, která za blahých časů učila až 120 žáků najednou. Ugandské děti jsou velice vděčné za vzdělání a za možnost chodit do školy, třebaže každodenně musí urazit až několikahodinovou cestu, je to pro ně vytržením ze stereotypu domácích prací, jako je sbírání dřeva na otop, nošení vody a starost o mladší sourozence. Jsou zvídavé a živé, a stejně jako české děti se nejvíce těší na přestávku. Tento pocit jsem s nimi sdílela, učit je snad nejnáročnější práce, jakou jsem se kdy živila. Ačkoliv pocházím z kantorské rodiny, učitelský gen se u mě evidentně neprojevil. Když se tak po třech měsících, na konci termu, naskytla možnost změnit pracovní pozici a zbytek pobytu pracovat jako asistentka programu Adopce na dálku® s možností učit už jen starší studenty, s radostí jsem ji přijala.Co program Adopce na dálku® dětem přináší a jaké zkušenosti přinesl Vám?Adopce na dálku® je formou přímého a konkrétního sponzorování vybraného dítěte. Z částky, kterou sponzor tady v Čechách zaplatí (pro Ugandu je to aktuálně částka 7.000 Kč na rok) je studentovi uhrazeno školné, uniforma, obědy, potřebné pomůcky, zdravotní potřeby, případně i pobyt na internátě, doučování, mimoškolní aktivity a podpora samotné komunity. Pro mě jako asistentku programu to znamenalo konkrétní jednání s řediteli škol, dále také kontrolu toho, zda podporované děti školu opravdu navštěvují, platit školné za děti nebo rozdávat uniformy a pomůcky. V kompetenci jsem také měla registraci nových dětí do programu. Upřímně, práce v rámci adopce mně bavila mnohem více než učení, protože jsem spíše organizační typ. Tato práce byla sice poměrně časově náročná, ale velmi ráda jsem jí věnovala hodiny strávené cestováním v autě s naším milým řidičem Gracem a vyjednávání s různými lidmi, od dětí přes rodiče až po ředitele škol.A jak vypadalo trávení Vašeho volného času? Je Uganda turisticky atraktivní místo?Ve volných chvílích jsem vypomáhala i v nemocnici sv. Karla Lwangy v Buikwe. V tomto případě nešlo o žádnou zajímavou práci, ve skladu jsem počítala léky, ale z důvodů krádeží tuto lehkou práci administrátorka svěřila mně. V nemocnici jsem svůj čas trávila ráda, ať už s kamarády - českými a slovenskými lékaři, se kterými jsme se navzájem udržovali při zdravém rozumu, nebo pacienty, kteří měli vždycky radost, když mezi ně zavítala muzungu (běloška). Co se týče trávení volného času, než jsem se aklimatizovala na rovníkové slunce, mnoho času jsem jednoduše prospala. Zbytek času jsem strávila především se zmíněnými kamarády lékaři a nakonec mi došlo, že nezáleží na tom, kde člověk je nebo co dělá za práci, důležití jsou především lidé a zážitky, které tak získá. Uganda je rozhodně krásná země plná kontrastů. Protože se rozkládá na břehu zelené úrodné oblasti Viktoriina jezera, je k vidění různorodá fauna i flora. Drobní zemědělci zde pěstují především banánovníky, kukuřici nebo zeleninu. Je zde také mnoho plantáží cukrové třtiny, čaje a kávy. Na severu, u hranic s Keňou, Súdánem nebo Kongem je zase vyprahlá a žlutá. V Ugandě je také několik turisticky velmi zajímavých míst, například já jsem navštívila dva národní parky, sjela peřeje na bílém Nilu a vyzkoušela si bungee jumping.Máte za sebou i nějaké nepříjemné zážitky?Pokud se rozhodnete pro tento druh zkušenosti, musíte přirozeně počítat s okolnostmi, které mohou nastat. Když se vesnicí Kiyagi prohnalo lokální tornádo a nechalo za sebou jen zničenou úrodu, ubohé domky rozházené po okolí a několik mrtvých, s kolegy jsme zorganizovali humanitární pomoc postiženým rodinám. Rozdávali jsme deky do chladných afrických nocí a osivo na novou úrodu. Jedna z hlavních zkušeností, kterou jsem zde tedy získala je ta, že se žena nesmí nechat nikdy ničím zlomit a vždy by se měla pokusit o hledání řešení problému.Plánujete v budoucnu i další cesty?Momentálně se věnuji především pracovním záležitostem, ale srdcem jsem stále v Africe, takže tato výprava jistě nebyla má poslední.Děkujeme za rozhovor.