KOMENTÁŘ | Druhá světová válka začala před 84 lety. Šest let zabíjení a boje o svobodu cítíme ještě v roce 2023

Před 84 lety začal nejrozsáhlejší a nejkrvavější konflikt historie lidstva. Někdejší německý diktátor Adolf Hitler jako záminku k plnohodnotné invazi do Polska využil přepadení vysílače v Gliwicích, města, které toho času ještě leželo na hranicích obou zemí, dnes se nachází hluboko v Polsku. Dle nacistické propagandy se ho měli dopustit polští vojáci. Doopravdy ale šlo o členy německé policie – gestapa, kteří se převlékli za Poláky.

Začátek druhé světové války se tak nesl ve jménu sabotáže a zrady. Ani zdaleka se nedá říct, že by Varšava byla na obranu státu proti západnímu sousedovi připravená. Když 17. září z východu zaútočila ještě Rudá armáda, jakékoli naděje Poláků vzaly za své a samostatnost jim nezůstala ani do listopadu téhož roku. 

Tolik k invazi do Polska. Co ale znamenal celý tento konflikt?

Druhá světová válka změnila úplně vše. Do roku 1939 na světě existoval jediný stát, kterému se dalo říkat „supervelmoc“ – Spojené státy americké. Washington získal veškerou moc a vliv především díky vítězství v první světové válce. Američany vyneslo na vrchol. USA dlužily všechny důležité evropské země. Velká Británie a Francie zejména. Tyto země přišlo vítězství nad císařským Německem a Rakouskem-Uherskem draho a musely za něj platit i po válce. Podepsalo se to na rozložení sil v Evropě. Američané se rovněž ochotně podíleli na obnově Německa až do chvíle, kdy samy ekonomicky téměř padly. Neměla to být marná investice či podpora nepřítele – pouze podpora válkou zdevastované země, jejíž zdraví bylo pro rozložení sil v Evropě zásadní. A dodnes je.

I přes obrovské a brutální ztráty se na východě vzmáhala nová supervelmoc, ač za bohaté podpory Spojených států. Ruské impérium se roku 1917 rozpadlo a tamní dění dalo vzniknout Sovětskému svazu, rozdělené a zdevastované zemi. Po útoku Německa si sice Rudá armáda vedla doslova příšerně, do půl roku od útoku v červnu 1941 ale nastal zvrat a Sověti ukázali, že „matičku Rus“ dokážou ubránit. 

Je to velice zjednodušené okénko do historie, potřebujeme si ho ale připomínat. Druhá světová válka nás ovlivňuje dodnes. Existuje například velice rozšířený narativ o tom, že se Francouzi velice rychle vzdávají. Nebo tvrzení o tom, že Italové neumí bojovat a neustále mění strany. Velká Británie se pak postavila proti Německu sama a v podstatě zachránila celou Evropu. Ano, heroismus Britů za druhé světové války byl obrovský a nasazení lidu nevídané. Zřejmě by se jim ale nepodařilo proti Třetí říši uspět bez pomoci zahraničních legionářů z padlých států – ať už Francie, Belgie, Československa nebo třeba Norska. To vše za asistence dalších spojenců z USA, Kanady, někdejšího Newfoundlandu, Austrálie, Nového Zélandu, Jižní Afriky či Britské Indie. 

To, co druhá světová válka způsobila, cítíme naplno ještě dnes. Rozložení sil ve světě, ekonomické a politické bloky, boj proti terorismu – nic z toho by dnes neexistovalo, respektive ne v takové míře. Zatímco se z německého agresora postupně stal „poslušný beránek“, Francouzům a Britům se dařilo zasít nenávist mezi Palestinci a Židy na Blízkém východě. Spojené státy prosazovaly už tehdy obrovský vliv, na východě rostl další z hegemonů, který měl ovlivnit geopolitické dění na pět dekád dopředu.

Se vznikem Sovětského svazu a následně komunistického, chcete-li socialistického východního bloku, se svět definitivně rozdělil na Západ a Východ. Napříč oběma bloky rostla nenávist vůči Američanům a Rusům, zatímco si Čína žila tak trochu svým životem a globální jih podléhal největším světovým mocnostem, především tedy ekonomicky. Mezitím v Evropě vznikal zárodek bloku, jehož pevnou součástí je i Česká republika, ač jako země bývalého východního bloku. Během padesátých a šedesátých let minulého století se dva znepřátelené národy začaly usmiřovat a položili tak základy Evropského společenství, od roku 1992 lépe známého coby Evropská unie. Francouzi a Němci se dokázali přenést přes veškerou vzájemnou zášť a vytvořit velký ekonomický, politický a mocenský blok přímo na evropském kontinentu. Takovou situaci Evropa ještě řádně nepocítila. 

Na původních šest zemí – tedy Francii, Západní Německo, Itálii, Belgii, Nizozemsko a Lucembursko – se nabalily další a další. Idea volného obchodu byla pochopitelně velice lákavá. Problém postupné evropské integrace ale není dostatečně jednoduchý na to, abychom ho tady rozebírali. Každopádně po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 skončila nebezpečná studená válka, o pár stupňů chladnější než druhá světová. Zdálo se, že se svět ustálí, druhá světová válka přestane hýbat našimi životy, a nebudeme se bát o holé životy. 

Evropská unie si od roku 1991 tak trochu žila svým životem, přibírala nové členy. Spojené státy a ostatní země se přizpůsobily novému „světovému pořádku“. Mimo jiné záleželo i na obnově znovu vzniklé Ruské federace, do níž začaly proudit západní investice – není třeba si to vyčítat, šlo o jasnou příležitost a Moskva po nějakou dobu měla na západě otevřené dveře. Dokud se Severoatlantická aliance a Evropská unie nezačaly „rozpínat“, jak zní oficiální verze Kremlu. Evropeizace a westernizace Ukrajiny, ačkoliv dobrovolná a demokratická, narušila zájmy nové rostoucí velmoci – Ruské federace. Nejrozlehlejší země na světě, jíž chybí přátelé.