KOMENTÁŘ | Svět žije 70 let pod termonukleární hrozbou. Vize apokalypsy nadále pomáhá bránit velké válce

Jaderné zbraně hrály v úvahách o válce a míru velmi důležitou roli od chvíle, kdy v amerických laboratořích tajného projektu Manhattan spatřily světlo světa a na sklonku druhé světové války byl na dvou japonských městech v praxi demonstrován jejich devastující potenciál. Promítaly se také do strategie Spojených států vůči Sovětskému svazu. Aspekt amerického jaderného monopolu sílil spolu s tím, jak se v poválečných letech rychle hroutila vize další spolupráce někdejších spojenců z protihitlerovské koalice. 

Přinejmenším část americké administrativy prezidenta Harryho Trumana věřila, že právě ničivá síla jaderných zbraní přesvědčí sovětského komunistického diktátora Josifa Stalina, aby se snažil vyhnout nové velké válce, tentokrát proti Západu. Sovětští vojenští představitelé ostatně byli za tímto účelem přizváni k inspekci zničené Hirošimy a k následným testům dalších amerických atomových bomb v Pacifiku. 

S ohledem na růst antagonismu mezi Moskvou a Západem v prvních poválečných letech rychle padla myšlenka, že Spojené státy by se měly v rámci gesta dobré vůle podělit o jadernou technologii se svým někdejším spojencem, případně ji předat do výsadní správy nově vzniklé OSN. Americký nukleární arzenál byl stále více vnímán jako protiváha značné početní převahy sovětských pozemních sil, jako pojistka, která může zastavit případný sovětský pokus o obsazení západní Evropy. 

Naopak Stalin jaderným zbraním nepřikládal zásadní význam. I s ohledem na jejich stále omezenou sílu a omezené možnosti dopravy k cíli pomocí zranitelných dálkových bombardérů až do konce života víceméně soudil, že do případného budoucího světového konfliktu promluví jen omezeně. Přesto nařídil vývoj sovětské jaderné zbraně, která byla i díky úspěšné špionáži prvně otestována již v srpnu 1949, tedy výrazně dříve, než se ve Spojených státech očekávalo. 

První sovětský jaderný roznět podnítil za Atlantikem vývoj ještě ničivější, termonukleární zbraně. Spojené státy ji úspěšně otestovaly v listopadu 1952. Výbuch bomby označené jako Ivy Mike se i s více než sedmdesátiletým odstupem řadí mezi desítku nejsilnějších v dosavadní historii. Sovětský svaz nezůstal dlouho pozadu. O pouhých devět měsíců později, v srpnu 1953, odpálil vlastní nálož RDS-6s. Na Západě získala tato zkouška kódové označení Joe 4. 

Můžete zastřelit každého a nakonec i sebe 

Nálože založené na fúzní reakci izotopů vodíku přinášely možnost naprosté zkázy a dosavadní úvahy o jaderné válce posouvaly na zcela jinou úroveň. To byl koneckonců jeden z motivů jejich vývoje. Již první americké i sovětské testy svou silou doslova šokovaly pozorovatele. Přestože v následujících letech a desetiletích na obou stranách železné opony existovali vojenští velitelé a teoretici, kteří kalkulovali s možností vítězství v totální termonukleární válce, celkově však ničivá síla nových zbraní a zvyšující se schopnosti jejich nosičů rychle zpevňovaly psychologickou bariéru proti jejich nasazení, především mezi politiky. 

Pokud v prvních deseti letech existence jaderných zbraní dominovala diskuzi o jejich možném použití obava z enormních ztrát na životech civilistů, stupňující se síla vodíkových bomb přinášela zcela nové otázky. Výrazným momentem byl v tomto směru americký test s označením Castle Bravo z března 1954. Výbuch předčil původní odhady, byl tisíckrát silnější než v případě hirošimské pumy a jaderný spad šlo detekovat po celém světě. Ve světle toho, co dokázala jediná nálož, nešlo ignorovat ekologický faktor a netázat se, jaký vliv by měl odpal většího počtu termonukleárních zbraní na globální ekosystém. 

Posun v uvažování výstižně ukazují slova tehdejšího sovětského premiéra Georgije Malenkova, že jaderná válka by patrně na Zemi vytvořila podmínky neslučitelné se životem. Podobně reagovali i západní politické špičky, ať už britský premiér Winston Churchill či americký prezident Dwight Eisenhower. Jeho znepokojivý výrok, že pokud by mělo dojít k jaderné válce, můžete se sebrat, zastřelit každého, koho potkáte a nakonec i sebe, se zapsal do historie. Byla to až síla termonukleárních zbraní, co přimělo tehdejší protivníky k názoru, že k nové velké válce nesmí nikdy dojít. 

Vodíkové zbraně představují nástroj absolutní zkázy. Výmluvný je v tomto směru zatím nejsilnější výbuch sovětské bomby Car z října 1961, jehož šoková vlna třikrát obletěla planetu. Zaznívají hlasy, které tvrdí, že taková technologie neměla nikdy přijít na svět. Přesto se zdá, že hrála zásadní úlohu v zachování míru mezi velmocemi ve druhé polovině dvacátého století. Potenciálně tak zachránila obrovské množství životů. A momentálně to nevypadá, že by existoval funkčnější apel ke zdrženlivosti než právě hrozba termonukleárního konfliktu. Názorným příkladem je i současné dění na Ukrajině, kde právě obavy z jaderného střetu Ruska a NATO brání zásadní eskalaci. 

I z tohoto důvodu zůstává 12. srpen 1953 důležitým datem. Právě skutečnost, že obě hlavní světové mocnosti získaly prakticky souběžně tu nejničivější technologii, umožnila plné uplatnění jaderného odstrašení a principu vzájemně zaručené destrukce. Zároveň zůstává znepokojivým faktem, že celých 70 let je hlavní pojistkou před krvavou válkou s miliony mrtvých nástroj, který má paradoxně potenciál způsobit zánik civilizace. Souběžně však před naplněním takového scénáře sám o sobě nedává žádné záruky. 

Autor je historik.