Evropská bezpečnost zažívá zásadní zvrat. USA pod Trumpem ztrácí důvěryhodnost, nastupuje Německo

Trump před pár dny na své platformě Truth Social veřejně prohlásil, že kdyby nebylo jeho zásahu, „Rusku by se už dávno staly velmi špatné věci“. Šlo o naprosto bezprecedentní vyjádření, ze kterého lze vyčíst, že americký prezident se v podstatě staví do role ochránce ruského prezidenta Vladimira Putina – muže obviněného z válečných zločinů, který už více než tři roky vede agresivní válku proti Ukrajině. Tato slova tak definitivně potvrdila obavy mnohých: Spojené státy již nejsou pro Evropu spolehlivým spojencem.

Na Trumpova slova reagoval německý kancléř Friedrich Merz oznámením, že Německo pomůže Ukrajině s vývojem a nasazením dalekonosných raket, které budou schopné zasahovat cíle přímo na ruském území. Tento krok má nejen vojenský, ale i politický rozměr – signalizuje, že Evropa, a především Německo, přestává spoléhat na zámořskou ochranu a bere svou bezpečnost do vlastních rukou.

Kancléřovo oznámení je podle The Conversation součástí širšího posunu v německé obrané politice. Berlín plánuje zásadní modernizaci a rozšíření svých ozbrojených sil – Bundeswehru – s cílem stát se „nejsilnější konvenční armádou Evropy“. Nejvyšší vojenský představitel země Carsten Breuer už zveřejnil konkrétní plán rychlého rozvoje vojenských schopností.

Německo, jako ekonomicky nejsilnější stát EU a druhý největší člen NATO, má prostředky i technologický potenciál k tomu, aby vyrovnalo evropskou vojenskou bilanci vůči USA. Tento přerod přichází v klíčovém okamžiku – v době, kdy je stále pravděpodobnější, že Washington omezí, nebo dokonce zcela opustí své bezpečnostní závazky vůči Evropě.

Rozšiřování německé obrany ale nebude spočívat jen v nákupu techniky – nutná bude i personální obměna. V úvahu přichází znovuzavedení branné povinnosti, která už v Německu přestává být tabu. Významným symbolem nového přístupu je i vyslání celé německé brigády do Litvy – první taková zahraniční mise od konce druhé světové války.

Válka na Ukrajině, která trvá už tři roky, podle expertů ukázala, jak zranitelná je Evropa vůči ruské hrozbě. Zároveň odhalila přehnanou závislost na Spojených státech a upozornila na nutnost posílit vlastní obranné kapacity. V Německu nyní patří mezi priority vývoje protivzdušná obrana, přesné úderné systémy, drony a elektronický či kybernetický boj.

Nejde ale jen o Německo. V celé Evropě sílí přesvědčení, že je třeba se postavit na vlastní nohy. Kromě nutnosti zvýšit obranné výdaje Evropa čelí i dvěma dalším zásadním výzvám: erozi transatlantického partnerství a vzestupu populismu, který podkopává demokratické instituce i ochotu čelit agresi ze strany Ruska a Trumpovy administrativy. Výrazným faktorem je přitom propojení amerického nacionalistického hnutí MAGA s kremelskými zájmy.

Klíčovou zkouškou evropského odhodlání zůstává válka na Ukrajině. Souhlas Německa s použitím raket dlouhého doletu proti cílům v Rusku není sám o sobě novinkou – podobný krok učinil už v listopadu 2024 tehdejší prezident Joe Biden, následovaný Spojeným královstvím a Francií. Berlín se však tehdy držel stranou. To se nyní změnilo.

Účinnost této podpory bude ale záviset i na ochotě USA nadále sdílet zpravodajské informace, které jsou nezbytné pro přesné zaměřování cílů. A přestože Rusko v reakci už opět sáhlo ke své oblíbené jaderné rétorice, v Evropě se zdá, že převažuje odhodlání jednat, nikoli jen mluvit.

Trump naproti tomu dál pouze slibuje a hrozí, ale konkrétní kroky vůči Rusku nepodniká. Evropská reakce je poprvé za poslední desetiletí rozhodnější a více orientovaná na činy než na slova – což jen zdůrazňuje rostoucí rozkol mezi USA a Evropou.

To neznamená úplný konec transatlantických vztahů. Ostatně nedávné setkání amerického ministra zahraničí Marca Rubia s jeho německým protějškem Johannem Wadephulem ukazuje, že prostor pro pragmatickou spolupráci stále existuje. Nicméně základní rovnice evropské bezpečnosti se mění: budoucnost kontinentu závisí hlavně na tom, zda Evropa dokáže zmobilizovat potřebné zdroje a vůli čelit ruské hrozbě bez americké opory. Zdá se, že v Berlíně si tuto realitu konečně uvědomili – teď ale musí přijít činy.