KOMENTÁŘ | Zachrání někdo rozvojové země, než je zničí počasí? Plamenné projevy Guterrese a spol. jsou bez činů k ničemu

Například španělský premiér Pedro Sanchéz varoval před narůstajícími hrozbami klimatické změny. Jeho země nedávno čelila ničivým záplavám, které zabily minimálně dvě stovky lidí. Zmínil, že kdyby nedocházelo k prohlubování klimatické krize, záplavy by byly méně intenzivní.

Jak informovaly také EuroZprávy.cz, jednání se postupně vyostřují – primárním zdrojem konfliktu jsou rozpory mezi rozvojovými a bohatšími státy. Menší země totiž musejí vynakládat závratné prostředky na to, aby zabránily znečištění primárně způsobenému industrializovanými bohatými zeměmi.

Na odpor se staví zejména Čína a bohatší země Perského zálivu. Konkrétně Čína za posledních několik desítek let prošla závratným rozvojem, za který zaplatilo právě tamní životní prostředí. Státy Perského zálivu jsou závislé na těžbě ropy, která klimatické krizi přidává.

Téměř dvě stovky států světa se v rámci Pařížské klimatické dohody v roce 2015 zavázaly k nepřekročení globálního oteplení o 1,5 stupně Celsia oproti období před industriální revolucí. Nedávné zprávy v tomto ohledu ukazují na tvrdou realitu – dohoda fatálně selhala. Letošní rok patrně bude tím nejteplejším v historii měření.

Jako „guru“ boje proti klimatické změně na COP29 vystoupil generální tajemník OSN António Guterres. Ten prohlásil, že letošek představuje „ukázkovou lekci destrukce klimatu“ a situaci vykreslil jako katastrofální.

Britský premiér Keir Starmer následně vyzdvihl klimatické iniciativy své vlády, která je v Británii u moci sotva pár měsíců. Jeho země v září uzavřela poslední uhelnou elektrárnu a stala se tak první zemí G7, která se zcela vzdala uhlí. Za dobu Starmerovy vlády Británie zrušila zákaz výstavby větrných elektráren na pevnině, zastavila vydávání nových licencí pro těžbu ropy a plynu v Severním moři a zahájila program investic do pracovních míst v těchto komunitách.

Platforma COP vznikla jako prostor pro řešení klimatické krize. Jenže, jak se zdá, světoví lídři se sjíždějí bez toho, aby měli jasnou vizi a cíl. Je sice chvályhodné, že vůbec o zničeném klimatu mluví. Akce jednotlivých zemí ale vůbec nesvědčí o tom, že by slova lídrů následovaly i jejich činy.

Zatímco se některé země obávají o vlastní existenci, ty bohatší míří za neustálou ekonomickou prosperitou bez ohledu na to, jestli to životní prostředí přežije nebo ne.

Na konferenci COP je čas zaměřit se na jiné projevy než ty od nejmocnějších lidí světa. Naopak, prostor získávají nejmenší a nejohroženější země. Umně tohoto prostoru využila prezidentka Marshallových ostrovů v Pacifiku Hilda Heine. „„Už si nemůžeme dovolit podceňovat náklady této krize, které se odhadují na biliony dolarů ročně,“ prohlásila.

V existenčním ohrožení se nachází další desítky států Pacifiku. Zatímco obavy západních lídrů zahrnují hlavně to, že se přes jejich země převalí ruská nebo čínská armáda, malé pacifické státečky mají jiného nepřítele – oceán. Stačí jeho zvednutí o pár desítek centimetrů a stovky tisíc či dokonce miliony lidí budou bez domova.

Lidé v těchto zemích nemají tu exkluzivní možnost odstěhovat se hlouběji do vnitrozemí, a to z jednoduchého důvodu – jejich státy vnitrozemí nemají. Konkrétně Marshallovy ostrovy leží zhruba dva metry nad hladinou a stačí jen minimální zvednutí hladiny světového oceánu, aby přestaly existovat.

Prezidentka Heine vysvětlila, že Marshallovy ostrovy mají plán, jak se stoupající vodě bránit, na ten ale drobná země rozhodně nemá finanční prostředky. Proto je nutné, aby je získala od pravých viníků klimatické krize: silně industrializovaných zemí, které se zaměřují na především na vlastní zisk, než aby se podívaly, jaké má jejich chování důsledky na druhé straně světa.

Silná slova Guterrese, Sanchéze nebo Starmera jsou sice dojemná, rozhodně ale nezachrání životy stovek tisíc lidí. Guterres se už během konfliktu v Gaze ukázal jako bezvýznamný politik podporující teroristická hnutí Hamás a Hizballáh, ti praví lídři však mají možnost využít situace a skutečně pomoci.

Jestli se rozhodnou ustoupit a podpořit slabší země, které především trpí důsledky cizí industrializace, je však ve hvězdách. A to je zřejmě to nejhorší, co obyvatelé nejen Marshallových ostrovů mohou slyšet.