Za změny počasí nemůžeme, přesto nás ničí nejvíc. Jednání na COP29 se vyostřují, Čína se staví na odpor

Mnohé africké země a malé ostrovní státy, které patří k těm nejvíce ohroženým klimatickou změnou, požadují, aby se nové klimatické financování vyšplhalo na více než jeden bilion dolarů do roku 2030. Tento ambiciózní požadavek odráží náklady, které budou muset tyto země vynaložit na opatření proti rostoucím teplotám, stoupající hladině moří a zhoršujícím se klimatickým podmínkám. Nicméně zástupci bohatších zemí naznačují, že pro splnění takového cíle bude nezbytné rozšíření okruhu donorů o další ekonomické síly.

Bohatší státy se obrací na Čínu a státy Perského zálivu, aby se podílely na financování, což však naráží na odpor. Přestože jsou tyto země ekonomicky vyspělé, jsou stále formálně zařazeny mezi rozvojové země. Tento status je pro ně výhodný, protože jim umožňuje vyhnout se povinnostem bohatších států. Pro některé z nich by přijetí role donátorů znamenalo ztrátu výhod, a tak lze očekávat dlouhá a náročná jednání.

Rozvojové země, které jsou zranitelnější vůči dopadům klimatické krize, zdůrazňují, že bez odpovídající finanční podpory nebudou schopny připravit a předložit nové ambiciózní cíle snižování emisí. Tyto cíle mají být oznámeny na jaře příštího roku, což zvyšuje tlak na aktuální jednání v Baku. Pokud dohoda o zvýšeném financování nebude dosažena, hrozí, že celosvětové úsilí o omezení růstu globálních teplot bude výrazně oslabeno.

Prezidentka Moldavska, Maia Sandu, na konferenci upozornila na to, že její země, která přispívá pouhými 0,03 % ke globálním emisím, je přesto nejzranitelnější vůči klimatickým dopadům v celé Evropě. Sandu apelovala na vytvoření spravedlivého a přístupného systému klimatického financování, který by prioritizoval ty nejzranitelnější země. Moldavsko, byť samo usiluje o snížení svých emisí, potřebuje podporu větších ekonomik, aby mohlo čelit rostoucím hrozbám.

Zástupce Finska, Alexander Stubb, zdůraznil, že klimatická změna je „testem pro multilateralismus“, tedy pro spolupráci mezi státy. Opačný názor vyjádřil bosenský prezident Denis Bećirović, který uvedl, že „jedním z největších překážek klimatických řešení je státní egoismus“. Oba projevy reflektují zásadní výzvu, před kterou stojí současná klimatická diplomacie – jak najít společný přístup v otázce, která vyžaduje globální spolupráci.

Prezident Etiopie Taye Atseke Selassie Amde oznámil, že jeho země vyčlení 1 % svého národního rozpočtu na ekologické iniciativy. Ačkoliv považuje diskusi kolem klimatické změny za „příliš složitou“ a pokrok za „bolestivě pomalý“, Etiopie se přesto snaží přispět svým dílem. Tímto krokem chce Etiopie ukázat ostatním zemím, že i s omezenými prostředky lze bojovat proti změně klimatu.

Šéf vlády Súdánu, generál Abdel Fattah al-Burhan, zdůraznil snahu afrických zemí dosáhnout klimatických cílů navzdory těžkostem, jako jsou ozbrojené konflikty. Al-Burhan apeloval na to, aby byl Pařížský klimatický pakt respektován a zdůraznil, že jeho země usiluje o zelené cíle i přesto, že se nachází v obtížné situaci. Afrika jako celek se snaží přizpůsobit, ale bez podpory bohatších států bude tento úkol nesmírně složitý.

Požadavek na klimatickou spravedlnost a férové financování roste. Mnoho rozvojových států, především z Afriky a malých ostrovních států, vyzývá bohaté země, aby dostály svým závazkům a pomohly financovat opatření pro ochranu klimatu. Tito zástupci zdůrazňují, že klimatické změny mají globální dopady, a proto i jejich řešení musí být globální.

Setkání v Baku představuje příležitost pro země světa stanovit nové finanční cíle a zavést opatření, která by podpořila ohrožené státy v jejich úsilí o snižování emisí. Každá neúspěšná dohoda představuje odklad nezbytných kroků v boji proti klimatické krizi, což může vést k dalšímu nárůstu globálních teplot a prohloubení ekologických problémů.

COP29 v Baku se stává místem, kde se střetávají vize bohatších a chudších států, což může rozhodnout o osudu klimatické spolupráce v příštích letech. Úspěch nebo selhání těchto jednání může mít dalekosáhlé důsledky pro celý svět, neboť bez silného závazku a finanční podpory nebudou rozvojové země schopny realizovat ambiciózní plány na snižování emisí, což bude mít dopad na celosvětovou stabilitu klimatu.