RECENZE: Gump - jsme dvojka je vrcholem nevkusu a prodává ulepený kýč

F. A. Brabec začínal v devadesátých letech jakožto kameraman, kdy snímal především filmy Jana Svěráka. Jako režisér debutoval adaptací Krále Ubu roku 1996. Mimo režie si u svých projektů dělá i kameru. Poté, co v první dekádě milénia doslova zprznil klasické literární předlohy, ať už šlo o Kytici, Krysaře či Máj, se stáhl do konformních vod a točí filmy pro rodiny, protože chce dle jeho slov točit pouze hezké věci. Pseudomuzikál V peřině je patvarem nesourodých scének, toho nejhoršího z populární hudby a primitivně (ne)inscenovaných tanečních sekvencí. Poté navázal na Troškovo dědictví a natočil nesnesitelný Vánoční Kameňák. Jen těžko hledat slova k pochopení někoho, kdo dlouhodobě vystupuje s neopodstatněnou arogancí a prezentuje se filmovým odpadem.

Brabec se v rozhovorech ohání prázdnými výrazy v podobě abstraktního pojmu filmové řemeslo a především skutečně žije v iluzi, že je umělec s vytříbeným výtvarným citem a každý jeho obraz je samostatným příběhem. V tom ho utvrzují i herečtí kolegové v propagačních videích. Při pohledu na jeho ohyzdně kýčovitou a sdělením primitivní barevnou paletu, již celou jeho režijní kariéru razí, je to skutečně zarážející. Vyvstává na paměť takřka památná a na video zaznamenaná diskuse během festivalu Mladá kamera Uničov z roku 2013, kdy autoritářský a s řevem (ne)komunikuje se studenty z filmových katede a dokola opakuje prázdný pojem, že filmy se mají točit pro lidi. A stejně prázdný a úmorný je i jeho nový Gump - jsme dvojka.

Ten přímo navazuje na první snímek Gump - pes, který naučil lidí žít, jenž vychází ze stejnojmenné literární předlohy Filipa Rožka, který u obou filmů působí i jako producent a scenárista. Stejnojmenná literární předloha předcházela i druhému filmovému dílu a vyšla minulý rok. S literárními kusy se pojí i charitativní kampaně na pomoc psům a předkládání skutečných příběhů týraných zvířat. Knihy jsou lehké, pohádkově laděné, epizodicky vyprávěné. To se snaží zachovat i film. První díl sleduje psího protagonistu Gump, jenž příběh vypráví a jehož perspektivou svět vidíme. Procházíme společně s ním různorodými domácnostmi, jimž změní život, aby posléze zakotvil u oddaného bezdomovce Bédi.

Pokračování dvojici hrdinů sleduje poté, co společně strávili pokojné chvíle na výletech. Béďa má však podlomené zdraví a úvodní sekvence se tak věnují jeho odchodu, přičemž se o Gumpa začne starat bývalý “ajťák” Voříšek, jenž teď žije odstřižený od městského života na vrcholu kopce v karavanu. Samotná smrt Bédi je snad tím nejméně vkusným vyobrazením odchodu vůbec. Infantilní a chaotická střihová skladba propojená s tendenčním bílým světlem, zpomalenými záběry a pršícím protipožárním systémem budí spíš výbuchy smíchu, než lítosti. Vše navíc doprovází naprosto zbytečný komentář Gumpa, jenž akorát replikuje to, co na plátně vidíme. Což je obecně problém celého psího voiceoveru. Je nadbytečný a samoúčelný.

Film kromě kýčovitého obrazu, který má indikovat idylický psí pohled na náš svět, s psí perspektivou nepracuje. Ačkoli většinu informací vnímáme společně s Gumpem, perspektiva se od něj několikrát odchýlí. Rozháraná je však především narace. Jen velmi obtížně se dá vůbec považovat za filmovou. Drtivou stopáž tvoří uhňácaný balast naprosto nesmyslných a neprovázaných scén, kde se vůbec nic a nikdo neposouvá a všechno se točí v bezvýchodném a nekonceptuálním kruhu. Zatímco v prvním filmu alespoň nějaké postavy docházely změn na základě setkání s Gumpem, tady tvůrci ani nevědí, o čem chtějí vyprávět.

Gump - jsme dvojka je totiž ve skutečnosti jakousi pofidérní snahou o autobiografii a jen těžko si představit, že bylo autorským záměrem dětskému publiku představit principy postmoderny. Voříšek se totiž na Gumpa napojí a je schopen vnímat jeho vyprávění, načež jej sepíše do knihy, kterou jako na zavolanou vydá farářův kamarád. Z Voříška a Gumpa se stanou celebrity a v podstatě prožívají to, co prožíval sám Filip Rožek poté, co se z jeho knihy stal hit. Najednou se ocitneme v záplavě sekvencí z různorodých besed a pěveckých vystoupení, jež vrcholí srazem pejskařů na počest zesnulého Bédi. A účastní se ho několik stovek lidí, kteří za doprovodu Pokáčova podbízivého songu kráčejí krajinou lemovanou banery s logy rádia Blaník. Jistě, titul není odrazem reality a v každém obrazu to připomíná. Jde však pouze o tezovitou zástěru, kterou tvůrci marně zakrývají neschopnost jakékoli reflexe a smysluplného vyprávění.

Po hodině absurdního slepence si zřejmě tvůrci uvědomili, že by film měl o něčem být a našroubují tak do něj postavu buranského vykuka v podání Štěpána Kozuba, jenž shodou náhod vlastní Gumpovu dlouho odloučenou dceru. Mezi nimi není rozvíjeno žádné pouto a jsme tak uvězněni v další spirále samoúčelných pasáží, na jejichž konci stojí bizarní snaha o natlačenou transcendentální rovinu. Ta celému snímku nasazuje v podobě nezvládnutých vizuálních efektů pomyslnou korunu. Samozřejmě, film se nechce brát vážně a je obdobou pohádky. To však neznamená, že bychom celkově nezvládnuté dílo měli přejít a spokojit se s jeho hrůzostrašným tvarem jen kvůli tomu, že v jeho centru stojí pejsci a pod nánosem nesmyslů a product placementu se možná skrývá i dobrý a osvětný záměr v rámci porozumění zvířatům a vyzdvižení problematiky týrání.

Ani vyrovnávání se se smrtí nepůsobí nijak objevně, k tomu v této smích budící podobě, obzvlášť když se v české kinematografii stejným tématem mistrně zabývaly loutkové filmy Myši patří do nebe a Tonda, Slávka a kouzelné světlo. Ostatně spousta prvků je ve filmu zkrátka proto, aby tam byla. Vidíme psa i holčičku s fyzickým handicapem, dál se s tím nijak nepracuje. Tvůrci dávají větší pozornost nahému zadku Richarda Krajča či udyndanému soundtracku z rádiového repertoáru, kdy se v jednu chvíli nediegetická píseň Richarda Krajča propojí s diegetickým zpěvem Richarda Krajča v roli Voříška. A tím končí veškerá kreativní snaha.

Těžko konstruktivně a seriózně přistupovat k věšáku na reklamu, laciné emoce a podbízivé pohlednicové obrázky, které jsou otravné minimálně stejně, jako bezmyšlenkovité vyprávění, kde motivickou kýčovitost převyšuje snad jen všudypřítomná popisnost a tezovitost. Kýč sám o sobě není špatný, když je konceptuálně a jasně uchopený. To se zde ale neděje. Výslednému tvaru je skutečně ku prospěchu akorát to, že se prostřednictvím jeho projekcí může vybrat na charitativní pomoc psům. I to však leží ve stínu jednoho velkého a nabubřelého filmařského ega, přesvědčeného o tom, že divácké filmy mají vypadat přesně takhle. A je nesmyslné slevovat nároky jen kvůli tomu, že jde o tvorbu pro mladší, kteří se pravděpodobně kvůli nepodmanivému vyprávění budou stejně nudit. 

Hodnocení: 15 %

Režie: F. A. Brabec

Scénář: Filip Rožek

Hrají: Bolek Polívka, Richard Krajčo, Vica Kerekes, Štěpán Kozub, Zbigniew Czendlik, Zuzanka Švábková, Martina Pártlová, Karel Roden, Michaela Andělová

Česká premiéra: 28. března 2024

Distribuce: Bioscop