Jak vznikl terorismus? Na počátku stáli anarchisté

Anarchismus jako takový pomalu zapouštěl kořeny v období Průmyslové revoluce, kdy se rodil kapitalismus. Začaly se projevovat velké rozdíly mezi těmi nejchudšími a nejbohatšími. Tyto nůžky se rozevírají dodnes. Anarchismus, který v podstatě znamená "bezvládí" odmítá autority a staví na myšlence, že lidská společnost dokáže žít bez jakýchkoliv omezujících pravidel a zákonů. Jeden z otců této myšlenky, Pierre Proudhon, se proslavil výrokem: "Co je vlastnictví? Vlastnictví je krádež!". Mnoho stoupenců anarchismu se však v dějinách uchýlilo k násilí. Vnímaly ho jako způsob boje s prohnilým státním a kapitalistickým systémem. Pojďme se podívat ne nejznámější teroristické činy anarchistů v dějinách. 

10. Chicago - násilí na náměstí Haymarket (1886)

V reakci na stávku dělníků, která proběhla 3. května 1885 v Chicagu a při níž byli dva stávkující usmrceni oddíly policistů, proběhly následující den obrovské protesty pracovníků. Ty vedl August Spies, editor anarchistického deníku Die Arbeiter-Zeitung. "Policie a armáda, lovci krve kapitalismu jsou připraveni vraždit!" burcoval Spies davy. Policisté nasadily 175 příslušníků svých složek. Demonstrace postupně slábly - mohly za to deště a nastupující noc. Když už mezi demonstrujícími zbylo posledních pár anarchistů, jeden z nich odpálil přímo mezi policisty dynamit. Výbuch zabil Matthiase Degana a zranila dalších 7 policistů. Policisté začali v šoku střílet, zabili čtyři dělníky a několik jich zranili. Následně se rozpoutala vlna zatýkání mezi dělnickými aktivisty, několik jich bylo odsouzeno k smrti. Mezi nimi byl i samotný Spies, který byl popraven v listopadu 1887. "Přijde den, kdy naše mlčení bude mnohem mocnější než hlasy, které vás přiškrcují dnes," zněla jeho poslední slova. 

9. Postřelení Henryho Fricka (1892)

V roce 1892 ocelářský magnát Andrew Carnegie srazil mzdy dělníkům v reakci na klesající ceny oceli. Následně odjel na dovolenou do Skotska a učinil svým zástupcem Henryho C. Fricka, který měl vyjednávat s asociací pracovníků s ocelí a uhlím. Vyjednávání se ale zvrtlo v násilný střet mezi Frickem a 3 tisíci útočně naladěnými dělníky. V něm zemřeli tři detektivové z Pinkertonu a devět dělníků. Závod pacifikovali státní milice. Veškerý hněv anarchistů spočinul právě na Frickovi. Na mušku si ho vzal anarchista Alexander Berkman, který se vkradl do budovy, ve které měl Frick kancelář. Berkman neváhal a prostřelil dveře kanceláře, kde Brick právě jednal s kolegou Leishmanem. Vpravil mu dvě kulky do krku, následně ho pobodal dýkou. I přesto se podařilo Frickovi a Leishmanovi vytlačit nepřítele pryč z kanceláře a Frick zázračně přežil. 

Berkman se začal chvástat, že spáchal první teroristický čin v USA. Odseděl si 14 let ve vězení a v roce 1906 byl omilostněn. Následně byl i se svou ženou vyhoštěn ze země, krátce před jejich odchodem zemřel Henry Frick. 

8. Masakr v opeře v Barceloně (1893) 

Jde o největší masakr, za kterým stojí anarchisté. Ti po sobě zanechali 72 mrtvých nebo vážně zraněných. Incident se odehrál v barcelonské Liceu opera house. Sezóna oper byla zahájena tři dny před výročím popravy Spiese a jeho kompliců. Do opery se přišlo podívat velké množství barcelonské elity na představení Rossiniho Williama Tella. Během druhého dějství někdo vhodil dvě bomby z galerie opery. Jedna z nich roztrhala podlahu, zasáhla několik lidí a poškodila opěrné sloupy budovy. Nastala panika, lidé se rvali ven. Mnozí z nich v košilích zalitých krví. Královna regentka Kristýna vyhlásila stav ohrožení a suspendovala městské svobody. Stovky podezřelých bylo vrhnuto do kobek hradu Montijuich, kde je čekala tortura. A ta přinesla plody - za útoky měl stát jistý Santiago Salvador. Ten byl dopaden v roce 1894 a k činu se přiznal, následně byl odsouzen k trestu smrti. Opera pro něj byla ideálním terčem, jelikož ji navštěvují bohatí, kteří se posmívají jemu a dalším dělníkům. K smrti bylo odsouzených další šest lidí.

7. Útok na francouzský parlament (1893)

Auguste Vaillant byl chudým občanem Francie - potloukal se ulicemi Paříže a žebral o jídlo, neuživil ani svou rodinu. V zoufalství se pokusil vyřešit svou situaci svérázným způsobem. Terčem se měl stát francouzský parlament. Vyrobil si vlastní bombu a v prosinci 1893 vešel do Sněmovny zastupitelů. Vhodil svou podomácku vyrobenou výbušninu přímo mezi zastupitele. Šrapnely zasáhly na 20 zástupců komory, Vaillant utekl, ale následující den se sám přiznal k činu. I když nikdo nezemřel, mezi zákonodárci vzbudila akce obavy. Noviny anarchistů byly staženy a zakázány, ale Vaillant přitáhl pozornost celé Francie, která mu vyjadřovala sympatie. I přes to šel Vaillant pod gilotinu. "Smrt buržoazní společnosti! Ať žije anarchie!" řekl před smrtí.

6. Bomby v pařížské kavárně (1894)

Bombové útoky na pařížskou kavárnu z roku 1894 odstartovaly novou vlnu terorismu. Strůjce útoků Emile Henry může být pokládán za teroristu v dnešním chápání tohoto pojmu. Henry poprvé zvolil jako své oběti běžné lidi, žádné vysoce postavené úředníky nebo policisty. Ve snaze pomstít úmrtí Vaillanta ukryl Henry bombu do kovového boxu, který přinesl do kavárny Terminus. Objednal si pivo a doutník a bombu zapálil. Následná exploze jednoho hosta usmrtila, dalších 20 zabila. Henryho výbuch odmrštil na zem, když se snažil utéct. Henry se následně při soudním líčení vyjádřil, že chtěl zabít mnohem víc lidí. Soud využil k propagaci myšlenek anarchistů, nakonec byl však odsouzen k smrti a popraven. 

5. Atentát na prezidenta Carnota (1894)

Dějištěm dalšího teroru se opět stala Francie. Tentokrát se incident odehrál ve městě Lyon. V roce 1894 tam byl na návštěvě prezident Sadi Carnot, jehož vítaly v ulicích davy lidí. Carnot chtěl být lidem co nejvíce na očích, jeho kočár byl tak otevřený a přístupný komukoliv. Toho využil 21letý italský anarchista Cesare Giovanni Santo. Ten přišel ke kočáru se srolovanými novinami. Bodyguardi prezidenta si mysleli, že mladý Ital přináší nějakou petici a nechali ho jít. Santo vyskočil do vozidla, vytáhl dýku a pobodal Carnota. "Ať žije Revoluce" Ať žije Anarchie," křičel u toho. Carnot na následky vykrvácení zemřel ještě týž den. Následovala vlna nepokojů ze strany obyvatel. Ti ničili vše italské, italský konzulát musela chránit francouzská policie. Itálie v reakci na incident vyzvala svět ke spolupráci v boji proti anarchismu. V roce 1898 tak v Římě 21 států odmítlo anarchismus a označilo ho za nelegitimní politickou filosofii. 

4. Bombové běsnění v Barceloně a vražda premiéra (1896)

Na přelomu 19. a 20. století se Barcelona stala centrem bombových útoků. Mohla by konkurovat i Bagdádu ve 21. století. V den křesťanského svátku 9. června roku 1896 vedl biskup procesí věřících v Barceloně směrem do Santa Maria Mar. V jedné ulici na procesí spadla bomba z okna a následně vybouchla. Nezabila však žádné vrchní představitele církve ani vlády, ale usmrtila 7 dělníků a jednoho vojáka. Atentátník nebyl nikdy odhalen, masové policejní razie následovaly. Boje mezi anarchisty a vládními složkami nabyly na síle, jeden z italských anarchistů zabil španělského premiéra Antonia Canovas del Castilla, když zrovna odpočíval v lázních. 

3. Atentát na prezidenta McKinleyho (1901)

Polák s ruskými kořeny stál za atentátem na amerického prezidenta Williama McKinleyho. Anarchista Leon Czoglosz se v září roku 1901 účastnil Pan-americké výstavy v Buffalu, kde si chtěl potřást rukou s americkým prezidentem. Prezidentova ochranka se však obávala o bezpečnost prezidenta a radila mu, že není dobrý nápad se vítat se všemi lidmi. "Kdo by mi chtěl ublížit?" oponoval McKinley. Czolgosz tak směl přistoupit k prezidentovi, jeho kapesník v ruce nevzbudil žádnou pozornost. Polák však v něm schovával zbraň, kterou bleskově vytasil a prezidenta zasáhl hned dvěma kulkami do hrudi. Prezident se složil a začal krvácet, instruoval ale ještě ochranku, aby atentátníkovi neubližovala. McKinley podstoupil opera v nedaleké nemocnici, i přesto o několik dní později zemřel. "Zabil jsem prezidenta McKinleyho protože jsem plnil svou povinnost," hájil následně svůj čin Czolgosz. Byl odsouzen k smrti na elektrickém křesle. Od roku 1901 došlo k posílení ochranky prezidenta USA. 

2. Krvavá svatba ve Španělsku (1906)

Pohádkový den měl zažít španělský král Alfons XIII. a jeho nevěsta Viktorie Evženie Battenbergská 31. května 1906. Dějištěm svatby byl královský klášter v Madridu. Když se však již jako novomanželé vraceli zpět do paláce, stali se terčem bombového útoku. Šrapnel zasáhl Alfonsovu hruď, Evženii se podařilo zázrakem vyváznout bez zranění. Výbuch zabil 25 lidí a dalších 130 zranil, útok se tak stal zatím nejkrvavějším anarchistickým činem do té doby. 

Teroristou byl Mateo Morral, který se už dříve pokoušel usmrtit španělského vládce. Původně chtěl útočník bombu odpálit už v kostele, kam se však nedostal. 

1. Bombová smršť v Americe (1919)

V noci 2. června roku 1919 zažila Amerika sérii teroristických bombových útoků. Zasažen byl New York, Boston, Pittsburgh, Cleveland, Patterson v New Jersey, Washington a Filadelfie. Terčem útoků byli starostové, státní návladní, soudci, byznysmeni, policista a katolický kněz. Prominentní obětí měl být také generální prokurátor Mitchell Palmer, kterého ohrozil výbuch ve vlastních domě. On ji jeho rodina vyvázli bez zranění. Zahynul ale atentátník italského původu Carlo Valdinoci. 

I když další bomby zabily v souhrnu "jen" dva lidi, americká veřejnost byla v šoku. Anarchisté navíc rozjeli propagandistickou kampaň "Rudého strachu". "Bude třeba krveprolití... Bude třeba vraždy... Budeme ničit, abychom vás zbavili vašich tyranských institucí," zněla hesla anarchistů. 

Ministerstvo spravedlnosti ještě přispíval k panice tím, že živilo mýtus, že bombové útoky byly součást rozsáhlého spiknutí, které mělo za cíl zcela destabilizovat vládu USA. Generální prokurátor Palmer se ujal role toho, kdo prosazoval zatýkání a deportace mnoha anarchistů, ale i stoupenců socialismu s komunismu. Tato opatření vedla k silnému odporu proti Palmerovi. Ten byl během roku 1920 diskreditován a odstaven od moci.