ROZHOVOR | Třetí pohlaví? Pitomost a upadlá politická korektnost, dopálil se sexuolog. Kam nás ty „americké vynálezy“ dovedou...

Po spuštění kampaně #MeToo počet obvinění ze sexuálního obtěžování strmě roste, především mezi celebritami. Herečky si po x letech vzpomněly, že jim někdo sahal na zadek nebo se na ně díval vilným pohledem. Do jaké míry lze tato obvinění brát vážně? Na mě to působí tak, že si chce nějaká béčková celebrita přihřát polívčičku, na druhou stranu bych ale nerad křivdil skutečně týraným ženám.Vypadá to, že jsme svědky laviny rozpomínání se na sexuální obtěžování. Ta může strhnout nejen ženy, které někdo nevhodným chováním ponížil. Určitě se to někomu zdá přehnané, ale kdybychom byli k sobě upřímní, jistá forma sexuálního obtěžování je u nás pokládána mezi muži za normu.

Nepokryté zírání na ženské vnady, pomlaskávání, hlasité poznámky na kvalitu či velikost jejich poprsí, někdy i „přátelské“ poplácání po zadku stále ještě pokládají někteří muži v naší kultuře nejen za možné, ale dokonce správné chování. Nepochybně si myslí, že tím ženu oceňují a že žena je z toho nadšením bez sebe. A dost možná někteří muži, pokládají sexuální násilí za samozřejmé mužské právo.

Případy sexuálního obtěžování zasáhly i politiku. Je v tomto prostředí častější, jelikož má muž krom testosteronu ještě pocit větší moci, popřípadě beztrestnosti?S testosteronem to nepochybně souvisí. U skupinově žijících zvířat je hierarchie důležitá. Čím výše samec stojí, tím více testosteronu má. V boji má vítěz více testosteronu než poražený, a to platí i u lidí. Alfa samec v tlupě prosazuje své právo oplodnit všechny samice. Nejspíš se tyto animální sklony prosazují navzdory naší kultuře. Těžko si jinak vysvětlit sexuální třeštění starců, kteří se dostanou na vrchol moci, ať už v podnikání nebo v politice. Vzpomeňte na sexuální aféry Silvio Berlusconiho, nebo výkonného ředitele Mezinárodního měnového fondu Dominiqua Strausse-Kahna, prezidenta USA Billa Clintona, nebo současného Trumpa.

Samozřejmě to na druhé straně doprovází podbízivé nebo svádivé chování žen v okolí takového „velikána“. Bezesporu soupeří o jeho vliv, a společnost to toleruje. Ve filmovém průmyslu se to dokonce pokládá za samozřejmost, stačí se podívat na „červený koberec“ filmových festivalů, resp. na průhledné róby hereček, které slavné režiséry a producenty doprovázejí.

V diskuzích se nezřídka objevuje argument, že „dobývání žen“ je u muže biologicky dané, a nemůže si tedy pomoci. Souhlasíte? Pokud nejsme víc než králíci nebo paviáni, pak je takový argument možný. Samozřejmě, že je naše sexuální chování zakotveno biologicky, jinak bychom dávno vymřeli. Na rozdíl od zvířat je člověk nadán vůlí a nemusí všem svým impulzům vyhovět. V tomto směru prodělala evropská civilizace za poslední století velké změny. Na rozdíl od muslimských nebo jinak tradičních kultur, byla u nás přenesena odpovědnost za sexuální chování de facto na muže. Evropské ženy nemusí chodit zahaleny od hlavy k patě jen proto, aby „nedráždily“ kolemjdoucí muže.

Naše (i americké) ženy mají ve svém oblékání na veřejnosti nebývalou svobodu. Proto mě na téhle kampani mrzí, že není vedena přátelštěji. Chápu uražené a ponížené, ale jak jinak by to znělo, kdyby si stěžovaly na nás muže s větším pochopením. Dokonce snad s oceněním, že se ve většině případů s námi cítí dobře, vědí, že většinou zvládáme sexuální impulzy, které v nás vyvolávají, ale někdo to občas nezvládl. Třeba vysoce postavený manažer, který totálně zblbl a myslí si, že mu všechny ženy padají k nohám.

„Americký vynález“ harašení se evidentně dostává do Evropy. Myslíte si, že i v Česku dojdeme tak daleko, že se budou muži bát pochválit kolegyni sukni nebo jí podržet dveře? I když v tom mají USA pár let náskok, celý tento pohyb je součástí mnohem většího procesu. Jsou-li ženy rovnocenné mužům ve svých lidských kvalitách, postavení, právech a vzdělání (ve srovnání s minulostí), pak je přece nemůžeme na potkání klasifikovat jako pouhé sexuální objekty poplácáním po zadnici.

Horší než „harašení“, jak to nazýváte, je záměna rovnocennosti za stejnost. To se stává často z neznalosti. Žena a muž se liší a musí se lišit. Pokud naše civilizace prosadí umělé a nesmyslné odstranění rozdílu mezi muži a ženami, vyhyneme. Obávám se, že je tento trend již nastolen a politická korektnost, další „americký vynález“, už nedovolí o tomto nebezpečí vést ani odbornou diskusi.

Množí se také případy, kdy manželka obviní svého partnera ze znásilnění či zneužívání dětí. Má vůbec muž možnost se nějak bránit? Zatím to vypadá tak, že presumpce neviny úřady či soudy nezajímá (chlap je vždy za toho agresora) a i když se prokáže, že si žena vše vymyslela, policie to odloží. Tady nutno podotknout, že mnohé ženy toto „zlikvidování“ manžela odsuzují. To souvisí s tradičními hodnotami. Byly doby, kdy bylo manželství uzavíráno proto, aby byl vůbec možný legitimní sex. V té době se pokládalo uspokojování sexuálních potřeb mezi manželi za „manželskou povinnost“. Ženy, které se narodily mezi léty 1910- 20 podle zjištění našich výzkumníků (Raboch a Raboch) byly s takovým sexem v manželství spokojeny jen ve 25%, což znamená, že ¾ žen snášely sex jen z „manželské povinnosti“.

V tomto směru došlo opravdu k převratným změnám, a přesto ani dnes ještě není snadné odmítnout partnerovi v manželství sex. Je tím ohroženo mnohem víc než jen jedna noc. Nemůžeme se divit, že rychlé změny, které v této oblasti pozorujeme, vedou ke zmatkům.

Pokud žena nemá modřiny, jak může její okolí vydedukovat, že je něco v nepořádku? Má například domácí násilí nějaké specifické psychosomatické symptomy?Oběť domácího násilí má obvykle dost důvodů příčinu svých zranění tajit, nebo si to aspoň myslí. Někdy to okolí nepozná dlouhou dobu. Sám jsem to nepoznal u pacientky, která byla týraná svým manželem psychopatem. Až když jsme chtěli prodloužit intervaly návštěv, ukázalo se, že ji nebije, dokud chodí jednou za 14 dnů, aby na ni nebylo násilí vidět. Spíš se to pozná na dětech. Jsou zamlklé, nedůvěřivé, uzavřené.

Příliš se nehovoří o týrání mužů, prý ani sami mnohdy nepoznají, že jsou oběťmi. Co je pro tento druh domácího násilí typické? Žena a muž spolu tvoří pár, ve kterém se chování a síly vyvažují. Zvláště když mají děti, a tak jsou jako rodiče spojeni navždy (rozvést lze jen partnerství, nikdy rodičovství), mohou spolu být doslova „za každou cenu“. I za cenu násilí. Pokud jsem viděl „týrané muže“, byli to spíš ti, kteří chtěli mít „za každou cenu klid“, a proto vyhověli všem rozmarům své ženy.

To bývá cesta do pekel spíš než ke klidu. Život v páru, kde jsou oba partneři rovnocenní (nikoli stejní!), vyžaduje neustálý dialog. Dokonce i za cenu hádky, konfliktu, který ale je konstruktivní, vede k proměně obou. Konflikt, který nevede k řešení, bývá pak řešen násilím, které míří na toho, kdo je slabší.

Láska bývá slepá a psychopati jsou vynalézaví. Přesto, lze nějakým způsobem odhadnout, že se partner změní v tyrana? Je sklon k domácímu násilí řekněme vrozený, nebo je zde nějaký spouštěč?Je těžké to předem odhadnout, a máte pravdu, že to odhadne spíš blízké okolí zamilovaného než sám zamilovaný. Nemusí jít vždy o psychopata. Stačí, aby byl partner přesvědčen o tom, že muž má nadřazenou pozici a povinnost všechny kolem sebe vychovávat. To bývá zakotveno v dané kultuře nebo v rodinné tradici. Určitě více riskují naše ženy, které si berou partnera z kultury, kde je výsostné postavení muže normou.

V dávné historii, a někde je tomu tak dodnes, byly projevy nezávislého chování manželky trestáno ukamenováním. To zní strašně, a ještě hůř to vypadá, ale tak se zřejmě „zrazený“ muž cítí dodnes. U nás tradici kamenování nemáme, ale po rozvodu se někteří muži, chovají stejně, jako by kamenovali. Zatají své bohaté příjmy, soudy jim zcela nepochopitelně věří, jen aby nemuseli matce svých dětí platit. Snaží se ji zbavit dětí a všelijak jinak ji mohou týrat i po rozvodu.

Každému mohou rupnout nervy a ne každý se udrží. Znamená facka partnerce/partnerovi hned domácí násilí? Facka je jen „pokračování diskuse jinými prostředky“, když parafrázujeme teorii války. Je to jasné překročení hranice, kterou už nikdy nepřekročíme, jsme-li zdraví. Doby, kdy šlo druhého přinutit k poslušnosti fackami, bičem nebo mučením, jsou v Evropě nenávratně pryč. Po tak závažném překročení hranic mezi svéprávnými dospělými, dokonce rodiči dětí, je třeba probrat, co se to stalo, proč se to stalo, a jaké jsou záruky, že se to už nestane. Omlouvat násilí třeba tím , že „on už je takový, hned vyletí…“, není řešení.

Na závěr trochu z jiného soudku. Jak se díváte na „třetí pohlaví“? Některé země ho uzákonily, už děti si mohou „vybrat“, máme toalety pro transgender či bez pohlaví, z newyorského metra zmizelo oslovení „dámy a pánové“.Nebudu se tajit tím, že to jako sexuolog pokládám za velkou pitomost, výsledek upadlé politické korektnosti a tlaku aktivistů sexuálních minorit. Naše sexuální chování je dáno biologicky, ale vývoj sexuality během dětství do dospělosti je značně ovlivněn prostředím, kulturou a výchovou. Pro komplikovanost tohoto procesu, který v úplnosti ani neznáme, se k dospělosti dostává celé spektrum sexuálně orientovaných jedinců od jasných žen po jasné muže a řada přechodů mezi tím.

Protože však plodné jsou pouze páry mužů a žen (všechny ostatní kombinace jsou neplodné nebo jen náhradní), skutečně plodné kultury, kam až paměť sahá, nastavovaly adolescentům sociálně konstruovanou „šablonu dvou pohlaví“. Do té se musely „vejít“ pouze dospělí muži a ženy s heterosexuálním chováním. Všichni ostatní, kdo neměli to štěstí, se museli přizpůsobit, někdy za cenu velkého omezení nebo násilí. O tom si nelze dělat iluze.

Svoboda jedince v naší vyspělé společnosti sahá nad potřeby společnosti, proto mnohem více tolerujeme těch několik procent jedinců, kterým se proces individuace a separace nepovede tak docela dobře. Nikdo nic nemá proti lidem, kteří se nechtějí sexuálně chovat vůbec, nebo chtějí žít v homosexuálním páru. Ale lámat kvůli tomu zákony většinové společnosti to je opravdu velký přešlap, který se nemusí naší kultuře vyplatit.

Děkujeme za rozhovor.