Císař, který toleroval islám? Pro Čechy měl zásadní význam

Fridrich byl ale především člověk mnoha rozporů. Obdivovatel a podporovatel arabské vědy a kultury, který se přitom se postavil do čela křížové výpravy. Tu vedl i přesto, že v té době byl pod církevní klatbou, a dokonce exkomunikován z církve – s papežem totiž vedl nesmiřitelný boj o nadvládu v Itálii.  I když jeho křížová výprava byla (s výjimkou první) asi jedinou, kterou lze považovat za úspěšnou, přesto za ní sklidil nemálo kritiky – Jeruzalém totiž neosvobodil silou, ale diplomatickým vyjednáváním se sultánem se kterým byl po zbytek života v přátelském kontaktu.

Fridricha provázely kontroverze už od jeho narození, objevily se totiž pochybnosti ohledně legitimity jeho původu. Často byl zpochybňován, nepřekvapivě především jeho nepřáteli. Jeho matka Konstancie dokonce údajně Fridricha veřejně kojila, aby vyvrátila pochyby o tom, že je to její vlastní syn. Pochybnosti vznikly především proto, že v době jeho narození bylo Konstancii přes 40 let, což už byl věk, ve kterém se ženy ve středověku považovaly za neplodné. Na Fridrichově dospívání není nic moc zvláštního, snad kromě toho, že po smrti jeho rodičů se jeho poručníkem stal samotný papež Innocenc III.

Hned poté, co Fridrich dospěl, přišly další problémy. Přestože ho jeho otec ještě za svého života nechal zvolit svým nástupcem, moci v Svaté říši římské se chopil Ota Brunšvický, odvěký nepřítel Štaufů. Ten, protože ve Fridrichovi viděl konkurenci, se rozhodl nebezpečí utnout už v zárodku, neuznal proto ani Fridrichův titul Sicilského krále a na Sicílii vytáhl s vojskem -  ale nepořídil. Pomoc Fridrichovi přišla od papeže, kterému se nelíbily Otovy ambice v Itálii a tak utvořil koalici spojenců proti Otově vládě. Sám papež Otu exkomunikoval a prohlásil za sesazeného. Nejmocnějším členem papežovy koalice se stal Přemysl Otakar I. Za to si nakonec vysloužil privilegium na dědičný královský titul – Zlatou Bulu Sicilskou. Svůj název dostala podle pečeti, kterou byla stvrzena, protože v době vydání Fridrich byl uprostřed bojů a říšskou pečeť měl Ota, a tak privilegium potvrdil pečetí sicilskou.

Se získáním Svaté Říše Římské Fridrichovi trable neustaly, za většinu z nich si ovšem mohl sám. Popudil proti sobě Přemysla Otakara I. když zrušil zásnuby s jeho sestrou Anežkou, což nešlo vyložit jinak jako urážku a Přemysl na ni podle toho odpověděl pustošivým nájezdem do Rakous. Podobně se dostal do sporu i s novým papežem Honoriem, kterému slíbil, že po zisku Svaté Říše Římské předá vládu na Sicílii svému synovi jako papežské léno – to ale Fridrich nikdy nesplnil. Papežství se tak ocitlo ze severu i z jihu obklíčeno moc rodu Štaufů, což se papežům rozhodně nelíbilo. Přidali se proto na stranu Lombardské ligy měst, která proti Fridrichovi vystoupila už předtím. Spory vyvrcholily, když byl Fridrich exkomunikován z církve. Paradoxně k tomu došlo v momentě, kdy se postavil do čela relativně úspěšné křížové výpravy.

Poprvé složil křižácký slib už roku 1215, ale celých 12 let s výpravou otálel, zejména proto, že potřeboval upevnit moc v říši i na Sicílii. Dokonce se oženil s dědičkou jeruzalemského království Isabelou a tak získal legitimní nárok na titul Jeruzalemského krále. Výpravu ale i poté odložil. Tentokrát mu v křížovém tažení zabránila epidemie malárie, která vypukla v jeho táboře před vyplutím do Svaté země. Když se nakonec roku 1228 na tažení vydal, bylo to přes výslovný zákaz papeže (exkomunikovaný přece nemůže osvobozovat Svatou zemi) dostalo se mu přivítání od řádu německých rytířů, templáři a johanité už ho ale tak rádi neviděli. Přes všechny problémy Fridrich vyjednal od sultána Al-Kámila odstoupení muslimů z Jeruzaléma, Betléma, Nazaretu, Jaffy a Saidy. Součásti smlouvy ale byl volný přístup ke svatým místům nejen pro křesťany, ale také pro muslimy a židy, což se opětovně moc nelíbilo církvi. Křížová výprava pak skončila velice náhle, Fridrich se musel ze Svaté země urychleně vrátit na Sicílii, která byla napadena papežskými vojsky. Fridrich nakonec sice zvítězil a papežence vytlačil ze Sicílie, ale aby dosáhl zdvihnutí klatby musel spolknout pýchu a před pokořit se před papežem. Spory s papežstvím ale pokračovaly i poté, papežům se mimo jiné nelíbilo, že Fridrich povolil ve svém království muslimské bohoslužby a nadšení nebyli ani z jeho neustálých intervencí do Itálie. Kvůli neustálým problémům tak musel zcela rezignovat na aktivní politiku za Alpami, což vedlo k oslabení císařské moci v Německu, z čehož v konečné důsledku profitovali i čeští králové, kteří upevnili svou pozici.