V nose se dloube 90 procent lidí. O skrytém nebezpečí ale neví

Rhinotillexomania je lékařský termín pro soustavné šťourání se v nose. První studie na toto téma byla provedena v roce 1995 v USA. Dva vědci, jmenovaní pouze jako Thompson a Jefferson, rozeslali některým obyvatelům Medisonu, hlavního města Wisconsinu, dotazník. K dloubání se v nose se přiznalo 91% lidí. Přes 1% jich pak uvedlo, že má prsty v nose každou hodinu. Dva lidé odpověděli, že jim tento zlozvyk ničí společenský život, a dva nešťastníci se přiznali, že se v nose šťourají tak intenzivně, že si udělali díru v nosní přepážce.

V roce 2000 provedli podobný průzkum dva lékaři v Indii. Ti došli k závěru, že bude lepší, když se zeptají středoškoláků, kteří jsou na rozdíl od dospělých upřímnější a nejsou ještě tolik svázaní sociálními pravidly. Dotazníky byly rozeslány na čtyři školy.

Výsledek? Prakticky všichni teenageři přiznali, že se šťourají v nose. Skoro 8% si jich prsty do nosu strká víc jak 20krát denně a 20% uvedlo, že mají „vážný nosní problém". 12% odpovědělo, že jim dloubání v nose dělá dobře. 9% studentů si do nosu strká tužku a stejný počet „úlovek" z nosu dokonce sní. Ze socio-ekonomického hlediska nebyly v odpovědích zaznamenány výrazné výkyvy, v nose se dloubají chudí i bohatí. Co se týče pohlaví, mezi muži je „nosní zlozvyk" častější.

Prodloubala se až do lebky

Jistý muž si udělal v nosní přepážce díru, práce chirurgů byla však marná. Krátce po operaci pacient díru provrtal znovu. 53letá ženě se kvůli jejímu zlozvyku nosní přepážka úplně zbortila. To ji ale nezastavilo a zvládla se „prokopat" až do vedlejší dutiny nosní.

29letý muž obohatil medicínu o pojem rhinotrichotillomania. Jeho posedlost zahrnovala patologické vytrhávání vlasů/chlupů (trichotillomania) a dloubání se v nose (rhinotillexomania). Chlupy z nosu si vytrhával tak často, že dostal zánět. Ten začal léčit mastičkou, jejímž vedlejším efektem bylo zfialovění nosu. Mladému muži to ale vůbec nevadilo. Přes nezvyklou barvu neviděl chlupy v nose a přestal si je vytrhávat. Na veřejnost byl ochoten jít raději s fialovým nosem než s chlupy v nose.

Tyto kuriozity spadají do kompetence psychiatra, všem to vůbec neznamená, že prsty v nose se nemohou krutě vymstít komukoli. Podle studie nizozemských vědců z roku 2006 se lidé, kteří se často šťourají v nose, v uchu nebo v krku, vystavují riziku nákazou zlatým stafylokokem.

„Staphylococcus aureus" je typ bakterie, která se běžně vyskytuje na kůži nebo v nose u zdravých lidí. Z času na čas se tyto bakterie mohou přemnožit a způsobit malé kožní infekce. Zlatý stafylokok se však může stát i velmi nebezpečným, pokud dojde k přechodu do organismu, kdy vstupuje do krevního řečiště („otrava krve"), kloubů, kostí, plic či srdce. Při těžké otravě se mění poměry v cévách, tekutina se dostává mimo krevní oběh a klesá tlak. Orgány, včetně mozku, pak nejsou dostatečně zásobovány krví. Stav může postoupit až do septického šoku, kdy bezprostředně hrozí smrt.

A proč se tedy v nose šťouráme?

Odpověď na tuto otázku není jednoznačná. Pravděpodobně jde o kombinaci dvou jevů: jakýsi „úklid" těla a pak fakt, že nos je kdykoli snadno v dosahu. Jednoduše řečeno: Dloubeme se v nose, protože tam prostě je. Stejný důvod se uvádí i u zlozvyku okusování nehtů.

Někteří vědci ovšem spatřují důvod v naší lenosti, kdy se nám nechce vstát a dojít si pro kapesník. Použijeme tedy prsty, které jsou jaksi po ruce.