Pikantní kapitola dějin: Chodili lidé ve středověku na ostro?

Z historických pramenů samozřejmě mnohem lépe známé mužské odění. U spodního prádla to platí dvojnásobně. Představa muže ve spodním prádle byla ve středověku totiž chápana především humorně, na rozdíl od ženy, kde to bylo považované za neslušné. Mužské spodní prádlo se skládalo z dvou hlavních částí - spodků, nazývaných zpravidla bruchy (z německého brouche), česky hace nebo latinsky femoralia - a svrchní podvlékací košile.

Tyto středověké podvlékací košile často byly velmi dlouhé, a sahaly až ke kolenům, nebo dokonce až na zem. Zpravidla byly tato košile zastrčena do spodků, aby volně neplandala. Zatímco v moderní době se prádlo zpravidla zcela skrývá pod oblečení, ve středověku zjevně nebylo módním faux pas, pokud určité části byly vidět na první pohled. Tehdejší svrchní oděv totiž často nekryl celé tělo.

 Dalším specifikem bylo, že nepoužívali kalhoty, ale dvě samostatné nohavice, případně punčochy ze dvou kusů látky, které byly spojovány dohromady do podoby kalhot až v pozdním 15. století. Tyto nohavice vedly od prstů na noze až k pasu, kde byly přívazy buď to ke spodkům či upevněny samostatným páskem.

Design těchto nohavic také určoval charakter spodků, některé byly poměrně úplé a tak připomínaly dnešní boxerky, jiné ponechávaly více prostoru a byly docela volné a „nadýchané“. V tom také spočíval hlavní rozdíl mezi moderním a středověkým spodním prádlem, které bylo zpravidla o dost objemnější. Nejznámější vyobrazení mužů ve spodním prádle najdeme asi v polské Maciejowského Bibli.

U žen je to z rekonstrukci spodního prádla složitější. Existuje totiž jen velmi málo vyobrazení, kde by byly ženy ve spodním prádle. Ženy byly zpravidla zobrazovány jako oblečené, případně zcela nahé (v tom případě šlo hlavně o Evu, která v Ráji pobíhala samozřejmě nahá). V podstatě šlo o trochu kratší, prostou bílou košili či šaty. Ta byla dost volná a v žádném případě nepomáhaly tvarovat postavu jako pozdější korzety nebo moderní spodní prádlo. Existovalo sice více různých střihů, ale principiálně se od sebe příliš nelišily.

Co se materiálů týče, v Evropě byl používán především len, ti chudší se potom častokrát museli spokojit s konopným vláknem. Naopak bohatá šlechta si mohla dovolit hedvábí dovážené z Orientu. Prakticky na všech vyobrazeních je spodní prádlo zobrazováno jako bílé a poměrně hrubé. Pod takovým prádlem toho opravdu nebylo mnoho vidět a jen těžko povzbuzovalo mužskou či ženskou představivost. Na druhou stranu to také nebylo účelem.

Asi nejodvážnější zobrazení dámského spodního prádla najdeme v českém prostoru. Navíc v knize, kde byste to asi vůbec nečekali. V Bibli krále Václava IV. je slavná scéna s králem a lazebnicemi, které jsou vyobrazeny pouze ve spodním prádle. Protože lazebnice také často sloužily i jako lehké ženy, jejich prádlo toho odhaluje patrně podstatně více než bylo běžně zvykem. Celá spodnička je relativně krátká a visí na špagetových ramínkách. Dokonce se zdá, že tato spodnička má i nějakou podporu pro prsa, jakousi (pra) podprsenku.

Nemusí přitom jít ani o příliš bujnou představivost iluminátora Bible, před nedávném totiž archeologové objevili pozůstatky prádla, které sloužilo podle všeho jako podprsenka už v 15. století – což zhruba odpovídá době vzniku Václavovy Bible. Ovšem pokud vás zajímá, jestli pod těmito košilkami bylo ještě nějaké další prádlo, musím vás zklamat. Na žádném zobrazení to není zřetelně vidět. To ale neznamená, že by dámy chodily vespod „naostro“. Renomovaní badatelé tak o kalhotkách vedou dlouhodobě spory.

Kromě zahalení necudných části těla spodní prádlo ve středověku plnilo ještě praktické funkce. V zimě totiž šlo o velmi užitečnou vrstvu oblečení. Další výhodu bylo, že spodní prádlo, kryjící prakticky celé tělo, bránilo kontaktu pokožky z poměrně drsným svrchním oděvem, který v zimě tvořila zejména vlna a kožichy. Fungovalo to ale i naopak. Drahý svrchní oděv spodní prádlo zase chránilo před působením potu a zabraňovalo rychlému zapáchání a opotřebení šatů.