Jak vznikla pověra o klepání na dřevo?

Profesorka Jane Risenová tvrdí, že lidé pociťují větší úlevu, pokud „zaťukají" směrem dolů nebo od sebe. Naopak směr k nám nebo nahoru tolik nefunguje. Jsou jedinci, kteří mají ve zvyku například zaťukat kloubem o spodní stranu pracovní desky. To je ale špatně, protože jde o směr nahoru. Člověk se cítí lépe, když kletbu od sebe odežene nebo ji „zadupe".

Velmi často jsou pověry jen poruchou myšlení – chybným propojením dvou jevů, které se několikrát udály současně ve chvílích, kdy jsme ve velkém stresu. Stres totiž zesiluje vnímání. Vzpomínky se často zaryjí hluboko do mysli. A pak třeba pohled na černou kočku asociuje vzpomínku na neštěstí. Tento konkrétní příběh se postupně transformuje v pravidlo chování a abstraktní zákonitost – černou kočku viděti, neštěstí míti.

Je však třeba si uvědomit, že většina našeho poznání spočívá v propojování jevů, u kterých nevíme, jak příčinně souvisí. Ve středověku při morech zvonili na zvony, ale nevěděli, že zvony vydávají mimo jiné i ultrazvuk, který člověk neslyší, ale za to jej slyší a nemají rádi krysy, které mor přenášejí. Zvuk zvonů tedy vyháněl krysy z měst a tím redukoval šíření nákazy. Nepřetržitě se zvonilo se ze zcela jiných, náboženských důvodů. Plašení krys byl jen "vedlejší efekt".

Z hlediska evolučního, tj. z hlediska přežití, totiž není důležité znát kauzální spojitost či vědecké vysvětlení, ale především uvědomit si souvislost mezi dvěma jevy a z toho odvodit praktický závěr – pravidlo chování. Tato schopnost občas propojí nesmysly, ale pořád lepší občas nesmysl, hlavně když to v těch důležitých chvílích funguje.

Pověry se nám mohou jevit roztomilé, jen pokud je nežijeme a nebereme je moc vážně. Víra v neštěstí černé kočky nebo na 13. pátek, může být jen takové škádlení, ale běda nám, když se z toho stane skutečné pravidlo chování, píše server.

Představte si černou kočku dovedenou do důsledku. Jeden chlápek se takhle o půlnoci vracel domů nějakou jednosměrnou ulicí. Přeběhla mu přes cestu černá kočka. On byl pověrčivý, a pak stál na tom místě až do rána, dokud nešel okolo někdo jiný, aby to neštěstí nepadlo na něj. Když by měl být důsledný, pak by se měl obviňovat, že toho ranního chodce nevaroval před smrtelným nebezpečím.