Osudy herců z Mrazíka rozhodně nebyly pohádkové: Ivánek skončil ve vězení, Marfuša se zhroutila

Ivánek skončil ve vězení

Ivánek alias Eduard Izotov v životě neměl tolik štěstí jako jeho pohádkový hrdina. Eduard se narodil na svatého Martina v Suražském rajónu Vitebské oblasti v Bělorusku. Od roku 1954 studoval Filmovou univerzitu (VGIK) v Moskvě ve třídě V. V. Bělokurova, školu ukončil v roce 1959. Ještě během studií se oženil se spolužačkou Inge Budkevič. V roce 1960 se jim narodila dcera Veronika, která později kráčela ve stopách rodičů a stala se herečkou. Manželé spolu žili 24 let a rozešli se krátce před stříbrnou svatbou. Manželství bylo šťastné i přes nesouhlas Eduardovy matky, který si pro svého syna představovala lepší partii. Eduardův otec byl vojákem z povolání a rodina žila ve vojenském městečku, jeho matka pro něj měla jako nevěstu vyhlédnutou dceru generála.

Objevil se v několika filmech, ale až role v Mrazíkovi z něj udělala hvězdu. Ihned se stal miláčkem žen a na nedostatek dalších filmových úloh se nemohl stěžovat. Dramatický zvrat ale nastal v 80. letech. Spolu se svou druhou manželkou byl v roce 1983 zatčen přímo na ulici. Přistihli je, jak se načerno pokoušeli prodat tisíc amerických dolarů a rodinné zlato. Vekslovaním chtěli získat peníze na vysněnou chatu. Hrozilo jim až 15 let ve vězení, nakonec ale byli odsouzeni „pouze“ na tři roky.

Na svobodu se dostali díky dobrému chování o půl roku dříve. Kriminál herce poznamenal do konce života. Udělal z něj tichého a uzavřeného člověka. Když ho v padesáti postihla mrtvice, znamenalo to definitivní konec jeho kariéry.

Následovalo několik dalších mozkových příhod, po kterých zůstal prakticky nehybně ležet. Poslední dny strávil v péči psychiatrů a nepoznával už ani své blízké. Zemřel v roce 2003.

Nastěnka začínala jako baletka

Natalja Sedych, představitelka Nastěnky, se narodila 10. července 1948, občas se ale uvádí i rok 1949. Její otec byl plukovníkem letectva, matka filoložka. Natálie absolvovala baletní školu při Velkém divadle. když jí bylo 14 a půl roku, byla vybrána do filmové pohádky Alexandra Roua „Mrazík“ (1964), v níž představovala hodnou a pracovitou Nastěnku. Známý je příběh o tom, jak právě v Mrazíkovi dostala Natalja svůj vůbec první polibek – a to od od Eduarda Izotova, který hrál Ivánka. 

 Natočila pak ještě pět filmů. Z nich u nás známější je další pohádka „Ohněm, vodou a trubkami“ (1968), ve které hraje Aljonušku, tentokrát již dívenku o poznání kurážnější. „Nastěnka“ chtěla s filmem skončit a dále se věnovat baletu. Nakonec se provdala a dala přednost rodině. Teprve později se vrátila k herectví, tentokrát k divadelnímu, a působila v moskevském divadle Marka Rozovského. V 90. letech se vrátila k filmu a jako herečka působí dodnes...

Marfuša se tak nesnášela, že chtěla s filmem úplně skončit

Inna Čurikovová, která si zahrála Marfušu, se narodila 5. října 1943 v Belibeji (Baškirsko). Od mládí ráda hrála divadlo, navštěvovala divadelní studio mladých při Moskevském dramatickém divadle KS Stanislavského. Po ukončení školní docházky následoval neúspěšný pokus  o přijetí do školního studia  MCHATu a do divadelního učiliště B. Ščukina. Podařilo se jí dostat pouze do Ščepkinova divadelního učiliště, kde v roce 1965 ukončila svá herecká studia. Ve stejném roce se stala herečkou moskevského Divadla mladého diváka. Od roku 1968 působila na volné noze, od roku 1973 získala angažmá v moskevském Divadle leninského komsomolu (od roku 1990 - divadlo Lenkom).

Objevila se také v řadě filmů, výrazněji se ale paměti diváků dostala právě až díky Mrazíkovi. Herečka po letech přiznala, že se jí Marfuša vůbec nelíbila. Ze vzhledu své postavy byla tak nešťastná, že chtěla s filmováním úplně seknout. Když se poprvé viděla, málem se zhroutila. Při rozhovoru později ujišťovala, že ve skutečnosti vypadá mnohem lépe než její filmová postava.

Inna je jedna z mála ruských hereček, která zvládají stejně skvěle komické i tragické role. Měla se stát ruskou Annou Magnaniovou, její umělecké vlohy však nebyly dostatečně využity... U filmu ale zůstala a věnuje se mu dodnes. V roce 1991 se stala Národní umělkyní SSSR. V anketě časopisu Sovětskij ekran (Sovětský film) se stala nejlepší herečkou roku 1971. Je rovněž laureátkou Státní ceny RSFSR bratrů Vasiljevových. Obdržela Stříbrného medvěda za nejlepší ženskou filmovou roli na MFF v Západním Berlíně. Vlastní taktéž cenu NIKA za nejlepší ženskou roli. V roce 1994 získala cenu Triumf a v roce 1997 Řád za zásluhy pro vlast IV. stupně.

Skrývala "Baba Jaga" tajemství o své sexuální orientaci? 

Ruský herec Georgij Milljar na sebe s oblibou bral podobu všelijakých pohádkových bytostí a tak pro něj byla role Baby Jagy jako šitá na tělo. Herec se narodil 7. listopadu roku 1903 ve městě Gelendžik v Rusku. Jeho otec Franz byl inženýr, matka Elizavet dcera vlastníka zlatých dolů, proto byla bohatá. Franz však zemřel ještě než stačil Georgij poprvé promluvit, a proto si na svého otce nepamatoval. V roce 1917 vypukla Velká říjnová socialistická revoluce (zkráceně VŘSR) a poté, co jim vláda odebrala zlaté doly a spoustu dalších věcí, změnil on i jeho matka příjmení z "de Millieu" na dosavadní "Milljar".

Georgij po absolvování školy v Gelendžiku nastoupil do divadla jako kulisák a poskok, mířil ale víš a chtěl se stát hercem. Uměl všechny texty vystupujících nazpaměť a když jednou onemocněla hlavní představitelka - Popelka, hrozilo zrušení celého představení. Georgij se ovšem nabídl na zástup a po ujištění, že umí opravdu text, se poprvé objevil na scéně. Nejvíce se ale proslavil až v roce 1964 v klasické ruské pohádce MRAZÍK, kde vystupoval jako Baba Jaga, které dokonce sám navrhoval kostým. Herec byl za celý svůj život ženatý jen jednou, vzal si ženu, která měla již tři dospělé děti). Svatba se odehrála v roce 1968 - tedy v jeho 65 letech a jí bylo přesně 60 let. Jejich svatební hostina se konala přímo při natáčení pohádky, proto museli být všichni hosté i oni převlečeni v kostýmech. Ačkoliv byl Georgij podezříván z homosexuality, nikdy to nepřiznal. Georgij i ve vyšším věku točil filmy a byl i natolik čilý, že plánoval svou oslavu devadesátin, zemřel však ještě před ní 4. června roku 1993 v Moskvě přirozenou smrtí.

Navzdory studené válce Mrazíka v roce 1966 odvysílali také v USA. Tam se ale s pozitivním přijetím nesetkal. Film zcela propadl a označili ho za jeden z nejhorších filmů všech dob.