Obránci zapomněli zavřít branku, potom Konstantinopol padla

V roce 1453, kdy došlo k obléhání města, byla Byzantská říše již jen velmi slabým odleskem své dřívější slávy. Císař, který v Konstantinopoli sídlil, v podstatě ovládal jen blízké okolí. O úpadku dobře vypovídá i skutečnost, že rozlehlou metropoli bránilo jen několik tisíc vojáků. Armáda osmanského sultána Mehmeda II. naopak čítala možná až 80 000 bojovníků.

Obléhatelé měli tedy značnou početní převahu a na útok se dobře připravili. Zoufalý byzantský císař doufal v pomoc dalších křesťanských vládců, z italských městských států však připlula jen malá hrstka žoldnéřů, které nicméně vedl zkušený a slavný kapitán Giustiniani. Město se navíc mohlo spolehnout na masivní hradby, které v minulosti již mnohokrát odolaly náporu dobyvatelů.

Zajímavé je, že na obou stranách bojovali i jinověrci. V osmanské armádě byli i křesťanští vojáci z ovládaných území, zatímco Konstantinopol bránili i turečtí vojáci, kteří byli loajální císaři. Obléhání města začalo de facto 2. dubna 1453, kdy se osmanská armáda rozmístila v okolí hradeb. O čtyři dny později začal útok na město.

Dobyvatelé s sebou přitáhli velké množství děl a kanónů různé ráže, kterým vévodil téměř devítimetrový kus. Ten mohl za celý den vystřelit jen sedmkrát, dokázal však pálit půltunové náboje. S jejich pomocí pak začali město ostřelovat.

Osmanům se také podařilo přechytračit obránce, když přetáhli své lodě přes pevninu. Potřebovali se dostat do jinak hlídaného městského přístavu. Vjezd do zátoky, kde se kotviště nacházelo, byl totiž zatarasen mohutnými řetězem, který znemožňoval útočníkům vplutí. Sultánovi se však podařilo dostat zhruba 70 lodí přes pevninskou šíji do zálivu, čímž velmi demoralizoval obránce.

Ani tak se však obléhatelům dlouho nedařilo město zlomit. Obránci statečně odráželi útoky nepřítele, který postupně měnil hradby v trosky. Osmanská armáda se také pokoušela pod hradbami podkopat, i tyto pokusy však konstantinopolští obhájci zmařili. Mehmedovi vojáci se o zdolání hradeb neúspěšně pokoušeli po šest týdnů. Sultán, kterému se mezitím donesly zprávy o povstání v Malé Asii, nabídl císaři Konstantinovi XI., dohodu. Ten ji však odmítl.

To vedlo k finálnímu útoku osmanské armády. Mehmed vyslal do boje postupně tři vlny. Nejdříve útočili křesťanští bojovníci, po nich nepravidelné jednotky a nakonec elitní janičáři. Přes mohutnou přesilu obránci útoky tvrdě odráželi a dobyvatelé se o hradby dlouho rozbíjeli. Potom však došlo ke dvěma osudným momentům.

Nedaleko brány nazývané Kerkoporta se nacházela malá výpadová branka, kterou obránci používali k útokům na nepřítele. Po jedné z takových akcí ji však zapomněli zavřít a nepřátelští vojáci se skrze ní dostali dovnitř, kde vztyčili své vlajky. Ani nyní by však nemuselo být vše ztraceno, nebýt těžkého zranění Giustinianiho. Poté, co byl tento schopný velitel vyřazen z boje, ztratili jeho vojáci morálku. Když navíc uviděli vlát ve městě osmanské zástavy, usoudili, že je boj ztracen a utekli. Tím byla de facto zlomena obrana metropole. Při posledním zoufalém pokusu pak zemřel i císař Konstantin se svými nejvěrnějšími.