Cosplay, anime a samurajové. V Praze se uskutečnil festival japonské kultury Advík

Kolem se prochází lidé s červenými, tyrkysovými a fialovými vlasy. Chodby školy jsou úzké. Mnozí někam spěchají a občas potvora s vlčí hlavou narazí na princeznu v nádherných bílých šatech nebo maskovaný vrah z filmu Vřískot sotva stihne uhnout, aby se nestřetl s Mužem bez tváře z anime Cesta do fantazie, který ladně pluje chodbou. 

Je oblečený do černého habitu a kvůli tomu připomíná obrovský stín. Místo hlavy má bílou masku, na které jsou namalovány oči a pusa. Výraz té namalované tváře vyjadřuje bolest a vyvolává strach. Na festivalu japonské kultury a popkultury Advík je to jeden z nejpozoruhodnějších a největších cosplayů. Možná jenom dočasně, protože soutěž cosplayů startuje příští den. 

Čtrnáctý ročník tohoto festivalu se konal od 1. do 4. srpna v základní škole Ohradní v Praze. Podle jednoho z jeho organizátorů Martina Petáka může být zajímavý nejen pro fanoušky japonské kultury. “Na Advíku mohou dozvědět o této kultuře hodně nového a také uvidět věci, které prostě vypadají pěkně jako samurajské souboje nebo sekání mečem.  Součástí festivalu také budou taneční i divadelní vystoupení a hry jako konzole, počítače či virtuální realita,” říká pro EuroZprávy.cz.

Podle něj se popularita japonské popkultury v Česku roste a projevuje se to především větší návštěvností tematických conů jako Advík či největší japonský con v tuzemsku Anime fest v Brně. 

Jednou z nejzajímavějších událostí festivalového dne jsou souboje samurajů. Konají se na sportovním hřišti školy, cesta do kterého vede přes celý areál budovy. Kolem se vyskytují stánky se zajímavým zboží jako polštáře ve formě různých zvířat či ovoce nebo olejové obrázky různých sympatických postav anime.  Také se tam dají sehnat doplňky ke cosplayům jako ocasy či rukavice, které dávají rukám podobu zvířecích tlap. 

Na hřišti se shromažďuje spousta diváků, kteří po příchodu samurajů začínají hlasitě křičet a hulákat. Zbroj každého samuraje váží zhruba padesát kilogramů. Největší její část je hrudník ze železa. I když na zbrojích převládají tmavé barvy, vyskytují se na nich i vzorce ze zelených či bílých teček a zlaté i červené tvary. Díky tomu samurajové vypadají roztomile a připomínají čínské porcelánové konvice. 

Dojem se mění, když začínají bojovat. Před bojem si zdvořile ukloní ale ihned potom se zdvořilosti nastává konec. Menší samuraj útočí na druhého kopím ale ten snadno odráží jeho údery. Při jednom z výpadů útočník ztrácí kopí a vytahuje meč. Na okamžik se samurajové znehybňují. Každý pozorně zkoumá svého soupeře a čeká na jeho chybu. Menšího samuraje nakonec opouští trpělivost a útočí. Není ale dost rychlý. Nestihá ani dosáhnout soupeře, který mu vrazí kopí přímo do životu. Poražený padá na písek hřiště a druhý samuraj šlapá na něj jednou nohou, aby vyndal své kopí. 

Výtěž tohoto boje Silvestr Prajer se zabývá tematickými boji od třinácti let. V současné době je mu 47. “Lidé se tomuto koníčku obvykle propadají, vždyť to vyžaduje moc časté tréninky. Na druhé straně v naši době čas je velmi uspěchaný, a proto se snažíme brát réninky tak, aby to nenarušovalo normální život,” vysvětluje Prajer pro Eurozprávy.cz.

Po soubojům následuje výcvik adeptů. Zkusit se to rozhodly dvě mladé holky. Nejdřív musejí si obléknout zbroj. Zdá se, že to trvá celou věčnost. Ukázalo se, že se zbroj skládá z velkého množství malých součástí, každou ze kterých je potřeba zapnout nebo uvázat. S tím adeptkám pomáhají zkušení samurajové a po dokončení toho procesu holky vypadají mnohokrát větší a hrozivější. 

Místo toho, aby se naučily několika šermířským technikám a vyfotily se pro legraci ve zbrojích, musejí proběhnout několik koleček. Na posledních kolech od bývalé nadšenosti adeptkám skoro nic nezbývá. Už sotva pohybují nohama a pořád se zastavují. Dál je čeká skoky a kliky, na které jim už vůbec nezbývá sil. Periodicky padají a oddechují se na písečném pokrytí hřiště. Nakonec ale výcvik dokončují. 

“Spousta mladých lidí si myslí, že obléknout se do železa a udělat souboje je jednoduché. Tady mají možnost obléknout si tu zbroj na sebe, aniž by museli dělat nějaké techniky, jenom základní elementy výcviku jako běhání, kačáky a žebáky,” vysvětluje Prajer smysl této akce. Podle něj  se v tomto sportu dlouhá léta cvičí vůbec beze zbroje. 

Po holkách stejný výcvik vyzkoušelo i několik mužů. Šlo jim to lépe, i když se na konci tréninku také málem hroutili únavou. “Bylo to náročné ale zvládl jsem to dobře, jen na konci se mi už těžce dýchalo,” popisuje pro Eurozprávy.cz své pocity po výcviku jeden z adeptů Michal Dobříšan. Podle Prajera někteří tento výcvik berou prostě jako nevšední zážitek, ale někteří se nad tím pozastaví a zamyslí.

Poté ve venkovním areálu školy začíná hra Suikawari. Spočívá se v tom, že jednomu ze skupiny se  zaváží oči a ostatní jej navádí tak, aby rozbil meloun, který je umístěn někde na zemi. Při pozorování, jak tu hru hrají ostatní, vzniká pocit údivu, proč tak divně pohybují a nemohou z prvního pokusu trefit meloun. 

Pochopení přichází až při roztočení se s páskou na očích. Veškerá orientace v prostoru se ztrácí, už neexistuje vlevo nebo vpravo, blízké nebo vzdálené. Všude je jenom tma. Jistota se ale vrací, když ostatní mě začínají hlasitě navigovat. Dělám všechno podle jejích povelů a za chvíli, když sundávám pásku, s překvapením pozoruji rozbitý meloun. 

“Měl jsem pocit, že jsem byl slepý a že mě vedli mí přátelé. Přesto jsem trochu podváděl, protože se mi podařilo zahlédnout, kde je meloun umístěný. Proto když ostatní začali hulákat, byl jsem překvapen, protože jsem myslel, že jsem nezasáhl,” popisuje své pocity po hře Jaroslav Noga. Na festivalu dělá přednášejícího a také pořádá vyprávěčkou hru Dungeons and Dragons. Podle něj je to RPG naživo, kde lidé hrají své postavy ve skutečném světě. 

Na festivalu se koná obrovské množství přednášek o různých anime, japonských hradech i mečích, kočkách v japonské kultuře a mnohem dalším. Na cestě do jedné z nich zrak přitahuje taneční vystoupení dvou žen v kimono s barvitými vzorky. Zní asijská hudba a ženy se ladně pohybují podle její rytmu. Jejich tanec připomíná žluté podzimní listy, kolísavě se kroužící v závanech větru. 

Školní třída, ve které se přednáší o tom, jak je správně začít s cosplayem, je plná lidí. Mnozí ale už vlastní kostým mají. Na něčí hlavě je vidět kočičí uši nebo červené rohy, některé holky mají na sobě kostkované sukně i barevné paruky a připomínají hrdinky z anime o školačkách. 

Přednášející Barbora Šalandová upozorňuje především na důležitost učení před začátkem výroby. “Dva roky jsem to ignorovala a hrozně jsem se tím zpomalila. Vyrobím ty věci ale nevypadají tak dobře,” dělí se svou zkušeností Šalandová. Podle ní by se v tomto mohly pomoct tutoriály na YouTube či kdekoliv na internetu. 

Povídá návštěvníkům, kde je potřeba kupovat jednotlivé součástí cosplaye, jak správně vyšít kostým a jak se v něm vyfotit. “Je úplně brilantní, když si ty pózy a nápady na focení připravíte dopředu, protože fotograf je často někdo cizí a nezná vaši postavu,” vysvětluje cosplayerka. Dává i rády, jak je správné se pečovat o svůj kostým, například o paruku. “Když se vrátíte z conu, jste z paruky opravdu utrhaný, bolí vás hlava a chcete tu paruku sundat, mrsknout ji do pokoje a už se na ni nikdy nepodívat,” říká. Publikum reaguje na ten popis vřelým smíchem. Podle ní takové zacházení s parukou je špatné, vždyť je potřeba ji pravidelně rozčesávat a navíc ten proces vyžaduje čas, takže nadá se to udělat rychle před dalším festivalem.

Šalandová se věnuje cosplayům už tři roky a má za sebou zhruba devět různých kostýmů. “Jako hobby se mi to hrozně líbí, protože to sklopuje velké množství jiných koníčků jako šití, modelování nebo úprava paruk. Naučí to člověka velkému množství nových věcí a pomůže mu se kreativně vyjádřit,” vysvětluje Šalandová důvody své záliby pro EuroZprávy.cz. 

Podle ní když člověk nedělá kostýmy vyloženě pro soutěže na vysoké úrovni, může to pro něho být prostě velká zábava, například může jít s partou kamarádů a zahrát scénku z oblíbené hry. “Pomůže to i lidem, kteří si málo věří. Mohou se dostat do jiné kůže a zjistit, že jde to i jinak,” rozjímá Šalandová.

Škola není příliš velká a zdá se, že se různé akce, workshopy a přednášky pořád konají skoro v každé místnosti. Ve velké hale je soutěž karaoke. Mladý kluk zpívá roztomilou písničku na scéně, po jejiž ukončení mu dlouho tleskají krásné víly, superhrdinové a obludy, kterým z obličeje vyčnívají chapadla. V menší místnosti je spousta herních konzolí, na jedné ze kterých hrají nějaký fighting upír s holkou v zelené paruce. 

Program Advíku je takový, že se momentálně děje zhruba sedm různých události s různými tématy a zaměřením.

“Je tu trochu bludiště. Festival je velký a je tu hodně stanovišť, věcí, které si návštěvníci mohou koupit a anime. Každý si najde něco svoje. Některé akce se kryjí a bohužel se nestihne všechno ale program je dobrý. Určitě zaujme a pobaví lidi,” popisuje své pocity návštěvnice Advíku Martina Zoubková, která na takový con přišla poprvé. Už dlouho ji zajímá anime, a proto to chtěla zkusit a také ocítit se v této specifické komunitě, aby našla lidi se stejnými zájmy.

Vyrobila si i cosplay. Zvolila postavu hry Yandere Simulator Yandere-chan. “To je můj první cosplay, takže jsem nechtěla nic složitého,” vysvětluje. Aby se proměnila v Yandere-chan, potřebovala speciální uniformu, paruku a čočky.

“Jezte! A to jako doopravdy! A spěte alespoň šest hodin patnáct minut a 32 sekund denně,” zní v pravidlech festivalu. Festivalový den trvá od rána do pozdního večera a mnohým nadšencům nezbývá času na uspokojení těchto základních potřeb, protože se snaží stihnout co nejvíc akcí a přednášek. Tento fakt znepokojuje ale určitě svědčí o tom, že popularita japonských conů v Česku je opravdu na vzestupu. Svědčí o tom i dav lidí na chodbách, prostory školy na ně už brzy nebudou stačit.