Je neprávem pozapomenuta. Před 120 lety převzala Nobelovu cenu první Češka

Devátého červnového dne roku 1843 přišla v Praze na svět do šlechtické rodiny Františka Josefa Kinského z Vchynic a Tetova a jeho ženy Sofie Vilemíny, rozené Körnerové, holčička. Při křtu dostala jména Berta Sophia Felicita. Dětství neměla zrovna jednoduché. Otec František Josef se nedožil ani jejího narození, matka nedokázala dobře hospodařit s penězi, a tak se rodina často potýkala s finančními problémy. Sofie Vilemína navíc neudržovala zrovna přátelské vztahy s rodinou Kinských, spory vyústily až v její odstěhování spolu s dcerou do Brna. Zde se jich ujal Ernst Egon z Fürstenbergu, přítel zesnulého Františka Josefa Kinského, díky němuž bylo Bertě dopřání kvalitní vzdělání. Zalíbení mladá dáma našla zejména v četbě, hudbě a umění. Postupem času se naučila i několik jazyků: ovládala výborně češtinu, němčinu, francouzštinu, angličtinu a italštinu. Později své vzdělání prohlubovala ve Vídni, kam se s matkou odstěhovaly roku 1856.

Protože dědictví po Františku Josefu Kinskému vdova rychle utratila, musela si Berta sama vydělávat peníze. Začala proto pracovat jako guvernantka, tedy vychovatelka, v rodině zámožného podnikatele Karla von Suttnera. Zde se zamilovala do nejmladšího syna Artura, který byl o sedm let mladší než ona. To se pochopitelně jeho rodičům nelíbilo, a tak jí domluvili místo tajemnice u Alfreda Nobela v Paříži. Setkání s Nobelem pro ni bylo zásadní a po celý život s ním udržovala korespondenci a přátelský vztah.

Rodina Suttnerova se však Berty nezbavila, jak zamýšlela. Alfred Nobel se totiž na žádost švédského krále za několik měsíců přesunul zpět do rodného Švédska a Berta se vrátila do Vídně. A zde si, i přes značný nesouhlas rodiny, vzala Artura Suttnera. Manželé spolu odjeli do zahraničí, kde se živili, jak se dalo – byli domácími učiteli ve šlechtických rodinách, dopisovali do novin nebo ošetřovali raněné v lazaretech během zuřící rusko-turecké války. Právě zkušenost s válkou v Bertě probudila pacifistické myšlenky a rozhodla se veřejně vystupovat v mírových organizacích a psát protiválečně laděné články – zkrátka slovem proti válce bojovat.

Roku 1889 Bertě von Suttnerové vyšel protiválečný román nazvaný Die Waffen nieder!, tedy v češtině Složte zbraně!. V knize jsou popisovány dopady války na běžné obyvatelstvo. Záhy po jejím vydání se rozhořely diskuze na toto téma a Berta se stala jednou z mála vůdčích osobností mírových hnutí. Brzy nato se začala angažovat v několika mezinárodních mírových organizacích, stála také u vzniku Mezinárodního soudního dvora v Haagu. V souvislosti s protiválečnými agitacemi upozorňovala na práva žen i národnostních menšin.

Bertina záslužná činnost z ní udělala jednu z nejznámějších žen ve veřejném prostoru na světě v době před první světovou válkou, mnohdy se o ní hovoří jako o největší Češce. Ve své době a své vlasti však byla zpočátku spíše nepochopena. Zásluhy jí byly uznány až roku 1905, kdy jako vůbec první žena na světě získala Nobelovu cenu za mír. Osobně si ji převzala o rok později. Aktivní pacifistkou zůstala až do konce svého života. Zemřela ve Vídni dne 21. června 1914 ve věku 71 let na rakovinu žaludku. Nedožila se tak první světové války, hrůzného ozbrojeného konfliktu, před nímž tolik varovala.