Nedospělí dospělí. Psychology znepokojuje paradox současné společnosti

Člověk se rodí naprosto nezralý a závislý na tom, kdo o něho pečuje a umožňuje mu přežít. Do kdy však nelze člověka považovat za dospělého? Podle práva je to osmnáct let. Dospělost znamená možnost jít k volbám, pít alkoholické nápoje a dívat se na filmy pro dospělé. Z psychologického pohledu je však těžké s touto věkovou hranicí souhlasit.

Tělo a duch ne vždy kráčejí ve svém rozvoji týmž krokem. Dnes panuje všeobecná shoda v tom, že ve věku čtyřiadvaceti let lze hovořit o dosažení plného fyzického i kognitivního rozvoje. Můžeme tedy po překročení tohoto prahu oficiálně hovořit o dospělém věku? Z hlediska fyzického vývoje ano. Je však jedna věc být biologicky a mentálně dospělý a jiná věc cítit se tak.

Britští vědci se dotazovali přímo dobrovolníků, v jakém věku se cítili být dospělí a co tento přechod charakterizovalo. Ukázalo se, že se v průměru cítili být dospělí v devětadvaceti letech a rozhodujícími zkušenostmi bylo získání bytu nebo domu, stabilní zaměstnání, narození potomka, sňatek. Podle dotazovaných osob se přechod do dospělého věku stále odsunuje také proto, že děti mohou důvěřovat rodičům, na nichž ekonomicky a citově závisejí, ale mají strach dospět a převzít za sebe plnou zodpovědnost.

Od 70. let minulého století každá nová generace stále více odkládala dokončení studia a to, aby se stala ekonomicky samostatnou. Daleko za námi jsou časy starověkého Říma, kdy malý Říman z dobré rodiny opouštěl ve dvanácti letech školu, ve čtrnácti letech odložil dětský šat a v šestnácti či sedmnácti letech se mohl rozhodnout pro politickou nebo vojenskou dráhu. Dnes se však jedná o změny, které mají mnoho společného s novými a komplikovanými formami dospívání.

Podle četných výzkumů je nyní klíčovým obdobím věk od dvaceti či dvaadvaceti do třiceti nebo dokonce do pětatřiceti let. Taková skupina je nepochybně pro západní země typická. Ekonomové na ně pohlížejí jako na statisticky zajímavou množinu. A psychologové? Podle nich jde u těchto lidí o skutečně novou výzvu v historii. Nedospělí dospělí jsou jakousi zvláštností naší doby a jejich existence klade rozmanité otázky.

V psychologických studiích se nezřídka setkáváme s matkami, které prožívají krizi vyvolanou potřebou vypořádat se s faktem, že jejich dcery mají partnera. Vzniká nezdravá soupeřivost. Významné módní značky zároveň uvádějí na trh kolekce pro matku a dceru. Je to nepochybně odkaz na sociální kontext, který tedy dvakrát neusnadňuje přechod k dospělosti.

Zakladatel analytické psychologie Carl Gustav Jung kdysi psal, že všechny významné události života jsou spojeny s rituály, jejichž cílem je oddělit osobu od předchozího stádia její existence a pomoci jí přeorientovat psychickou energii do fáze nové. Dnes tomu tak už není. To, co zřejmě definuje tuto novou fázi, je nedovršení přechodu mezi dospíváním a dospělým věkem, či přesněji řečeno nekonečné protahování tohoto přechodu. Je to jako kdyby mladí zůstávali zajatci mezi jedním a druhým prahem, kdy je jedna jejich část plně dospělá (potřeby, sexualita), ale pro druhou nelze najít definici. Je to jakýsi fluidní věk, pravý plod dnešní společnosti.