Sex a ženy zapovězeny. Proč církev zavedla celibát?

Celibát (z latinského adjektiva caebus neboli svobodný, neženatý), tedy zřeknutí se manželského života a tím pádem vlastně i sexu je typický pro mnichy a řeholnice. Ve 20. století se vztahoval i na kantorky, které nesměly být vdané a mít děti. U těch se vycházelo z toho, že by je rodina příliš rozptylovala a byla jim při výkonu povolání spíše na obtíž. Dnes už se tato praxe neuplatňuje. V církevních řadách však existuje i nadále. Římští katolíci požadují sexuální absenci dokonce i po duchovních, v čemž se výrazně liší od protestantů a pravoslavných.

Je velmi obtížné jednoznačně konstatovat, zda má požadavek tohoto způsobu života božský původ, anebo zda se jde pouze o církví zavedenou instituci. Některé zdroje uvádí, že povinnost celibátů božích služebníků pochází až z roku 1139, kdy proběhl druhý lateránský koncil. Ani ty nejvyšší církevní kruhy si ale nejsou stoprocentně jisty tím, jak to vlastně celé ve skutečnosti bylo. "Podle příslušných prohlášení shledáváme tuto nejistotu i ve vyšších a nižších církevních kruzích," píše Alfons M. Stickler v úvodním odstavci své knihy O církevním celibátu.

Ke správnému pochopení celé instituce celibátu je zapotřebí pochopit samotnou podstatu tohoto pojmu. Za jeden z nejlepších a nejspolehlivějších zdrojů zabývajícího se církevněprávní tradicí uplatňovanou na samém začátku prvního tisíciletí je považován tzv. Gracianův dekret z roku 1140. Podle jeho interpretátora Uggucia z Pisy se přímo tam píše o zdrženlivosti duchovních spočívajících v tom, že neuzavírají manželství, a učiní-li tak nezneužívají ho. (Latinský přepis: in non contrahendo matrimonio et nin non utendo contracto)

Vzhledem k tomu, že sex patří v církevním prostředí pouze do manželství, a to za účelem plození dětí, zahrnoval celibát a s ním související zdrženlivost i sexuální abstinenci. Nicméně Gracian jasně potvrdil, že s ním katolická církev začala až ve 12. století po Kristovi. Do té doby byli kněží ženatí, a proto se také hovoří o nutnosti přestat se zneužíváním již existujícího manželství, neboť v něm už před přijetím svátosti svěcení žili. Na rozvody se tehdy nepamatovalo.

Že byli do kněžských řad běžně přijímáni i ženatí muži potvrzuje také Písmo svaté v části, kde Sv. Pavel předepisoval svým synům Titovi a Titomejovi, že takoví smějí pouze jednou žíti v manželství. Ženatí byli i Sv. Petr a ostatní apoštolové. "My jsme opustili všechno, co jsme měli, a šli jsme za tebou. Co tedy budeme mít?," s takovou otázkou přišel sám Petr za Mistrem. "Amen, pravým vám: Nikdo není, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby nedostal mnohokrát víc v tomto čase a v budoucím věku život věčný," odpověděl Ježíš Kristus.

V tom zřejmě tkví celá podstata celibátu, neboli zřeknutí se manželského a rodinného způsobu života a obětování jej službě Bohu. Když se teď vrátíme k nedávné praxi povinně svobodných učitelek, dalo by se říci, že spočívala v tom samém. U ženy coby manželky a matky dětí se předpokládalo, že nebude schopná se plně věnovat svým pedagogickým povinnostem. A to samé platilo i u mužů duchovních. Funkce kněze jako by se zdála neslučitelnou s rolí manžela a otce.

Nezapomínejme na dobu, v níž celibát vznikl. Tehdy za celou rodinu plně odpovídal muž a otec. Z tohoto důvodu pokud se muž chtěl zříci svého manželství a nechat se vysvětit, musela dát jeho žena souhlas. Ze samotného manželství totiž vyplývalo její nezcizitelné právo na jeho užívání a dokonání. V tomhle směru měla ona moc nad svým mužem.