Svět se před 80 lety dozvěděl o hrůzách v nacistických koncentračních táborech. Díky uprchlým slovenským vězňům

Starší z uprchlých vězňů, Alfréd Wetzler, pocházel z Trnavy, kde se dne 10. května 1918 narodil do chudé dělnické rodiny. Také on sám pracoval na dělnické pozici v trnavské cihelně. Za druhé světové války se zapojil do sabotáží proti nacistům, za což byl v roce 1941 odsouzen a uvězněn na několik měsíců. O rok později ho deportovali do koncentračního tábora v Osvětimi. Zde ihned poznal na vlastní kůži hrůzy, které se zde odehrávaly, a pochopil, že zde lidé masově umírají. Nacisté mu totiž v táboře dali za úkol nosit a odklízet mrtvoly. Později dostal Wetzler práci v márnici nebo jako písař.

Rudolf Vrba se narodil jako Walter Rosenberg (teprve později se nechal přejmenovat) dne 11. září 1924 v Topolčanech do židovské rodiny. Během druhé světové války studoval na gymnáziu v Bratislavě, odkud byl ovšem jako Žid vyloučen a musel se živit jako dělník. I na prosté dělnické profesi pociťoval časté znevýhodňování pro svůj původ – bral nižší plat než ostatní a dostával náročnější pracovní úkoly. Po práci se Vrba ještě po nocích tajně doma sám vzdělával, rozšiřoval zejména své znalosti cizích jazyků. Na jaře roku 1942, to mu bylo sedmnáct let, se pokusil ze Slovenska utéct do Anglie, kde se hodlal začlenit do československé odbojové armády. Na útěku ho však zadrželi na hranicích s Maďarskem. Poté putoval po několika koncentračních táborech, až nakonec v červnu 1942 skončil v Osvětimi. Stejně jako Wetzler, také Vrba zde ihned přišel do kontaktu se smrtí: měl spalovat mrtvoly a kopat pro ně hroby. Poté pracoval ve skladu nebo vykonával stavební práce.

V roce 1943 se oba muži v koncentračním táboře setkali. Znali se ovšem již z dřívějška. Wetzler i Vrba se tehdy zapojili do jedné z odbojových skupin vznikajících v táboře a začali plánovat útěk z hrůzného místa. Jejich cílem nebylo pouze dostat se na svobodu, ale také o zvěrstvech odehrávajících se v nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborech informovat veřejnost a tím ji vyburcovat k masivním zásahům proti nacistickému režimu a k osvobození nevinných vězňů. 

Nakonec se jim skutečně utéct podařilo, a to počátkem dubna 1944. Několik týdnů pak opatrně přebíhali Polskem, až na konci měsíce došli do Žiliny. Zde se dostavili k místní židovské radě, které vypověděli o hrůzách prožitých a spatřených ve vyhlazovacím táboře. Jejich výpověď byla zaznamenána na několik desítek stran jako „Zpráva Vrby a Wetzlera o německých vyhlazovacích táborech Osvětim a Březinka“, a později se stala jedním z nejvýznamnějších pramenů dokládajících situaci v koncentračních táborech.

Zpráva se brzy dostala i ke spojencům na západě, kteří se díky ní poprvé podrobně seznámili s hrůzami v nacistických táborech. Uprchlí vězni v ní popisovali vyhlazovací tábor v Osvětimi jako skutečnou továrnu na smrt, kde umíraly tisíce nevinných lidí. Dále podali informace o podobě i fungování tábora nebo o počtu vězněných či zemřelých. Zpráva byla (v upravené verzi a bez uvedení jmen) uveřejněna v médiích v létě a na podzim roku 1944. Skutečně pobídla západní mocnosti nebo třeba papeže k veřejným odporům proti dalším deportacích do koncentračních táborů, a tak se zachránily tisíce životů.

Alfréd Wetzler se po skončení války živil jako redaktor nebo dělník v Bratislavě, později se uplatnil v obchodním odvětví. Ke konci života se potýkal s řadou zdravotních potíží, které jistě pramenily i v letech strávených v koncentračním táboře. Zemřel dne 8. února 1988 ve věku nedožitých 70 let.

Rudolf Vrba po válce začal znovu studovat a později působil jako profesor farmakologie na univerzitě v Kanadě. V roce 1958 totiž odešel z Československa kvůli dalšímu totalitnímu režimu, tomu komunistickému. Pracoval v Kanadě ve výzkumných týmech zabývajících se léčbou diabetu nebo rakoviny. Zemřel v kanadském Vancouveru na konci března roku 2006, bylo mu 81 let.