KOMENTÁŘ | 80 let od osvobození koncentračního tábora Osvětim. Co to dnes pro nás znamená?

V tomto textu opomeneme polský název Osvětim, neboť ten nevystihuje realitu. Osvětim je polské město ležící nedaleko bývalého nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz. Tedy Osvětim je produkt polské historie, Auschwitz produkt historie německé. 

Když sovětská armáda dne 27. ledna 1945 dosáhla bran koncentračního tábora Auschwitz, ležícího na jihu dnešního Polska, našla zde jen zlomek „obyvatel“ – především nemocné, vyčerpané a ty, kteří již nebyli schopni přežít kruté pochody smrti. Desítky tisíc dalších vězňů, těch, kteří byli ještě schopni pohybu, byly před příchodem osvoboditelů donuceny opustit tábor a vydat se na nucené práce hluboko do neosvobozených oblastí takzvané Třetí říše.

Německé snahy zahladit stopy svých krutých zločinů pokračovaly až do posledních dnů války, avšak marně. Pravda o jejich zvěrstvech vyšla najevo – nejen díky svědectvím přeživších, ale i kvůli důkazům, které se jim nepodařilo zcela zničit. Svět se tak mohl dozvědět o rozsahu jejich zločinů proti lidskosti, které ani zoufalé pokusy o zahlazení stop nedokázaly navždy skrýt.

Tento příběh je mementem pro všechny současné režimy, které porušují základní principy lidských práv. Pravda o jejich zločinech nakonec vždy vyjde najevo – a to i bez nutnosti vojenského zásahu či dobytí jejich území. Lidstvo již odhalilo hrůzy táborů nucených prací v Sovětském svazu a Číně, krutosti nehumánních věznic pro politickou opozici v Sýrii i děsivou realitu všech koncentračních a vyhlazovacích táborů, které Němci vybudovali během druhé světové války.

V těchto chvílích rádi připomínáme rostoucí vliv krajní pravice ve světě. Právě tento způsob myšlení a politiky přivedl Němce – a nikoliv pouze „nacisty“ – k tomu, aby páchali hrůzné zločiny, při nichž byly zavražděny stovky tisíc a miliony nevinných lidí. Historie nám připomíná, kam až může vést ideologie nenávisti a extremismu, pokud jí včas nečelíme.

Dnešní situace je o to znepokojivější, že projevy nenávistné politiky jsou patrné po celém světě. Právě z takového přístupu vzešel konflikt mezi Izraelem a Hamásem, který teprve před několika týdny dospěl k příměří. Na druhé straně Atlantiku se v čele Spojených států ocitl Donald Trump, jenž hned po svém nástupu prosazoval tvrdá opatření vůči latinskoamerickým imigrantům.

Nemusíme však hledět přes oceány ani cestovat tisíce kilometrů daleko. Stačí se podívat za hranice, za Bílé Karpaty a Beskydy, kde slovenský premiér Robert Fico prosazuje myšlenky, jež mohou snadno zažehnout nenávist, která Slovensko připravila o jeho čest a pověst během temných let druhé světové války.

A ani za hranice se dívat nemusíme. Ideologie nenávisti vůči menšinám nachází podporu přímo v České republice, kde některá politická uskupení otevřeně útočí na kohokoli, kdo podle nich není „dostatečně“ Čech. Terčem těchto postojů se stávají černoši, Ukrajinci, Rusové, Vietnamci a mnoho dalších. Každá z těchto menšin se tak může stále častěji cítit nežádoucí, a to i v okamžiku, kdy nejvíce potřebuje pomoc a podporu.

Německý systém koncentračních a vyhlazovacích táborů představuje absolutní dno lidské morálky a nejjasnější případ ignorace lidskosti. Nacistické vedení, zosobněné Adolfem Hitlerem a jeho věrnými, se bez skrupulí pustilo do veřejného pronásledování Židů, homosexuálů a dalších skupin, které se podle jejich zvrácené ideologie jen nepatrně odchylovaly od údajně „čistých“ árijských hodnot.

Lze se snad odvolávat na dobu, v níž se to dělo. Svět se zmítal v těžké hospodářské krizi, která vytvořila půdu pro to, aby se k moci dostali jedinci s psychopatickými sklony – „lidé“ jako Hitler, Benito Mussolini nebo Josip Stalin. Šlo o jedince, kteří ve jménu svých zvrácených ideologií neváhali rozpoutat odpornou dobyvačnou válku. Jejich cílem bylo pouze získat moc a zajistit si výhodnější postavení v chaotickém a rozvráceném světě, bez ohledu na lidské utrpení a oběti, které za tím zůstaly.

Tato původní dobyvačná válka donutila i umírněnější národy přistoupit na stejný typ brutálního konfliktu. S odstupem času se zdá, že během druhé světové války bylo téměř nemožné jednat jako skutečná lidská bytost, pokud chtěl někdo dosáhnout osvobození území pod nadvládou nacistické či fašistické okupace. V těchto regionech lidé umírali v podmínkách, které byly v přímém rozporu se všemi základy lidskosti. Osvobození se tak stalo bojem, kde lidskost musela ustoupit ve jménu přežití.

Britové, Francouzi, Američané, Sověti – a mnoho dalších národů, které by tento seznam mohl zahrnout – do takového způsobu válčení nikdy vstoupit nechtěli. Žádný z těchto států si nepřál, aby jejich země byla napadena, ani aby musely obětovat tolik životů. Totéž platí pro hrdinskou oběť sovětských vojáků nejrůznějších národností, kteří padli na bojištích proto, abychom dnes mohli – žít. 

Osvobození tábora Auschwitz, vedle hrůzných zvěrstev, která odhalilo, připomíná i zásadní skutečnosti, na které nesmíme zapomenout. Ať už se to komu líbí nebo ne – což jen těžko vystihuje hloubku emocí, které bychom měli cítit – byli to Sověti, kdo tábor osvobodil. Byli to také Sověti, kdo bojoval na jedné z nejkrutějších a nejbrutálnějších front v dějinách lidstva.

Je klíčové rozlišovat mezi vděčností, kterou si Rudá armáda zaslouží za osvobození od nacistického útlaku, a zlobou či kritikou za to, co Sovětský svaz, později Ruská federace, činily v následujících dekádách. Tyto dvě roviny historie je třeba chápat odděleně, aby byla zachována spravedlivá památka na oběť vojáků, kteří bojovali za svobodu, aniž bychom přehlíželi pozdější zneužití moci, které vedení této země provedlo.