Zapsaly se do historie. Ženy, které obětovaly život pro vědu

Asi nejznámější významnou vědkyní v dějinách je Marie Curie-Sklodowská. A o ní je také poměrně dobře známo, že za své vědecké bádání zaplatila životem. Pocházela z Polska, narodila se na podzim roku 1867 ve Varšavě do učitelské rodiny. Její otec vyučoval matematiku a fyziku, a tak není divu, že Marie našla již v dětství v těchto oborech zalíbení a později fyziku a chemii vystudovala na pařížské Sorbonně. Ve Francii a navíc v oblasti vědy poznala i svého manžela a kolegu Pierra Curie. Oba vědci zasvětili svůj život studiu radioaktivity, Marie se tomu věnovala déle než její manžel, který tragicky zemřel ve věku 46 let při dopravní nehodě. Marie ho přežila takřka o třicet let, ačkoliv i ona odešla z tohoto světa předčasně, a to právě kvůli své profesi. Na počátku 20. století, kdy pracovala s nebezpečnými prvky v laboratoři, vyučovala na univerzitě a získala i Nobelovy ceny za fyziku a chemii, se ještě nevědělo, jak moc je radioaktivní záření zdraví škodlivé, a tak vědkyně nepoužívala při práci ani žádné ochranné pomůcky. Dlouhé roky tak byla vystavována zdravotnímu riziku, což si nakonec v létě roku 1934 vybralo svou daň. Marie Curie-Sklodowská zemřela ve věku 66 na leukémii. Kromě obrovského přínosu na poli vědy se po této výjimečné ženě zachovaly také mnohé pracovní i soukromé spisy, které jsou ovšem i po sto letech vysoce radioaktivní. Proto jsou uloženy ve speciálních olověných schránkách a přístup je k nim možný jenom za velmi přísných podmínek.

Za vědu položila život i dcera Marie Curie-Sklodowské, Iréne Joliot-Curieová. Vědeckým manželům se narodila v září roku 1897. I ona se již v útlém věku našla ve fyzice a chemii, později také ve studiu radioaktivity. Stejně jako její rodiče absolvovala studium fyziky a matematiky na Sorbonně a poté začala pracovat v laboratoři po boku své matky. Byla tak stejně jako ona po několik let vystavována radioaktivnímu záření. Rok po smrti matky dostala spolu se svým manželem Nobelovu cenu za chemii, a to za objev umělé radioaktivity. Kromě vědy se Iréne uplatnila i v boji za práva žen a dokonce se stala jednou z prvních dam, které působily ve francouzské vládě. Stejně jako její matka, i Iréne zemřela kvůli své vědecké profesi příliš brzy – nedožila se ani věku jako Marie Curie-Sklodowská. Zemřela taktéž jako ona na leukémii, a to na jaře roku 1956. Bylo jí 58 let.

Dlouhodobý kontakt s radioaktivními prvky se stal osudný i další vědkyni, tentokrát původně z Ameriky. Jmenovala se Elda Emma Andersonová. Ta přišla na svět v říjnu roku 1899, taktéž vystudovala fyziku a vyučovala tento obor na univerzitě, kde také pracovala v laboratoři a zkoumala radioaktivitu. Během druhé světové války se zapojila do projektu Manhattan, tedy do vývoje atomové bomby, který dokonce jeden čas řídila. Během práce na tomto projektu pracovala dlouho do noci, až 16 hodin za den, kdy přicházela neustále do kontaktu s radioaktivními prvky. To se pochopitelně muselo projevit na jejím zdraví. V roce 1956 jí byla diagnostikována leukémie, později i rakovina prsu. Nádorovým onemocněním podlehla na jaře roku 1961, kdy jí bylo 61 let.

Věda a radioaktivita vzala život velice brzy anglické vědkyni jménem Rosalind Elsie Franklinová. Londýnská rodačka pocházela z židovské rodiny, vystudovala přírodní vědy na univerzitě v Cambridge. Po studiích se pracovně zabývala rentgenovým zářením a výzkumem DNA. Bohužel i ona přicházela často do kontaktu s radioaktivním zářením. Zemřela na jaře roku 1958 ve věku pouhých 37 let na rakovinu vaječníků.