Dlouhý boj žen za volební právo. Dodnes není samozřejmostí

Boj o rovnoprávnost žen s muži byl v dějinách velice dlouhý a náročný. Až do 19. století se žena ve společnosti vnímala především jako manželka, matka a výborná hospodyně. Ta správná žena měla být především doma a vytvářet co nejlepší zázemí pro svého muže, děti a celou rodinu. Na veřejnosti neměla nijak výrazně působit, a proto nepotřebovala ani taková práva jako muž. Volební právo pro ženy, to bylo po dlouhou dobu něco nemyslitelného. Angažování se ve veřejném životě, to se pro ženu prostě nehodilo.

To si ovšem nemyslely všechny ženy. Ty chtěly mít stejná práva jako muži, hodlaly se uplatnit i jinde než v rodině, toužily se podílet i na politickém životě – chtěly tedy stejně jako muži volební právo. Proto se podobně smýšlející ženy shromažďovaly, hledaly možnosti a sepisovaly petice, články do tisku či proslovy k prosazení svých práv. A někde se dočkaly již poměrně brzy podpory.

Vůbec poprvé na světě volily ženy na Novém Zélandu, kde jim bylo toto právo přiznáno již v roce 1893. Pár let nato šly ženy k volbám také v Austrálii. Následovaly i evropské státy. První zemí v Evropě, kde mohly jít ženy k volbám, bylo Finsko. Zde šly ženy poprvé volit takřka před 120 lety, v roce 1906. Finsko si vzaly za vzor další evropské severské státy: Norsko a Dánsko. Zde získaly ženy volební právo jen o pár let později.

K rozšíření volebního práva žen přispěla první světová válka, která ostatně urychlila emancipaci žen, a to z jednoho prostého důvodu. Ženy musely být soběstačné a v jistých ohledech schopné nahradit muže, kteří bojovali na frontě, kde také umírali. Ženy se proto tehdy uplatnily v do té doby ryze mužských oborech či profesích, zároveň se naučily živit rodinu a samostatně myslet. Není proto divu, že záhy po skončení tohoto válečného konfliktu se v mnoha zemích uzákonilo i volební právo pro ženy.

V některých zemích si ženy prosazovaly svá práva relativně v poklidu, jinde došlo i na masivní demonstrace v ulicích. Tak tomu bylo kupříkladu v Americe nebo ve Velké Británii, kde působila radikálnější ženská hnutí. Známé jsou třeba sufražetky, které se v ulicích několikrát střetly i s policií. I přes svůj tvrdý postup se anglické ženy volebního práva dočkaly až v roce 1918, a to ještě v omezené míře: pouze pro ženy starší třiceti let. Všem ženám bylo volební právo uznáno až o deset let později. U nás nemusely být ženy tak tvrdé jako v Anglii a plné volební právo získaly již v roce 1920. Zde měly ovšem to štěstí, že ženským právům přál sám prezident Tomáš Garrigue Masaryk, a to již dlouho předtím, než se ujal prezidentského úřadu. Poprvé mohly české ženy volit v dubnu roku 1920 do poslanecké sněmovny a senátu. 

V meziválečném období získaly ženy volební právo v dalších zemích: ve Spojených státech amerických, Kanadě, Švédsku, Irsku, Turecku, Španělsku, Brazílii, Ekvádoru nebo Uruguayi. V celé řadě států se ale přiznalo ženám volební právo až po druhé světové válce. Ve 40. letech tomu tak bylo ve Francii, Japonsku, Itálii, Slovinsku, Maďarsku, Rumunsku, Belgii, Číně, Indii nebo třeba Argentině. V 50. a 60. letech následovaly země jako Mexiko, Řecko, Egypt nebo Kypr. Poměrně pozdě, v roce 1971, se uzákonilo volební právo žen ve Švýcarsku, roku 1976 v Portugalsku, v roce 1984 v Lichtenštejnsku. Teprve 10 let, od roku 2015, mohou ženy volit v Saúdské Arábii.