KOMENTÁŘ: Před 50 lety explodovalo jugoslávské letadlo u Srbské Kamenice. Teroristický útok a pád přežila letuška Vulovičová

Havárie z 26. ledna 1972 nebyla ani tak výjimečná počtem obětí. V troskách dvoumotorového, amerického dopravního stroje McDonnell Douglas DC-9 před 50 lety zahynulo 27 lidí, což je mnohem nižší počet než jaký evidují historici v dějinách českých, popřípadě československých u dalších leteckých neštěstí. Mimochodem, největší letecká tragédie v české historii se odehrála o tři roky později v Praze a vyžádala si 79 lidských životů. Shodou okolností se opět jednalo o jugoslávské letadlo (byl to americký stroj DC-9 jugoslávské registrace YU-AJO), které se zřítilo 30. října 1975 u Suchdola v tamní zahrádkářské kolonii. Vezmeme-li v úvahu závěry vyšetřování, o nichž bude ještě řeč, zaznamenalo by neštěstí smutné prvenství v jiné kategorii. V našich novodobých dějinách by šlo o vůbec nejkrvavější teroristický útok na území České republiky či Československa.

Zázračné dívce gratuloval McCartney z The Beatles

Letecké neštěstí v Srbské Kamenici ale budí dodnes pozornost kvůli něčemu jinému. Jednak kvůli neodhalenému pachateli a také kvůli Vesně Vulovičové, která jako jediná pád přežila. Jedná se o naprosto jedinečný případ, kdy se někomu podařilo přežít pád z výšky více než 10 kilometrů bez padáku. Není divu, že si tím jugoslávská letuška vysloužila zápis do Guinessovy knihy rekordů. Cenu si v roce 1985 převzala z rukou sira Paula McCartneyho, svého idola z mládí, který zázračné dívce gratuloval. Vulovičová byla totiž i velikou fanynkou skupiny The Beatles. Snad právě díky této zázračné záchraně tehdy mladé a sympaticky vypadající dívky událost silně vyčnívala i v době tuhé normalizace. Její další osud ale tak veselý nebyl. Po náročném zotavení se chtěla vrátit zpět na palubu letadla, ale kvůli kritice někdejšího srbského vůdce a prezidenta Slobodana Miloševiče jí její záměr nebyl umožněn. Den před Štědrým večerem roku 2016 zemřela sama ve svém bělehradském bytě, bylo jí 66 let.

Vesna Vulovičová měla velmi zvláštní cestu ke svému povolání. Po roce studia na vysoké škole se rozhodla využít možnosti studia angličtiny přímo v Londýně. Nejspíše i kvůli její lásce k The Beatles ji angličtina velmi bavila. Na konci prvního ročníku na vysoké škole proto odjela do Anglie, aby si zlepšila své jazykové schopnosti.

V Londýně se později setkala s kamarádkou, která navrhla, aby se přesunuly do Stockholmu. Když se ale rodiče dozvěděli, že je ve švédském hlavním městě, nebyli z toho vůbec nadšení. Podle jejích slov se obávali drog a sexu a přikázali jí okamžitě se vrátit domů. Po návratu do Bělehradu potkala Vesna svoji kamarádku v uniformě jugoslávských aerolinií. Byla nadšená natolik, že zatoužila nosit stejnou uniformu a stát se také letuškou. Přání se jí nakonec splnilo a zanedlouho mohla vykonávat své vysněné povolání. Po osmi měsících ale došlo k oné události, která změnila její život.

Zajímavé je, že Vesna Vulovičová v onen osudný den původně na palubě vůbec být neměla. Před letem se údajně měla vystřídat s letuškou se stejným křestním jménem. Měl to být let jako každý jiný. Jak ale víme, skončil předčasně těsně za tehdejší československou hranicí s bývalou NDR a pro téměř všechny pasažéry byl navíc poslední. Ničivá exploze se ozvala necelých devadesát vteřin po přeletu na československé území a stroj zmizel z radaru.

Z nebe padaly kusy letadel i části lidských těl

Obyvatelé okolních obcí Srbská Kamenice, Filipova a Česká Kamenice na Děčínsku uslyšeli těsně po čtvrté hodině odpolední strašné rány dopadající na střechy jejich domů. Podle některých se jednalo o hrůzostrašnou podívanou. Z nebe padaly jednak části letadla, ale také znetvořená lidská těla či jejich kusy. 

Pozůstatky letu JAT č. 367, se strojem DC-9 registrace YU-AHT | foto: Twitter Vesna Vulovičová (letuška)

Prakticky okamžitě se rozběhla záchranná akce a stovky lidí byli poslány do terénu hledat případné přeživší. Nikoho živého se jim však najít nepodařilo, až na jednu ženu, zmiňovanou letušku Vesnu Vulovičovou. Za soumraku krátce po páté hodině odpoledne ji objevil lesník Bruno Henke, který za druhé světové války sloužil v německé armádě jako zdravotník.

Tehdy dvaadvacetileté Vesně mělo zachránit život to, že se při pádu zaklínila ve zbytku zádi. V okamžiku exploze totiž zřejmě v kuchyňce v zadní části letadla připravovala občerstvení. Velmi také pomohlo, že pád trosek zbrzdily větve stromů a prudký svah, do kterého narazily. Nezpochybnitelný podíl na její záchraně ale nesporně měla i včasná pomoc a předchozí zkušenost lesníka Henkeho s prací zdravotníka ve válečných podmínkách.

Více než měsíc pak proležela mladá žena v bezvědomí v českých nemocnicích. První týden strávila v nemocnici v České Kamenici, kde se dostala z nejhoršího. Při havárii utrpěla mnohonásobná zranění. Měla zlomenou spodinu lebeční, otok mozku, zlomené tři obratle, bérec, předloktí, žebra, pohmožděná játra, ledviny a spoustu tržných ran. Její zranění měla za následek ochrnutí od pasu dolů.

Po týdnu ji pak převezli vrtulníkem do pražské vojenské nemocnice ve Střešovicích. Z fyzických zranění se letuška díky svému mladému věku velmi rychle vzpamatovala. Katastrofa pro ni neměla alespoň bezprostředně poté ani prakticky žádné psychické následky. Nejspíše jí pomohlo, že si ze samotného pádu letadla nepamatovala nic. Lékaře udivovala její vůle vrátit se zpět do normálního života. Denně byla schopná trávit 8 hodin cvičením, masážemi, plaváním a posilováním. Za pár měsíců už byla schopná chodit bez berlí.

Letuška se stala celebritou a její snaze zotavit se z následků havárie fandili v roce 1972 lidé nejen v tehdejším Československu, ale samozřejmě také v její rodné Jugoslávii a po celém světě. Obdržela vyznamenání od jugoslávského vůdce Josipa Tita a srbský folkový zpěvák Miroslav Ilič o ní složil píseň "Vesna stjuardesa" (Vesna letuška). Její uzdravení mohlo být zcela po právu vnímáno jako obrovský úspěch českého zdravotnictví. Ještě v tom samém roce znovu navštívila Československo, aby poděkovala všem lidem, kteří jí zachránili život a starali se o ni.

Hrdince nedovolil režim návrat na palubu

Mnohé určitě překvapí, že po necelém tři čtvrtě roce od havárie se hrdinka Vesna Vulićová dokonce chtěla vrátit ke své původní profesi. Vedení aerolinek ale mělo za to, že její přítomnost na palubě by budila příliš mnoho pozornosti a raději ji nechaly pracovat na zemi. Do roku 1991 měla na starosti prodej letenek firmám a cestovním kancelářím. Pak ale musela odejít, protože v 90. letech veřejně kritizovala tehdejšího srbského vůdce Slobodana Miloševiče a aktivně se účastnila protivládních protestů.

Promiloševičovský bulvární tisk kvůli tomu proti ní ale vedl očerňovací kampaň zprávami o tom, že letadlo bylo ve skutečnosti sestřeleno a měla spadnout z mnohem menší výšky. Zatčení se vyhnula jen kvůli obavám vlády z negativní publicity, které by přineslo její uvěznění.  V průběhu 90. let se i nadále účastnila demonstrací proti Miloševičovi a podporovala demokratické změny na přelomu tisíciletí. Byla také velkou stoupenkyní vstupu Srbska do Evropské unie, v němž spatřovala naději na zlepšení životních podmínek ve své zemi.

Její osobní život bohužel nebyl příliš šťastný. V roce 1977, pět let po havárii, se provdala za strojního inženýra jménem Nikola Breka, nicméně po deseti letech se rozvedla. Toužila po dítěti. Měla ale mimoděložní těhotenství, které pro ni skončilo málem fatálně a dále už nemohla mít děti. V posledních letech žila jako důchodkyně v ústraní. Na Srbskou Kamenici, kde se stala čestnou občankou, však nezapomněla. Vícekrát přišla položit květiny na místo, kde je dnes malý pomníček a setkávala se s místními lidmi, jimž mohla vděčit za svoji záchranu. V pozdějších letech jí ale zhoršující se zdravotní stav neumožňoval další časté návštěvy.

Poslední léta života strávila sama v malém bytě v Bělehradě. Projevoval se u ní syndrom přeživší, kdy osoba, která jako jediná či jedna z mála přežije, trpí pocitem viny. Její blízcí ji 23. prosince roku 2016 nalezli mrtvou v jejím příbytku. Zemřela ve věku nedožitých 67 let.

Do podezření upadla separatistická organizaci Ustaša

Podle oficiálních výsledků vyšetřování nezpůsobila nehodu téměř nového letounu McDonnell Douglas DC-9 technická závada či chyba posádky, ale v kufru nastražená nálož. Československá Státní bezpečnost i jugoslávští vyšetřovatelé dospěli k závěru, že letoun v přední části roztrhla časovaná bomba.

Zavazadlo s bombou si měl nechat odbavit falešný cestující, který využil slabosti tehdejších letištních kontrol. Vulovičová později vzpomínala ve své oficiální výpovědi, že „jeden vystupující muž vypadal strašně neklidně a nervózně. Všimla jsem si ho nejen já, ale i ostatní členové posádky.“ Podle ní to byl on, kdo nastražil do letadla bombu. Ve Stockholmu si měl odbavit zavazadlo a vystoupil v Kodani. Jméno pachatele neštěstí ale dodnes neznáme a nejspíše se ho už nikdy nedozvíme. 

Útok měli mít s největší pravděpodobností na svědomí lidé hlásící se k chorvatskému fašistickému hnutí ustašovců. Nasvědčovat tomu má skutečnost, že ráno po nehodě volal do redakce švédských novin Kvällsposten neznámý muž, který tvrdil, že je členem separatistické organizace Chorvatského národního odporu, protisrbsky orientované skupiny Ustaša. Pracovníkům listu špatnou švédštinou oznámil, že letecké neštěstí bylo akcí této organizace.

Nejednalo by se zdaleka o jediný teroristický čin chorvatských separatistů v tomto období. Ustašovci byli v té době stále velmi aktivní. Jejich přívrženec Miljenko Hrkač měl v roce 1968 na svědomí bombový útok v bělehradském kině, který si vyžádal jednu oběť a 89 zraněných. Na kontě měli také v roce 1971 zavraždění jugoslávského velvyslance ve Stockholmu Vladimira Roloviče nebo později i únos amerického letadla na lince Chicago-New York v roce 1976. Není proto divu, že v obavě z možného atentátu pak Vesnu, která začátkem března 1972 odletěla na doléčení do Bělehradu, hlídala po celý tříměsíční pobyt v nemocnici ochranka.

Sestřelení stroje od protivzdušné obrany budí pochybnosti

Vynořily se ale také spekulace zpochybňující oficiální závěry vyšetřování. Stroj měla podle nich sestřelit československá protivzdušná obrana. S touto domněnkou přišli v roce 2009 německý investigativní novinář Peter Hornung-Andersen z ARD a jeho český kolega Pavel Theiner. Ti se odvolávali na tajné státní dokumenty českého Úřadu pro civilní letectví, k nimž se prý dostali. Postup tehdejšího vyšetřování podle nich měla ovlivňovat i StB. K sestřelení mělo dojít, protože se letadlo ztratilo z radaru a bylo dvě minuty od skladišť atomových zbraní.

O této teorii ale panují přinejmenším velmi silné pochybnosti. Československá armáda atomovými zbraněmi nikdy nedisponovala. Pokud u nás něco mohli mít sovětští vojáci, naše strana mohla vědět, kde se nacházejí.

Je jen těžko představitelné, aby mohla raketa nebo stíhačka přesně útočit na objekt, který zmizel z radaru. Pokud by letadlo sestřelila stíhačka, od zmizení letadla z radaru by sestřel nemohla stihnout. Teoreticky mohla na letadlo zaútočit raketa ze základny v Přestavlkách u Roudnice nad Labem. Vzhledem k okolnostem by ale doletěla jen hodně těsně. Navíc start takové rakety dělá šílený rámus a alespoň někdo v okolí by si ho určitě musel pamatovat.

Pokud by letadlo dostalo zásah od rakety nebo stíhačky, roztrhalo by se na kousky, a ne na tři velké části. Lidé na palubě by byli okamžitě mrtví a také nikoli vcelku. Pitevní nálezy ale tvrdí něco jiného. Mnozí z pasažérů, včetně pilotů, během pádu ještě žili.

Proti teorii o sestřelení stojí i tvrzení radiostanic, které v osudném okamžiku sledovaly vzdušný prostor a shodují se, že žádný stroj v blízkosti havarovaného letu nezaznamenaly. Sestřelení raketou nebo stíhačkou vylučuje především rozmístění a stav trosek. O případném zásahu protivzdušné obrany by navíc věděly stovky lidí a při takovém počtu lidí by bylo nemožné útok utajit.

Pachatele atentátu se zřejmě nikdy nepodaří vypátrat

K atentátu, tedy výbuchu bomby v zavazadlovém prostoru, se klonili spolupracovníci vyšetřovatelů havárie z Jugoslávie a Švédska a také lidé z americké společnosti Douglas, kteří trosky zkoumali. Vyšetřování rovněž bedlivě sledovaly i pojišťovny, které pak vyplácely finanční odškodnění. Všichni měli za to, že šlo o atentát. Verze o sestřelení se tedy jeví jako krajně nepravděpodobná.

Velmi reálné naopak je, že skutečný pachatel útoku už nejspíše nikdy nebude odhalený a potrestaný. Událost tak nejspíše navždy zůstane obestřena tajemstvím. Nemůže být také pochyb o tom, že ačkoliv bylo letecké neštěstí tragickou události s 27 oběťmi, je s ní neodmyslitelně spjatá i záchrana letušky, která se na území nynější  České republiky doslova „podruhé narodila.“

Její uzdravení bylo před padesáti lety naprostou senzací a stala se ve své době celebritou, v Jugoslávii byla oslavována jako národní hrdinka. V této souvislosti je ještě na místě připomenout, že letecké neštěstí nám tak zároveň ukázalo jednu, do té nevídanou věc: Při obrovském štěstí je pro člověka možné bez padáku přežít pád z výšky větší než 10 kilometrů. Rekord Vesny Vulovićové je dosud stále platný a vcelku pochopitelně ani nikdo rozumný netouží po jeho překonání.

Autor je europoslancem a místopředsedou KDU-ČSL i dopisovatelem webu EuroZprávy.cz