ROZHOVOR | Ceny potravin a energií? Stát by měl hlavně hlídat, jestli funguje konkurence, říká ekonom Skořepa

Pojďme začít ve žhavé současnosti. Co si vy, coby ekonom, myslíte o nedávno schváleném státním rozpočtu na rok 2024? Opozice má dle svých vyjádření za to, že jde o cosi na způsob přírodní katastrofy, vláda naopak říká, že jde o nutný kompromis mezi sociálním přístupem, prorůstovým a investičním rozvojem a zpomalením růstu zadlužování. Tak či tak se počítá se schodkem ve výši 252 miliard. Jak jej hodnotíte vy? 

Můj pocit z rozpočtu je rozhodně blíž vládnímu hodnocení. Nic katastrofického tam nevidím. Sice pozdě a po mnoha chybách, nicméně nakonec přece jen vláda Petra Fialy našla odvahu přijít se seznamem daňových i výdajových změn ve snaze posunout české veřejné finance blíž ke tvaru, ve kterém by byly dlouhodobě udržitelné. Spousta dalších změn je jistě ještě možná a potřebná, ale za rozpočtem na příští rok je slušný kus politické odvahy. 

Ve své knize Ekonomických jednohubek mimo jiné konstatujete, že snaha hledat úspory je chvályhodná a utrácení na dluh je správné jen u investic. Na druhé straně je mnoho a mnoho mnohem zadluženějších států, jak nám říká opozice, takže vlastně žít i nadále na dluh není žádný velký problém. Co tím problémem tedy je a proč má vlastně stát spíš šetřit, než si půjčovat? 

Přirovnal bych to k letu nad krajinou. Zatím je naše letadlo bezpečně nad terénem, výš než letadla většiny zemí v Evropě. Nicméně v posledních letech český stroj začal rychle klesat. Takže pozice je slušná, ale směr velmi špatný. Proto bylo třeba udělat změny. Navíc nás zejména po roce 2030 čeká rychlý růst výdajů v důsledku stárnutí populace – neboli v naší letové dráze se blíží nutnost naopak ještě vystoupat výše, a na to bychom se měli rychle začít připravovat. 

Příměr s letadlem se mi líbí. Když si tedy představíme, že poměrně strmě klesáme, ale ještě jsme celkem vysoko, nicméně za dva roky po volbách dojde k výměně pilotů, dost možná za takové, kterým se brzdit klesání nebude chtít, pak je na místě otázka, jak dlouho tuhle ztrátu výšky ještě česká ekonomika může vydržet? A co vlastně hrozí, nebudeme-li prohlubující se ztrátu řešit? 

Pokud nový pilot nabere nedávný kurz směrem k zemi, česká ekonomika by to vydržela nejspíš jen pár let. Investorům by totiž brzo došlo, že z dosavadního velmi slušného dlužníka se stal neukázněný hazardér, kterému není radno nadále půjčovat. Výsledkem by byl rychlý růst úrokových sazeb, které by investoři do českých státních dluhopisů požadovali, a to až do bodu, kdy by český stát přestal být schopen takové sazby hradit. Vláda by tak neměla dost peněz na své výdaje, a tak by bylo nutno začít drsně šetřit třeba na učitelích, zdravotní péči, důchodech a podobně. 

Letos vám vyšla už výše zmíněná kniha Ekonomické jednohubky, v níž se i tentokrát snažíte poměrně složité pojmy a jevy vysvětlovat jednoduše a pochopitelně, čímž – jak jsem se dočetl – se snažíte zvyšovat ekonomickou a finanční gramotnost. Řekněte prosím našim čtenářům, proč zrovna tyto dvě oblasti považujete za důležité… 

Pokud budou lidé ekonomice víc rozumět, budou ve svých životech dělat lepší rozhodnutí a s výsledkem pak budou víc spokojeni. Tohle platí na úrovni rodinné ekonomiky i na úrovni ekonomiky celé země. U rodinného hospodaření, kde se mluví obvykle o finanční gramotnosti, lepší znalosti snižují u každého z nás riziko, že se příliš zadlužíme, že se staneme obětí podvodníků a podobně. Ale důležité je i ta druhá úroveň, tedy abychom měli ponětí i o fungování ekonomiky celého státu neboli abychom měli to, čemu já říkám ekonomická gramotnost. Ekonomicky gramotní lidé se nenechají tak snadno obalamutit v předvolebních kampaních, a nezvolí někoho, kdo slibuje nesplnitelné cíle nebo navrhuje líbivé kroky, které přitom ekonomice uškodí. 

A jak na tom vlastně Češi obecně jsou? Myslím především v rozpoznávání politických populistických lákadel od realistických slibů? 

Soudě podle naší pozice v žebříčku zadluženosti jsme na tom v evropském srovnání vcelku slušně. Zdá se, že v sobě máme jakousi přirozenou opatrnost a nechuť k velkému zadlužení, která například v Itálii nebo Řecku chybí. Ale i tak by to mohlo být ještě mnohem lepší. Politici by měli cítit, že jim voliči neprominou třeba ničím neodůvodněné mimořádné příspěvky důchodcům, jaké jsme zažili koncem roku 2020, nebo prudkou redukci zdanění mezd od ledna 2021 nekompenzovanou podobně velkým zvýšením jiných příjmů. 

Pojďme se vrátit do reálných životů reálných lidí. Jak se vlastně tedy lidé mohou začít ve svých vlastních životech chovat ekonomicky a finančně odpovědněji? 

V druhém díle Ekonomických jednohubek, který právě píšu, bude mimo jiné i kapitolka o třech základních instinktech, které by měl mít v krvi každý z nás. Zaprvé, vytvářet si rezervu na chvíle, kdy nám prudce klesnou příjmy nebo narostou výdaje. Zadruhé, vnímat investiční a jiné nabídky s tím větším podezřením, čím se tváří výhodněji. A zatřetí, nepouštět se do žádných transakcí, kterým nerozumíme. Tyhle tři instinkty nás ochrání před naprostou většinou potíží v osobním nebo rodinném hospodaření.