ROZHOVOR | Dohody z Camp Davidu se před 45 lety staly prvním kamenem izraelsko-arabských vztahů, konstatuje Zouplna

Urovnání vztahů mezi Egyptem a Izraelem bylo s ohledem na předchozích tři desetiletí otevřeného nepřátelství a vzájemných ozbrojených konfliktů pomyslným během na delší trať. Co bylo podle Vás momentem, který přiměl politickou reprezentaci obou států uvažovat o přehodnocení politiky vůči sousední zemi?

Říjnová válka z roku 1973 a hospodářská realita sedmdesátých let. Obě země si další kolo konfrontace již jednoduše nemohly dovolit.  Materiální náklady a nároky na lidské zdroje byly enormní. Egypt nesel hlavní tíhu všech tažení proti Izraeli na arabské straně již od roku 1948. Izraelské vojenské výdaje se v sedmdesátých letech v průměru pohybovaly okolo třiceti až čtyřiceti procent HDP země. Stav nebyl dlouhodobě udržitelný.  

V souvislosti s dohodami z Camp Davidu se často zdůrazňuje klíčová role Spojených států při jejich zprostředkování. Kde spatřovat hlavní motivaci amerických snah o izraelsko-egyptské urovnání a zklidnění situace na Blízkém východě?

Role Spojených států nebyla bezpodmínečně nová. Američané se na tomto poli angažovali již od padesátých let. Bezprecedentní bylo především uvolnění finančních prostředků, které sloužily k přesvědčení obou stran. Dřívější americká pomoc se pohybovala v řádu desítek milionů dolarů, jež byly poskytovány jednorázově. Nyní se jednalo o miliardy, které měly k recipientům každoročně proudit výměnou za mír a stabilizaci regionu. 

Jako hlavní příčinu americké determinace bych označil změnu náhledu na izraelsko-arabský konflikt. Ten začal být od sedmdesátých let vnímán téměř výlučně optikou studené války a nikoliv jako specifický problém, který vyžaduje širší mezinárodní konsensus. Henry Kissinger, který zastával funkci ministra zahraničí v Nixonově administrativě, koncipoval mírové řešení pod americkou záštitou jako nástroj k oslabení Sovětů. Není bez zajímavosti, že již v roce 1974 zprostředkovali Američané příměří mezi Izraelem a Sýrií, která jinak představovala hlavního sovětského spojence v oblasti. Carterova administrativa tvoří v tomto ohledu určitou výjimku, neboť byla ochotná Sověty do urovnání konfliktu jistým způsobem zaangažovat.

Nakolik byla důležitá tehdejší personální politická konstelace? Napomohla uzavření dohod skutečnost, že izraelským premiérem byl Menachem Begin, v Bílém domě seděl Jimmy Carter a v Egyptě vládl Anvar as-Sádát?  

Osobní chemie nefungovala ani zdaleka ideálně. Mezi Sádátem a Beginem bylo cítit napětí. Důvěra nepanovala ani mezi izraelským premiérem a Američany. Celému procesu hrozil opakovaně krach. Musíme si uvědomit, že Beginova pověst nenabádala k přílišnému optimismu. Jeho transformace byla pozoruhodná. Izraelský premiér se během krátké doby proměnil z radikála s teroristickou minulostí, který odmítal jakékoliv ústupky vůči Arabům, v laureáta Nobelovy ceny míru. Carter vsadil na atmosféru. Také z tohoto důvodu se rozhodl hlavní aktéry na dva týdny v uvozovkách izolovat v letní rezidenci amerických prezidentů v Camp Davidu. 

Změna klimatu však nemohla zastřít zásadní rozdíly. Sádát chtěl zpět Sinaj, ale pro vylepšení image v arabském světě potřeboval také řešení palestinské otázky. Begin se snažil obě záležitosti oddělit a do výměny území za mír se dvakrát nehrnul. Klíčovou okolností na izraelské straně byla skutečnost, že historicky první pravicová vláda potřebovala legitimitu. Její součástí se tak staly osobnosti, které neměly s tvrdým jádrem pravice nic společného. Moše Dajan zastával funkci ministra zahraniční. Ezer Weizman funkci ministra obrany. Oba přispěli zásadním způsobem k otupení Beginových výhrad a prosazení mírové dohody. 

Nejednalo se navíc o ojedinělý případ v izraelských dějinách, kdy bývalá generalita projevila větší míru flexibility a státnického nadání nežli standardní politické vedení. Pro lepší ilustraci můžeme uvést, že proti schválení dohod v izraelském parlamentu hlasovala nemalá část Beginovy vlastní strany, včetně pozdějšího premiéra Jicchaka Šamira.             

Jak jste již naznačil, dohody byly uzavřeny dvě. První se týkala budoucnosti egyptsko-izraelských vztahů, druhá pak izraelsko-palestinského konfliktu. Jaká očekávání ve své době vzbudily? Byly pojímány jako především egyptsko-izraelská záležitost, nebo spíše jako stavební kámen hlubších změn, které přinesou mír Blízkému východu? 

V obecné rovině můžeme říci, že se jednalo o složitý proces, který započal Sádátovou návštěvou Jeruzaléma v listopadu 1977, v září 1978 pokračoval uzavřením rámcové dohody, která řešila také otázku Palestinců, a vyvrcholil podpisem egyptsko-izraelské mírové smlouvy v březnu 1979. Osud obou dohod se lišil. Egyptsko-izraelská dohoda byla naplněna stažením izraelských jednotek z egyptského území, které bylo dokončeno v roce 1982. Uznání „legitimních práv palestinského národa“, jež zmiňovala rámcová dohoda, zůstalo mrtvou literou. 

Odborná literatura poukazuje vedle tvrdé vyjednávací taktiky Izraelců také na liknavý postoj Egypta. Na izraelské straně pochopitelně existovaly rozdíly v přístupu k Palestincům. S Organizací pro osvobození Palestiny, coby jedinou politickou reprezentací, však nebyl žádný izraelský představitel ochoten jednat, a to za jakýchkoliv podmínek. Rozhovory mezi Egyptem a Izraelem o vytvoření palestinské autonomie tak sice nadále probíhaly, ale během několika let vyhasly. Záměr amerického prezidenta Cartera, jenž dle historiků cílil na komplexní mírovou dohodu, jejíž součástí mělo být izraelské stažení ze všech okupovaných území, zůstal nenaplněn. 

Jak moc bylo pro naplňování a vnímání dohod z Camp Davidu důležité, že jednu z nich, konkrétně rámcovou dohodu pro mír na Blízkém východě, nakonec odmítla OSN, oficiálně kvůli absenci zástupců Palestiny a mezinárodního společenství při jejím dojednání?

Za zajímavou považuji především skutečnost, že OSN nebyla součástí procesu, na rozdíl od mírových jednání v minulosti i těch, které měly následovat v budoucnu. Tento jev můžeme přisoudit nedůvěře Izraelců vůči OSN i posunům v americké zahraniční politice, která v rámci blízkovýchodního mírového procesu preferovala bilaterální jednání. Monopol americké diplomacie nebyl přirozeně absolutní. Paralelní komunikační kanál vedl přes Maroko. Absence mezinárodního společenství či existence multilaterálních jednání však nepochybně přispěly k upozadění palestinské otázky a do jisté míry také zapříčinily ztrátu důvěryhodnosti dohod v určitých částech světa. V rámci bilaterálních egyptsko-izraelských rozhovorů se otázka Palestinců záhy posouvá na druhou kolej. 

Co považujete za hlavní dlouhodobější důsledek dohod z Camp Davidu pro Blízký východ s odstupem 45 let?  

Z dnešního pohledu se můžeme na egyptsko-izraelskou mírovou smlouvu dívat jako na předobraz Abrahámovských dohod z roku 2020. Jednalo se o první a zřejmě i nejdůležitější kámen mozaiky oficiálních izraelsko-arabských vztahů. Jak jsem zmínil v úvodu, Egypt do té doby nesl hlavní tíhu konfrontace s Izraelem a až do mírového procesu devadesátých let byl také jedinou arabskou zemí, která mírovou smlouvu s židovským státem uzavřela. Ve střednědobém horizontu Izrael stabilizoval svoji jižní hranici, zatímco Egypt vyměnil roli praporečníka osvobozeneckého zápasu za americké subvence. Pozvolné vyšumění palestinské otázky v rámci mírových jednání sedmdesátých let zároveň poukazuje na odvrácenou tvář procesu, jehož výsledkem je uzavření dohody s konkrétním autokratickým režimem spíše než normalizace vztahů s arabským světem v plném významu slova.  

Jaký význam měly dohody z Camp Davidu pro rozložení sil v tehdy probíhající studené válce? Podle některých historiků potvrdily již delší dobu probíhající marginalizaci vlivu Sovětského svazu na Blízkém východě. Co soudíte o takovém hodnocení?

Já s ním souhlasím. Sovětské politice docházel postupně dech, neboť nebyla schopná Američanům hospodářsky a technologicky konkurovat. Uzavřením míru mezi Egyptem a Izraelem pod americkým patronátem se sovětská zájmová sféra na Blízkém východě redukovala na podporu několika revolučních režimů. Invaze do Afganistánu následně zdecimovala sovětský kredit v převážné části muslimského světa.  V osmdesátých letech již byli Sověti vyloženě pasivní, což dokládá například jejich reakce na izraelskou invazi do Libanonu.