ROZHOVOR | Žádná z velmocí nechce riskovat jaderný útok na své území. Odborník popsal, jak se mění pozice USA, Ruska a Číny

Jak byste popsal základní rozdíly mezi zahraniční politikou Číny, Spojených států a Ruské federace?

Z pohledu ČR a celkově evropské bezpečnosti jsou tito tři aktéři samozřejmě diametrálně odlišní. USA představuje hlavního garanta naší bezpečnosti, zatímco Rusko jednu z hlavních přímých hrozeb. Role Číny je složitější a vystihuje ji i oficiální pozice EU, která Čínu považuje za nutného partnera při řešení globálních problémů, ekonomického konkurenta a systémového rivala. Tato komplikovanost Číny činí mnohým lidem problém – neumí si Čínu jednoznačně zařadit tak, jako USA nebo Rusko.

Podle mě je však pro efektivní zahraniční politiku nutné, abychom vnímali Čínu právě v této nejednoznačnosti. Čína samozřejmě představuje obrovskou výzvu a mnohé její kroky jsou v rozporu s našimi zájmy a hodnotami. Na druhé straně by byla obrovská chyba dát například mezi Čínu a Rusko rovná se a přistupovat k nim stejně. I proto si myslím, že formule EU partner–konkurent–​​rival je relativně dobrý začátek pro formování evropské politiky vůči Číně.

Dá se říct, že jsou tyto tři mocnosti vedeny stejnými či podobnými zájmy?

Myslím, že z určitého teoretického pohledu se dá říci, že velmoci jsou obecně vedeny podobnými zájmy – chtějí maximalizovat svou moc a dosahovat národních zájmů. Zároveň jejich lídři se většinou snaží udržet se při moci či dosahovat úspěchů, kterými se zapíší do historie. Samozřejmě, jednotlivé velmoci a lídři budou mít velmi odlišné odpovědi na to, jak dosahovat těchto všeobecných cílů. Zároveň je ovlivňují odlišné faktory – nacházejí se v jiných geografických, politických či ekonomických reáliích – a proto ve výsledku vidíme rozdílný způsob vedení zahraniční politiky.

Pokud bych měl být konkrétní, myslím, že Rusko je v problémovém období a jeho agresivní zahraniční politika je snaha vynutit si mezinárodní relevanci a odvrátit pozornost od obrovských domácích problémů. Samozřejmě fakt, že je Rusko již přibližně 20 let vedeno prakticky bez omezení Putinem, zásadně ovlivňuje jeho zahraniční politiku – invaze na Ukrajinu se zdá být ve velké míře Putinův osobní projekt.

Čína se Rusku podobá v tom, že je také vedena jedním lídrem, který je momentálně prakticky neomezený. Zároveň však Čína pracuje s velmi odlišným kontextem než Rusko, a i proto se chová v mnohém odlišně. Čína je stále rostoucí mocnost, kvůli ní Rusko ostatně upadá, a vnímá, že s postupem času se její mezinárodní pozice zlepšuje. I proto je pro ni výhodné jednoduše nechat běžet čas než eskalovat konflikty. I když tak Čína sdílí obecně s Ruskem nechuť k USA, k soupeření využívá méně agresivních nástrojů.

Co se týče USA, myslím, že dva v současnosti nejdůležitější faktory americké zahraniční politiky jsou snaha udržet si dominanci ve světě a polarizovanou domácí politickou scénu. Obě vnímám kriticky a nejsou prospěšné ani pro dosahování amerických zájmů, ani pro zájem Evropy či zbytku světa.

Hrají roli v rozdílném vedení zahraniční politiky rozdílná mentalita či obecné kulturní rozdíly mezi zeměmi?

Pokud vnímáme kulturu jako zažité vzorce chování vyplývající z různých specifických zkušeností, tak ano, kultura ovlivňuje to, jak se státy chovají v zahraniční politice. V mezinárodních vztazích tento pohled reprezentuje škola „strategické kultury“. 

V případě Číny určitě můžeme sledovat vliv tradičního hierarchického čínského vnímání světa – čínští císaři se v průběhu staletí dívali na okolní svět z pozice, kterou sami vnímali jako nadřazenou. Jednotlivé kontakty s okolními státy, jako s Koreou či Vietnamem, byly historicky prezentovány jako způsob jejich uznání nadřazenosti čínského císaře. Čína se dodnes snaží prezentovat kontakty se zahraničím podobným způsobem – i když mluví jazykem respektu k suverenitě, očekává, že jiné státy k ní budou přistupovat jaksi s větší vážností.

Jiný důležitý kulturní vliv na současnou čínskou zahraniční politiku je komunismus. Součástí této tradice je, mimo jiné, kritika kapitalismu, západu a demokracie. Tento prvek lze sledovat v čínské zahraniční politice od vzniku Čínské lidové republiky v roce 1949.

Samozřejmě, i jiné státy mají podobné zažité vzorce chování, například USA se vnímají jako šiřitel svobody a demokracie ve světě. Česko je v tomto zajímavé, když u nás o vliv bojují dvě protichůdné tradice – moralisté jako Havel či Masaryk zdůrazňují roli hodnot, zatímco pragmatici jako Zeman či Klaus zdůrazňují zájmy.

Celkově je dobré mít povědomí o unikátních kulturních faktorech jednotlivých států, jelikož nám mohou pomoci k lepšímu pochopení jejich zahraničněpolitických kroků. Zároveň je nutné nesklouznout ke „kulturnímu determinismu“ – kultura se v průběhu času mění a jednotlivé kroky zahraniční politiky mohou jít proti zažitým vzorcům chování.

O Číně jsem již několikrát ve svých článcích napsal, že vyznává zahraničněpolitickou strategii tzv. harmonious world, s jejíž pomocí šíří svůj vliv. Což je velice zjednodušená definice. Mohl byste ji nějak podrobněji vysvětlit?

„Harmonious world“ je jedním z konceptů, které Čína využívá v zahraniční politice na šíření „pozitivní energie“, ale asi bych ho nějak nevyzdvihoval oproti jiným, třeba „Community of Common Destiny for Mankind“ současného prezidenta Xi Jinpinga nebo nejnověji prezentované koncepty „Global Development Initiative“ a „Global Security Initiative“. 

Dá se souhlasit, že tyto koncepty jsou součást čínské snahy šířit svůj vliv ve světě, a získávat na svou stranu různé státy a politiky díky slibům účasti na čínské pozitivní vizi světa. Toto ale není nic příliš neobvyklého, různé státy využívají různé strategické narativy, aby si na svou stranu získaly ostatní díky slibům, jak jim bude kooperace prospěšná. V čínské zahraniční politice jsou tyto pozitivní vize často směřovány hlavně k rozvojovým zemím.

Na druhé straně, Čína často hovoří o tzv. „core interests“, které zase často využívá v kontextu k rozvinutým vztahům a komunikuje červené čáry, které Čína není ochotna překročit, například ve vztahu k Tchaj-wanu, Hong Kongu, Tibetu a podobně.

Dokážete nějak zevrubně popsat jejich vzájemné vztahy? Především by mě zajímaly střety zájmů Ruské federace a Číny, kdy si asijská komunistická velmoc brousí zuby na ruský Dálný východ. Věřím, že právě čínská zahraniční politika dokáže využít ekonomického a vojenského oslabení Ruska k uplatnění tohoto zájmu. Co o tom míníte?

Ruský Dálný Východ, například území kolem současného Vladivostoku, byla historicky pod vlivem Číny – poslední císařská dynastie Qing například pocházela z blízkého území. V Číně se dnes toto téma příliš neotevírá hlavně z důvodu přátelských vztahů s Ruskem, ale existuje určité povědomí, že tato území byla historicky „čínská“, i když by se určitě daly vést debaty či tomu tak opravdu bylo, co to znamená a tak dále. V Rusku zase panuje obava před rostoucím čínským vlivem a přítomností v těchto územích, i když v posledním období nebyla moc patrná z důvodu pozitivních vztahů s Čínou a rostoucích problémů na západní ruské hranici.

Celkově si nemyslím, že v blízké nebo střednědobé budoucnosti se bude toto téma otevírat, ale v případě zásadních politických změn v Rusku je možné, že někdy se toto území zase stane zdrojem konfliktů.

Čína, Rusko i USA jsou jaderné mocnosti. Nicméně Čína má daleko menší jaderný arsenál než zbylé dvě. V tom nejhorším případě – kdyby vypukl jaderný konflikt – má čínský jaderný arsenál šanci obstát proti těmto protivníkům? Nedopadlo by to spíš tak, že Čínu tyto dvě nejsilnější jaderné velmoci zkrátka ‚přestřílí‘? 

Ano, čínský jaderný potenciál významně zaostává za americkým a ruským. Čína sice zvyšuje svoji nukleární vybavenost, ale nepředpokládá se, že se snaží předběhnout USA a Rusko. Celkově se čínská vojenská modernizace soustředí na jiné oblasti, například kyberprostor, vesmír, budování námořní moci nebo konkrétní schopnosti získat Tchaj-wan. Čína deklaruje cíl své jaderné doktríny jako „minimální odstrašení“ – tedy ne schopnost celkově zničit USA či Rusko, tak jak to deklarují tyto mocnosti, ale jako zvednutý prst, že v případě konfliktu i Čína disponuje takovými zbraněmi a může je použít. Logika je, že nikdo nechce riskovat, že na jeho území bude svištět několik desítek nukleárních zbraní.

Nukleární zbraně jsou velmi specifické zbraně. Samozřejmě jsou velmi důležité, ale na druhé straně vidíme, že například ruský jaderný arzenál příliš nepomáhá Rusku dosahovat svých cílů při invazi na Ukrajinu. 

Jak v momentální situaci vnímáte Indii? Blíží se statusu nejlidnatějšího státu na světě, ale nemluví se o ní zdaleka tolik jako o Číně. Má tato země své vlastní zájmy, kvůli kterým by mohl propuknout konflikt mezi ní a jinými světovými mocnostmi?

Indie je dlouhodobě podceňována a přehlížena, ale myslím, že se to v horizontu 10-20 let změní, a ve střednědobé budoucnosti budeme Indii vnímat podobně jako v posledních letech vnímáme Čínu. Indie momentálně roste ekonomicky rychleji než Čína a v horizontu několika let pravděpodobně Čínu předstihne z pohledu velikosti populace. Demografický vývoj celkově v příštích desetiletích favorizuje Indii – zatímco čínská populace začíná právě stagnovat, klesat a velmi rychle stárnout, indická populace bude v příštích desetiletích na vrcholu své produktivity.

Jeden z důvodů, proč se na Indii díváme jinak než na Čínu, je i politický systém. Zatímco Čína je autoritářská země pod vládou komunistické strany, Indie je nominální demokracie. Říkám nominální, protože ve skutečnosti je Indie spíše hybridním režimem. To ovšem v žádném případě neznamená, že Indie se automaticky postaví na stranu Západu. Dobře to znázorňuje i vztah Indie s Ruskem – po ruské invazi na Ukrajinu se Indie nepostavila proti Rusku, zachovává si relativně neutrální postoj, který se možná až tak moc neliší od Číny.

Pokud se Indie opravdu v budoucnu stane jedním z nejdůležitějších mezinárodních hráčů, myslím, že to bude znamenat definitivní potvrzení multipolárního charakteru mezinárodního systému.