Zemřel rebel a mistr zeleného pažitu, Johann Cruyff. Zavzpomínejme

Přízvisek měl hned několik, ale rebel byla asi nejčastější. Svéráz, který dokázal seřvat spoluhráče, protihráče, rozhodčího i trenéry, neváhal riskovat, že se stane vlastizrádcem, když za tehdy horentní sumu přestoupil z Alaxu Amsterdam do Barcelony, ten, který zradil Holandsko podruhé, když odmítl jet na MS 1978 a podpořit druhý pokus slavného týmu, které přineslo světu "totální fotbal".

Hendriks Johannes "Johan" Cruyff se narodil 25. dubna 1947 v Amsterdamu. V poměrně útlém věku přišel o otce, jeho matka pak pracovala jako uklízečka v klubových prostorách slavného Ajaxu. Mohlo by se zdát, že tím má Johan, který si od malička s míčem opravdu rozuměl, protekci, ale na zařazení do týmu žáků musel čekat celý rok. Postupně se o jeho fotbalový růst starali Vic Buckingham a Jany van der Veen. Už v dorostu pod jeho dozorem byl Johan a jeho další spoluhráči tak dobří, že vyhráli MS juniorů. Od roku 1964 také Cruyff hájil červenobílé barvy amsterdamského týmu a třikrát s ním vyhrál předchůdce Ligy mistrů, tehdejší Pohár mistrů evropských zemí. Kromě toho si přidal do mošny i osm domácích titulů a pět vítězství v holandském KNVB poháru.

Zlom v jeho kariéře přišel v roce 1973. Tehdy žádal Cruyff po vedení Ajaxu zvýšení gáže na 225 000 guldenů, ale předseda týmu van Praag jeho požadavek odmítl. A tak vyslyšel ještě před šampionátem v Německu hlas Barcelony a zamířil do srdce Katalánska ze 2 250 000 $. Z dnešního pohledu je to neporovnatelná suma, těžko říci, kam ji zařadit, ale do oblasti přestupu Garetha Balea do Realu Madrid určitě.

Do Barcelony přišel Cruyff už jako držitel Zlatého míče redakce francouzského časopisu France Football, v katalánském dresu přidal ještě další dva. Ale navzdory obrovské síle a entusiasmu, který vlil do týmu Blaugranas se mu podařilo se spoluháči dosáhnout jen jediného titulu, hned v úvodní sezóně. Pak už jenom po třech letech zaznamenal vítězství v Copa del Rey. V Barceloně strávil pět sezón, pak už se mu zdál evropský fotbal nudný a navíc tu byly obchodní záležitosti. Zamířil do USA, kde s malým odskokem do Levante strávil dva roky. Pak se ještě vrátil do Ajaxu a v pětatřiceti dobyl další dva tituly, i když na hřišti už netrávil tolik času. A s fotbalem se rozloučil u arcirivalů Ajaxu, v rotterdamském Feyenoordu. A byl to odchod na úrovni - s mistrovským titulem, ziskem KNVB poháru a celkem 12 nastřílenými brankami. V šestatřiceti letech...

Za svou kariéru Cruyff nastřílel 369 branek, z toho 37 reprezentačních. V této kategorii zažíval různá období. Byl vynášen do nebes, když apeloval před MS 1974 na spoluhráče, že šampionát není jen věcí peněz. Holanďané v Německu postoupili do finále s jedinou inkasovanou brankou, a to byl ještě vlastní gól Krola v utkání s Bulharskem. Argentině a právě Bulharsku nastříleli čtyři branky, po dvou Uruguayi, NDR a především Brazílii, kterou tím sesadili z mistrovského trůnu. Jen se Švédy si holandský totální fotbal neporadil. A pak ve finále s domácími reprezentanty. Dlouho bylo dáváno Cruyffovi za vinu, že po gólu Neeskense z penalty v první minutě nařídil týmu hru "na údržbu" a dovolil Němcům, aby se vzpamatovali.

Na ME 1976 v Bělehradě byl natolik rozladěn porážkou od Československa v semifinále, že se prostě sebral a odjel do vlasti. Má tak bronzovou medaili, ale za zápas, který vůbec neodehrál. A stejně rozhodně odmítl účast na MS 1978 v Argentině. Podle některých zdrojů se nechtěl tak daleko harcovat, měl i rozpory s vedením reprezentace a jak prohlásil tisk, příliš mnoho vlastních zájmů. Nepomohla ani srdceryvná píseň "Johane, nenech nás na holičkách", Cruyff svou reprezentační kariéru uzavřel v roce 1977.

(zdroj: youtube.com)

Jako hráč byl Johan impulsivní - když se vracela československá reprezentace v roce 1966 ze svého slavného utkání z Wembley, kde remizovala s čerstvými mistry světa 0:0 - což byla především zásluha brankáře Viktora, zastavili se naši fotbalisté k přátelskému utkání v Amsterdamu. Holanďané prohráli 1:2 a Cruyff si vysloužil za protesty vyloučení. Ostatně ústa nezavřel ani ve finále MS 1974 a sudí Taylor mu už po ukončení prvního poločasu ukázal za protesty žlutou kartu.

Viktor na Cruyffa vzpomíná jako na bezprostředního, sebevědomého muže, který dokonce zkoušel oslnit jeho budoucí manželku. Ta se s Cruyffem setkala u zubaře před pohárovým utkáním Dukly Praha s Ajaxem Amsterdam (kde vojenský tým favorita vyřadil). Johan nedbal bolesti zubů a dal nastávající paní Viktorové fotografii s podpisem, na níž sebevědomě uvedl, že dá Dukle tři góly (nakonec on sám nedal ani jeden).

Trenérskou dráhu začal Cruyff po roční pauze po skončení kariéry. Tři roky působil u Ajaxu a pak zamířil do svého osudového místa - do Barcelony. Vedle čtyř titulů v řadě s ní vyhrál spoustu trofejí: Copa del Rey, španělský superpohár, PMEZ, superpohár UEFA, těsně pod vrcholem se zastavil v tehdejším PVP a nově zřízené Lize mistrů. Podle hráčů byl přesně tím, čím byl jako on sám, nesmlouvavým, spravedlivým a řízným trenérem. Když v posledním kole sezóny 1993/1994 prohrávali barcelonští na svém hřišti v poločasu 1:2 se Sevillou, podal si v šatně Cruyff hráče způsobem, že prý chvílemi upadal do své rodné holandštiny. "Sice jsem mu nerozuměl, ale bylo mi jasné, co se stane, když prohrajeme. V druhé půli dali Blaugranas čtyři góly, Cruyff si připsal poslední titul jako trenér.

Nezanedbatelný byl i jeho cit pro obchod. Už spojení s dcerou velkoobchodníka Cornela Costera, půvabnou Danny, byl podle médií "sňatkem z rozumu". Cruyff také dokázal využít tehdy ještě ne zcela rozvinutého marketingového oboru - protože dlouho seděl na v Ajaxu na lavičce náhradníků a poté nemohl hrát se "svou" devítkou, kterou okupoval Muhren, prosadil si, že bude neustále nosit číslo 14. Tehdy byla praxe taková, že hráči museli mít na dresech čísla od 1 do 11. Jak napsal France Football, Cruyff vytvořil nejslavnější fotbalovou čtrnáctku všech dob.

Do fotbalu se také pustil jeho syn Jordi, ale jako potomek slavného fotbalisty to měl velice těžké. Aby na sebe zbytečně nepoutal pozornost (což mu nebylo nic platné), nosil na zádech pouze křestní jméno. I on působil v Barceloně, ale strávil tu jenom dva roky.

Johan sklízel i spoustu individuálních ocenění, dostával se do vybraných jedenáctek a jeho jméno najdeme u nejlepších týmů všech dob, které vyhlašovala FIFA, stalo se tak v roce 1994, kdy byl zařazen do nejlepší jedenáctky MS, o osm let později figuroval v Dream Teamu FIFA, stal se členem Týmu století a v roce 2013 byl jedním z hráčů Největší jedenáctky všech dob.

Za jeho onemocněním, rakovinou plic, mohlo být i poměrně silné kouření, Viktor si z utkání Jižní Amerika - Evropa vybavil, že Johan kouřil i v šatně, což bylo jinde nemyslitelné. Nakonec s tímto návykem přestal kolem roku 1991 a dokonce se stal tváří kampaně bojující proti kouření. 

Srovnávat Cruyffa s Messim, Ronaldem či dalšími borci je prakticky nemožné. Byl indvidualitou se svými přednostmi i chybami, dokázal šance chladnokrevně proměňovat, stejně jako zahazovat - takto třeba selhal v semifinále PMEZ proti Realu Madrid, když v jasné šanci nastřelil po přihrávce Keizera jenom ruku vyběhnuvšího brankáře Junquera. Tehdy chtěl prý skončil s fotbalem. Nakonec se rozhodl jinak - dříve narozeným přinesl obrovské zážitky a těm později se představil jako nesmlouvavý, ale úspěšný trenér. 

Uctěme tedy památku velkého fotbalisty a ať na nebeském hřišti hraje stejně skvěle jako na těch pozemských.