Čtyři mrtví po finále. Historie mistrovství světa v kopané 1950

„...brazilští hráči tušili blížící se katastrofu. Jejich nohy byly těžké a dech příliš krátký. Pak přišel konec. Radost Uruguayců se ztrácela v moři smutku. Předseda FIFA Jules Rimet čekal osamocen u postranní čáry hřiště, nikde nestálá žádná čestná stráž, žádná hymna nezněla. Brazilci plakali. Rimet držel v ruce Zlatou Niké a nevěděl co s ní. Pak zahlédl kapitána vítězného celku Varelu, rychle mu strčil sošku, poplácal ho po rameni, a tím odbyl celý slavnostní ceremoniál," líčí Milan Macho konec finálového střetnutí brazilského šampionátu z roku 1950 v knize Fotbal – vášeň 20. století.

Je konec války, pojďme hrát fotbal

Touto tragikomickou scénou byl ukončen čtvrtý světový šampionát ve fotbale, na který se čekalo dlouhých dvanáct let. Dvanáct let, během kterých zemřely miliony lidí, byla zničena celá města, státy, říše. Dokonce i Zlatá Niké, soška pro vítěze mistrovství světa prodělala strastiplné zkušenosti. Před válečnou vřavou ji uchránil funkcionář FIFA Ottorino Barassi, který nedůvěřoval římskému bankovnímu trezoru a tak legendární skulpturu raději uschoval ve svém bytě pod postel do krabice od bot.

Byl konec hrůzám druhé světové války a svět se mohl znovu nadechnout. V roce 1946 byla uspořádána konference FIFA v Lucemburku, která čtvrtý turnaj mistrovství světa přidělila Brazílii, která nebyla válkou přímo zasažena. Téhož roku se pod hlavičku FIFA vrátily národní fotbalové svazy Anglie, Skotska, Walesu a Severního Irska, které měly s nejvyšším fotbalovým orgánem dlouholeté spory. Těžká poválečná situace ale nedovolila, aby na turnaj jelo hned několik významných celků, mimo jiné například Československo, Polsko, Francie, nebo finalista posledního mundialu Maďarsko.

Skupinová fáze nahrávala Uruguayi, obhájci titulu z Itálie nepostoupili

Samotný šampionát se vrátil k systému základních skupin, které ovšem neměly stejný počet členů. Důvodem je pouhých třináct účastníků, místo původně plánovaných šestnácti. Mimo výše uvedené celky nejela například Indie, protože její hráči nechtěli respektovat nařízení, aby hráli v kopačkách. Argentina nestartovala, protože se cítila ukřivděná, že šampionát připadl Brazílii. Skotové zase odmítli dodatečnou nominaci s tím, že se jejich tým nestačí připravit. Anebo to možná byla jejich uražená pýcha? Skotové by totiž postupovali z druhého místa za Anglií, a to možná nechtěli připustit. Kdo ví, souhra okolností každopádně připravila zajímavé rozložení skupin.

V první ze čtyř základních skupin startovala Brazílie, Jugoslávie, Švýcarsko a Mexiko. Domácí ztratili jediný bod za remízu 2:2 se Švýcary a postoupili tak do finálové skupiny. Ano, vyřazovací část se nehrála. O vítězi rozhodla další skupinová fáze, do které se kvalifikovaly první mužstva z každé ze skupin. Vedle Brazilců to byli také Španělé, Švédové a Uruguayci. Ti to měli v pouze dvoučlenné IV. skupině nejlehčí. V jediném zápase v pohodě porazili 8:0 Bolívii a ušetřili tak mnoho sil.

Do závěrečné části se nedostal například obhájce posledních dvou titulů Itálie. Ta byla ovšem značně oslabena tragédií ze 14. května 1949, kdy spadlo letadlo s týmem AC Torino. V jeho troskách přišlo o život všech 31 lidí na palubě včetně osmi italských reprezentantů. Zřejmě nejpřekvapivějším výsledkem první fáze byla porážka Anglie od fotbalistů USA. Britský tisk před zápasem psal, že jsou jen dva národy, které neumí hrát fotbal, a to Eskymáci a Američané. Potom se všichni nestačili divit. Nicméně ani jeden z těchto celků nepostoupil, dále šlo po třech výhrách Španělsko.

Finále ukončily brazilské slzy a zmařené životy

Poprvé a naposledy nevidělo fotbalové mistrovství světa tradiční finálový zápas. Brazílie, Španělsko, Švédsko a Uruguay se o vítězství utkali stylem každý s každý. Nechme opět promluvit knihu Milana Macha. „Vyšlo to jako podle dokonalého scénáře: zápas Brazílie – Uruguay rozhodoval o mistrovském titulu, souboj Švédů a Španělů o třetí příčce." Švédové nakonec vyhráli 3:1 a brali bronz. Brazílie musela spolknout velice hořkou pilulku, protože podruhé, a zatím naposledy, se mistry světa stali Uruguayci. Nic na tom nezměnilo ani přibližně 200 000 fanoušků na nově otevřeném stadionu Maracaná, ani nejlepší střelec turnaje Ademir.

Smutnou dohrou byli čtyři mrví fanoušci, kteří neunesli prohru brazilského týmu. Neviděli tak, jak o osm let později začne brazilská nadvláda nad fotbalovým světem.