Evropský šampionát v krasobruslení zatím přináší českým fanouškům zklamání

K hale někdejšího mistra světa, Evropy a olympijského vítěze Ondreje Nepely vzhlížely zraky fanoušků českého krasobruslení s velkou nadějí. Nakonec z toho byl bolestný pád na hranu poznání. Naše krasobruslení navzdory stále vzývanému talentu Michala Březiny setrvává v roli Popelky mezi ostatními sporty a náš nejlepší reprezentant se protrápil k místu, které je podle mnohých s přihlédnutím k jeho kvalitám nedůstojné.

Soutěž mužů naznačila, že v krasobruslení nastává situace nikoli nepodobná třeba F1 - a pokud si vezmeme jako výchozí bod kategorii mužů, která jako první rozdělila sadu medailí, ukazuje se, že světové velmoci ladných křivek ztrácejí svá místa. Kde jsou Francouzi, ptají se fanoušci při vzpomínce na Briana Jouberta. Kam sestoupili Rusové, kteří dokázali vedle Alexeje Jagudina a Jevgenije Plušenka vždy mít v záloze nějaký trumf a nyní to vypadá, že i jim dochází dech. A už vůbec se nemluví o Britech, kteří se také významně zapsali do historie tohoto sportu. Najednou je v popředí pouze Javier Fernández, tedy reprezentant země, která až do jeho nástupu možná o krasobruslení věděla, ale rozhodně v něm byla asi tak silná jako Bulharsko v hokeji. Je také otázka, co se stane, až nesmírně populární "Chavi" skončí. Zatím se však ukazuje, že pokud je snaha, píle a především sebevědomí plus velmi dobrý přínos trenéra, bývalého medailisty MS i OH Briana Orsera, tak se zázraky dějí.

I naše dříve spojené země netahaly v krasobruslení vždy jen za ten kratší konec. O Nepelovi už řeč byla, nelze zapomínat na Petra Barnu a Tomáše Vernera, kteří dokázali vystoupit na stupně vítězů. Zvládl to i Michal Březina, jen zůstává až příliš osamocen. Můžeme se samozřejmě radovat nad tím, že naši závodníci se pohybují kolem patnácté až dvacáté příčky, ale je třeba si rovněž uvědomit, že to je do jisté míry optický klam. Například v kategorii mužů je svět plus Fernández na docela jiné úrovni a stále se vzdaluje. Fenomenální Japonci, zejména Yuzuru Hanyu plus další jeho následovníci utekli tradiční evropské squadře o notný kus kupředu, a přitom to není tak dávno, kdy se nad jejich občasnými vpády do první desítky právě zástupci nejstaršího kontinentu jen usmívali.

Proč Michal Březina selhal, to je otázka především pro něj. Ať to byl fanouškům už dříve známý "syndrom ztracených bodů", který postihoval i Březinova kolegu Vernera, nebo prostě smutný fakt, že Michal po výborném krátkém programu "neměl den", je to už několikáté alarmující zvonění. Ve sportu, kde jsme toho dokázali poměrně hodně, je třeba prokázat těch vlastností víc. Ti, kteří vůbec nic netuší, hovoří o babském sportu, ba dokonce divném sportu. K tomu se ještě vrátíme v závěrečném hodnocení šampionátu, který je vlastně overturou ke světovému klání v Ostravě, které vypukne příští rok. Byla by ale velká škoda ztratit kontakty s oblastí, ze které jsme vozili medaile ve všech kategoriích, ať to byla Vrzáňová či Mašková, Kovaříková s Novotným, již zmínění Barna, Verner a Březina nebo sourozenci Romanovi. A ona dlouhá cesta začíná ne u fyzických a psychických vlastností závodníků, ale u samotných fanoušků a jejich přístupu k tomuto sportu. Zkusme se nad tím zamyslet.