Samomluva: Je normální, když si povídáme sami se sebou?

Už malé děti si švitoří celé dny jen pro sebe, reflektují podněty z okolí. Dospělí vedou stejné monology, někdy nahlas, někdy potichu – v duchu. Formulují si tak své myšlenky, tvrdí psychologové.

Nejčastěji trpí samomluvou singles, tedy lidé, kteří žijí sami, a jedináčci. Často jim to vyplňuje mezeru – chybějící kontakt s někým. Často také mluví se svými domácími mazlíčky – není výjimkou, že si nahlas povídají s kočkou či pejskem.

„Tito lidé se prostě cítí osamoceni, chtějí s někým navázat kontakt. Mluví proto se zvířaty, vedou pro sebe fiktivní dialog s nějakou televizní postavou, oblíbeným hercem. Při tomto hovoru – samomluvě – se v jejich mozku aktivují stejné oblasti jako při skutečném rozhovoru," říká psycholožka Corinna Reichl z univerzity v Heidelbergu.

Samomluva není nebezpečná a v „rozumném" rozsahu nemůže škodit zdraví ani nedělá z lidí blázny. Naopak si tím lidé v hlavě třídí myšlenky, připraví se tak například na rozhodující poradu, nepříjemný pohovor a podobně. Rovněž se tímto způsobem lidé podrobují kritice – sebe sama – laicky řečeno – vynadají si, že něco udělali špatně, zachovali se nehezky atd.

Ale vědci varují - ve spojení s velkou osamoceností nebo samotou může být rizikovým faktorem. Kdo je sám a stále si mluví pro sebe, pocit samoty tím ještě posiluje a může to mít neblahé následky na psychiku. Zejména pro lidi s depresemi nebo pocity strachu.