Ruské vojáky nečekají světlé zítřky. Mají dvě možnosti, lepší je zůstat v armádě

Návrat ruských vojáků z války už dnes ukazuje tvrdou realitu, kterou mnozí chtějí ignorovat. V regionech po celé zemi se objevují případy lidí, kteří před odchodem na frontu žili běžné životy, ale po návratu ztratili kontrolu nad sebou samými – propadají výbuchům agrese, alkoholu a někdy i fatálním omylům, které končí smrtí jejich nejbližších. Válečná zkušenost se u nich mění v nekontrolovatelný stín, který pronásleduje nejen je, ale i jejich rodiny a okolí.

 Z dostupných záznamů vyplývá, že počet násilných trestných činů spáchaných navrátilci se množí a jejich společným jmenovatelem jsou noční můry, flashbacky a trvalý pocit ohrožení – typické projevy těžké posttraumatické poruchy. Zvlášť viditelné je to u bývalých žoldnéřů ze skupin typu Wagner, kteří do války často vstupovali již se zátěží kriminální minulosti a kteří se po návratu ocitají mimo jakýkoli kontrolní rámec. Už loni o tom napsal německý server DW.

Ruské úřady samy přiznávají, že rozsah psychických problémů je větší, než zvládají. Jen zlomek postižených se dostává k odborné pomoci, a i mezi těmi, kteří mají diagnózu, se objevují absurdní případy návratu zpět na frontu. Terapeuti pracující s veterány přitom upozorňují, že neléčené trauma často vede k závislostem, rozpadu rodin a růstu násilí v komunitách.

A právě zde začíná otázka, kterou si budeme muset položit okamžitě po skončení války – pokud se jednoho dne skutečně zastaví boje, vrátí se do Ruska statisíce mužů poznamenaných extrémním násilím, všeobecným strachem a v některých případech i kriminální zkušeností. Integrace takové masy lidí do společnosti by byla výzvou pro jakýkoli stát. U režimu, který násilí normalizuje, zlehčuje nebo přímo podporuje, je riziko ještě vyšší.

Chyba je v systému

Ukazuje se, že slabina Ruska neleží pouze v traumatu jeho navrátilců, ale hluboko v samotných základech armády, která tyto muže vyslala do války. Už první týdny invaze odhalily, že kremelská představa o „bleskové operaci“ byla založena na chybných předpokladech, přehnané sebedůvěře a fatálním ignorování reality. Navzdory početní převaze, silnějšímu dělostřelectvu a dlouho budované pověsti neporazitelnosti se ruské síly opakovaně dostávaly do situací, které působily spíše jako obraz chaosu než profesionálního velení, psala v roce 2022 australská stanice ABC.

Zaseknuté kolony, jednotky bez paliva a proviantu, vojáci vybavení zásobami s expirací před dvaceti lety – to vše vypovídá méně o nepřipravenosti a více o chronických systémových poruchách. Logistika, která je klíčovým pilířem moderního boje, selhávala v základních funkcích. Vojáci byli nuceni improvizovat, sabotovat vlastní techniku, vzdávat se, nebo prostě utéct. A nad tím vším se vznášel problém, který západní analytici identifikovali okamžitě: morálka ruských jednotek je křehká právě proto, že jejich vedení jim od počátku lhalo.

Kreml je přesvědčil, že jejich mise bude snadná, že Ukrajina je slabá, rozklížená a že její obyvatelé budou Rusy vítat jako „osvoboditele“. To se ukázalo jako iluze – a šok z reality měl následky. Ruským vojákům nebylo sděleno, proč bojují, a někteří byli doslova zataženi do války podpisem smlouvy na hranici. Zatímco Ukrajinci bojovali s jasnou motivací bránit vlastní domovy, ruští branci se ocitli v cizí zemi, nepřipravení, zmatení a často sotva vycvičení.

Tento strukturální zmatek není epizodní selhání, ale návratový vzorec. Ruské velení tradičně odmítá sdílet informace s vlastními jednotkami, nevěří jim a víc než na iniciativě stojí na slepém plnění rozkazů. Výsledkem je armáda, která nedokáže reagovat flexibilně, nedokáže předvídat a často ani nechápe vlastní úkol. A jakmile se tato kombinace setká s tvrdým odporem, vede pochopitelně k demoralizaci, strachu a neochotě pokračovat v boji.

To vše znamená jediné – až válka jednou skončí, Rusko nebude čelit pouze obrovskému počtu traumatizovaných navrátilců. Bude čelit i rozpadu důvěry v armádu, frustraci rodin, které nevěděly, kam jejich synové zmizeli, a generaci mužů, kteří byli do konfliktu vrženi podvodem. Výsledná směs deziluze, agrese a sociálního chaosu představuje pro Rusko vnitřní problém, ale pro Evropu potenciální hrozbu.

Kvalita psychiatrické péče je nevalná

Na tomto místě se nabízí klíčová otázka: kdo má vlastně zvládnout vlnu lidí s těžkými traumaty, kteří se z války vrátí? Odpověď je nepříjemná – ruská psychiatrie je dlouhodobě v takovém stavu, že spíš generuje nové problémy, než aby je řešila.

Formálně má Rusko od začátku 90. let zákon o psychiatrické péči a právech pacientů, který na papíře vypadá relativně moderně. Řada ruských psychiatrů a právníků ale už roky upozorňuje, že jde převážně o deklaraci bez reálné ochrany práv. Zásadní články, od podmínek nedobrovolného vyšetření a hospitalizace až po dlouhodobé umisťování lidí do „internátů“, jsou systematicky porušovány. Soudy často fungují pouze jako razítko, tedy pokud psychiatrická nemocnice tvrdí, že je někdo nemocný a má být zavřen, soud se stavem pacienta vůbec nezabývá a přebírá závěr lékařů bez ověřování.

Navíc platí, že psychiatrie v Rusku je jediný obor medicíny, kde lékař dostává od státu právo použít fyzické donucení „v zájmu pacienta“ – ale bez skutečné, nezávislé kontroly. Místo aby policie nejdřív vyšetřovala trestné činy a teprve potom přizvala psychiatra, je to často naopak. Psychiatrická diagnóza slouží k tomu, aby se vyšetřování zastavilo a pachatel „zmizel“ v systému. Psychiatr tak není léčebnou autoritou, ale nástrojem státu, neboť kryje selhání justice a zároveň nese nenávist veřejnosti, která ho vnímá jako součást represivního aparátu.

Za tím se skrývá ještě něco horšího. Psychiatrie se stala také prostorem pro běžnou kriminalitu a korupci. Lidé jsou proti své vůli hospitalizováni, aby se příbuzní nebo „černí realitní makléři“ dostali k jejich bytu. Sirotci či „nepohodlné“ děti končí v psychiatrických zařízeních bez řádné diagnózy, jen proto, že jsou problémové. Z internátů se pak legálně způsobilí lidé prakticky nemají šanci dostat, systém je drží v celoživotní závislosti a izolaci. Pacientům se běžně falšuje souhlas s hospitalizací, nedovoluje se jim kontakt s právníky, cenzuruje se jejich korespondence a stížnosti končí ve zdravotnické dokumentaci místo u úřadů.

To vše má přímý bezpečnostní dopad. V zemi, kde je psychiatrie zkorumpovaná, represivní a v očích lidí smrtelně nedůvěryhodná, je iluzí očekávat, že právě tento systém zvládne absorbovat desetitisíce veteránů s těžkou PTSD, závislostmi a násilným chováním. Reálně hrozí opak, že část z nich skončí v týchž zneužívaných strukturách jako „nepohodlný materiál“, další část se léčbě zcela vyhne a bude se „řešit“ až ve chvíli, kdy něco spáchají – pokud vůbec. A stát, který je zvyklý používat psychiatrii jako nástroj kontroly, ne jako nástroj léčby, má silnou motivaci problém zakrývat, ne ho řešit.

Lepší zůstat v armádě?

Při pohledu na stav ruské psychiatrie a na rozsah traumat, který se mezi navrátilci kumuluje, se nabízí nepříjemný závěr, že pro ruské vedení může být strategicky výhodnější nikoli tyto lidi léčit a integrovat, ale držet je uvnitř armádního aparátu. A to hned z několika důvodů.

Zaprvé, traumatizovaní veteráni jsou pro stát dvojakým břemenem. V civilu představují bezpečnostní riziko, sociální problém a potenciální zdroj nespokojenosti – zvlášť v zemi, která nemá kapacitu ani zájem je léčit. V armádě jsou však využitelní, přinejmenším z hlediska režimu, který dlouhodobě pracuje s logikou postradatelnosti, kde člověk je zdroj, který lze znovu nasadit, i když ho to zničí. Pokud už tito muži prošli válkou, v očích velení je „škoda“ je pustit zpět do společnosti. Režim si jednoduše může říct, že jejich místo je tam, kde už jejich psychické poškození není problémem, ale vlastně výhodou – v prostředí surového násilí.

Zadruhé, Rusko historicky využívá armádu nejen k obraně, ale jako politický nástroj pro demonstraci síly navenek. Pokud bude chtít po skončení války obnovit vlastní prestiž, zastrašit sousedy nebo kompenzovat mezinárodní izolaci, disponovat rozsáhlou silou „zocelených“ veteránů je pro Kreml výhodnější než se zabývat jejich sociální rehabilitací. A režim, který opakovaně ukázal, že lidský život, natož zdraví, má pro něj mizivou hodnotu, nemá motivaci investovat do léčby tam, kde vidí okamžitý vojenský potenciál.

Třetí faktor je čistě geopolitický. Pokud ruské vedení bude mít obavu, že vnitřní stabilita po válce začne klesat, pak je udržování traumatizovaných mužů v uniformě formou prevence. Tito lidé mohou být ideálním materiálem pro jednotky s nízkou autonomií a vysokou ochotou k tvrdým zásahům. Zkušenosti z války, otupělost vůči násilí a pocit ztraceného života je činí použitelnými nejen v zahraničních operacích, ale i pro vnitřní represe nebo hybridní akce proti Západu.

Nakonec je zde i chladný strategický kalkul. Pokud Rusko po válce nebude mít kapacity na modernizaci armády, může se uchýlit k tomu, co zná – k masové síle. A masová síla se nejsnáze buduje právě z mužů, kteří už prošli frontou a jejichž civilní perspektiva je mizivá.

Jinými slovy, je realistické se obávat, že Kreml bude mít silnou motivaci udržet tuto skupinu uvnitř armádního systému a znovu ji použít, ať už k dalšímu nátlaku na Ukrajinu, nebo k budoucím pokusům o zastrašování či agrese vůči Západu. Tím spíše, že pro režim je tato cesta levnější, rychlejší a politicky méně riskantní než řešit hluboké společenské škody, které si válka nevyhnutelně vyžádá.