ANALÝZA | Nekvalitní mír může znamenat ruské tanky u hranic se Slovenskem. Ukrajina nevydrží každý Trumpův rozmar

Kyjev se v posledních měsících ocitá pod mimořádně intenzivním mezinárodním tlakem. Řada externích aktérů, včetně Spojených států, naznačuje, že by Ukrajina měla zvážit územní ústupky Ruské federaci jako cenu za zastavení bojů. V návrzích, které dosud kolovaly, se dokonce objevila myšlenka postoupení čtyř oblastí, z nichž část není ani pod ruskou kontrolou, ale Rusko je zkrátka chce. Tento přístup je však z pohledu Kyjeva krajně problematický, ne-li přímo nepřijatelný.

Ukrajinská vláda proto chce představit nový mírový rámec, jenž zásadně odmítne možnost vzdání se jakéhokoli území. Prezident Volodymyr Zelenskyj trvá na tom, že Rusko nemá žádné zákonné ani legitimní právo na ukrajinskou půdu – a tento fakt je podle něj zakotven jak v ukrajinském právním řádu, tak v mezinárodním právu. Jeho postoj je pevný, jednoznačný a nezaměnitelný. Jakékoli územní ústupky by neznamenaly mír, ale pouze odklad další agrese.

Do tohoto obrazu ovšem vstupuje Donald Trump, který se netají ambicí „vyřešit“ konflikt bezodkladně. Ještě před nástupem do prezidentského úřadu hovořil o tom, že dohodu lze uzavřít během pouhých 24 hodin, což samo o sobě vyvolává pochybnosti o reálnosti takového časového rámce i o kvalitě výsledného ujednání.

Z Trumpových veřejných vyjádření lze navíc vyčíst, že jeho motivací nemusí být spravedlivý a dlouhodobě udržitelný mír, ale především politický a ekonomický zisk – zejména obnovení rozsáhlých obchodních vztahů s Ruskou federací a potenciální prestiž v podobě Nobelovy ceny míru.

Tato protichůdná očekávání – neústupná ukrajinská obrana územní celistvosti na jedné straně a tlak části mezinárodního prostředí na rychlé, byť kompromitované řešení na straně druhé – vytvářejí extrémně křehký prostor. Pokud má vzniknout mír, který nebude pouze iluzí nebo převlečenou kapitulací, bude nutné trvat na principech, nikoli podlehnout pohodlným zkratkám, jak hrozí právě u Trumpa.

Co bude Ukrajina bez Donbasu?

Pokud by Ukrajina přistoupila na postoupení Doněcké a Luhanské oblasti, znamenalo by to ztrátu území s mimořádným demografickým, strategickým a ekonomickým významem. V ukrajinsky kontrolované části Donbasu nadále žijí desítky tisíc obyvatel, kteří přes dlouhodobé boje zůstali loajální ukrajinskému státu a udržují chod základní infrastruktury. Jejich opuštění by mělo výrazné humanitární a politické dopady a vytvořilo by precedent, který by mohl dále narušit důvěru v mezinárodní systém ochrany hranic.

Z vojenského hlediska je Donbas územím se specifickým terénem, jenž po více než deset let umožňoval ukrajinské armádě efektivní obranu. Síť opevněných pozic vybudovaných na hřbetech a vyvýšeninách regionu tvoří strategickou linii, která dlouhodobě brzdí ruský postup. Její ztráta by otevřela ruským silám cestu směrem do centrálních částí Ukrajiny a oslabila by možnosti Kyjeva čelit případnému dalšímu útoku.

Neméně závažný je také ekonomický aspekt. Donbas představuje jednu z nejbohatších geologických oblastí v Evropě a disponuje rozsáhlými zásobami kritických minerálů, včetně lithia, tantalových a niobových rud, beryllia a dalších surovin klíčových pro high-tech průmysl, energetiku a obranný sektor. Hodnota těchto ložisek se odhaduje v bilionech dolarů. Ztráta tohoto potenciálu by zásadně oslabila ekonomické možnosti Ukrajiny při poválečné obnově a zároveň by posílila ruský průmyslový a technologický sektor.

Region navíc obsahuje významnou infrastrukturu – průmyslové podniky, energetická zařízení i důležité logistické uzly. Tyto kapacity představují důležitý základ pro budoucí růst ukrajinské ekonomiky a jejich případné postoupení by Ukrajinu učinilo ještě závislejší na zahraniční pomoci.

Jít za současné pozice je obrovský risk

Pokud se mírová jednání zadrhnou nebo pokud by Ukrajina pod mezinárodním tlakem připustila ústupky přesahující její současné pozice, rizika přesahující samotný Donbas výrazně narůstají. Ruská federace již kontroluje rozsáhlé části Záporožské a Chersonské oblasti a situace v těchto regionech ukazuje, že případná ztráta území na Donbasu by mohla být pouze počátkem širšího územního posunu.

Moskva ve všech okupovaných oblastech postupně zavádí správní, právní i ekonomický systém, jehož cílem je dlouhodobé zakotvení ruské přítomnosti. Tento proces probíhá bez ohledu na probíhající diplomatické snahy a signalizuje, že Rusko se připravuje na trvalou kontrolu jakéhokoli území, které se mu podaří udržet.

V jižním sektoru fronty má situace ještě závažnější rozměr. Záporožská oblast tvoří klíčový spojovací koridor mezi ruskými jednotkami na východě a Krymem. Jakékoli další ukrajinské oslabení by v praxi mohlo umožnit Rusku tento koridor rozšířit a stabilizovat, čímž by se pro něj zásadně zjednodušila logistika i přesuny vojenských jednotek. Upevnění ruské kontroly nad celou oblastí by zároveň posílilo úsilí Moskvy o další militarizaci regionu, včetně rozšiřování infrastruktury schopné podporovat dlouhodobé operace proti jihu a centru Ukrajiny.

V Chersonské oblasti zůstává navzdory částečnému osvobození významné území na levém břehu Dněpru pod ruskou kontrolou. Jeho strategická poloha umožňuje ruské armádě nadále ostřelovat pravobřežní ukrajinská města a udržovat tlak na civilní infrastrukturu. Pokud by v důsledku politického selhání nebo jednostranných ústupků došlo k uznání ruských nároků či k další ztrátě území, Moskva by získala výhodnější pozice pro budoucí operace a mohla by posílit svůj vliv i v přilehlých regionech. Ztráta stabilního zázemí na pravobřežní části by navíc zkomplikovala ukrajinské snahy o obranu Mykolajivské a Oděské oblasti, jejichž bezpečnost je úzce propojena s vývojem na jihu.

Riziko dalšího teritoriálního posunu se netýká pouze frontové linie. V případě, že by se Ukrajina ocitla pod tlakem pokračujících vojenských neúspěchů a zároveň pod nedostatečnou mezinárodní podporou, mohly by být ohroženy i dlouhodobé možnosti návratu okupovaných území pod ukrajinskou správu. Rusko se totiž v jižních oblastech intenzivně snaží měnit demografickou strukturu, reorganizovat místní ekonomiku a upevňovat svou správu tak, aby se případný budoucí transfer moci stal komplikovanějším a politicky nákladnějším.

Ukrajinská vláda opakovaně upozorňuje, že jakýkoli ústupek Rusku by mohl být interpretován jako potvrzení jeho strategie „postupného ukrajování“ cizího území. U Donbasu by to znamenalo nejen ztrátu regionu s významnými ekonomickými a bezpečnostními dopady, ale také signál Rusku, že podobný postup lze zopakovat i v Záporoží a Chersonu. V nejhorším scénáři by se tak Ukrajina ocitla v situaci, kdy by byla nucena bránit stále menší prostor s rostoucím strategickým znevýhodněním.

Ukrajina může zkolabovat celá

V okamžiku, kdy by se fronta stahovala směrem k centrálním oblastem země a ruské síly by získávaly nové opěrné body na jihu i východě, začala by se objevovat otázka, která byla dlouho považována za nepředstavitelnou: může Ukrajina jako celek padnout? Napsal o tom například server Guardian.

Konflikt, trvající již 49 měsíců, zemi vyčerpal na hranici jejích možností. Ukrajina čelí opakovaným útokům na své klíčové vojenské, energetické i civilní cíle. Přetrvávající tlak na obrannou infrastrukturu, soustavné ostřelování velkých měst a stálé opotřebovávání frontových jednotek vytvářejí situaci, v níž se obrana státu stává každodenním bojem o přežití. Vyhlídky na rychlé posílení kapacit jsou navíc omezené – přetrvávají problémy s nedostatkem munice, vycvičeného personálu i prostředků protivzdušné obrany.

Do této situace se stále silněji promítá i vnější faktor: zhoršující se mezinárodní podpora. Zatímco Rusko systematicky rozšiřuje okruh svých partnerů ochotných dodávat vybavení, technologie či munici, Ukrajina se musí spoléhat na západní státy, jejichž podpora je často podmíněna vnitropolitickými prioritami. Spojenecká nejistota, která vyvstala v posledních měsících, posiluje obavu, že pokud by došlo k zásadnímu oslabení ukrajinské obranyschopnosti, mohlo by následovat rychlé zhroucení fronty na více úsecích najednou.

Takový scénář by měl dalekosáhlé důsledky. Pád Ukrajiny by znamenal nejen zničení základů evropské bezpečnostní architektury, ale také zásadní selhání západních zemí, jež opakovaně deklarovaly podporu územní celistvosti Ukrajiny. V praxi by to znamenalo, že by Evropa stála před největší geopolitickou krizí od druhé světové války. Vznikl by stav, v němž by Rusko získalo bezprecedentní strategické výhody – přímý přístup k hranicím NATO, kontrolu nad obrovským územím i politickou výhodu vyplývající z porážky země, která se stala symbolem odporu proti agresi.

Možný kolaps Ukrajiny by však přinesl i rozsáhlé humanitární následky – masovou migraci, rozpad státní správy na velké části území, ohrožení kritické infrastruktury a zhoršení bezpečnostní situace v celém regionu. V případě, že by Ukrajina nebyla schopna koordinovat vlastní obranu a správu území, existovalo by vážné riziko, že by se konflikt rozšířil za její hranice, a to jak v podobě destabilizace sousedních zemí, tak prostřednictvím ruských pokusů dále testovat odolnost evropských států.

V takto konfrontačním prostředí ruské vedení může usoudit, že čas pracuje v jeho prospěch. Pokud by se Ukrajina dostala do situace, kdy nedokáže adekvátně bránit svá zbývající území, Moskva by mohla přistoupit k rozsáhlejší ofenzívě, jejímž cílem by již nebylo získání jednotlivých regionů, ale podrobení celé země. Ačkoli by taková operace znamenala enormní náklady, ruské vedení opakovaně prokazuje ochotu absorbovat velké ztráty, pokud to přináší strategické výhody.

Ruští vojáci na západě

V případě, že by se Ukrajina skutečně dostala do situace faktického kolapsu, vzniká scénář, který evropské vlády dlouho považovaly za krajně nepravděpodobný, tedy přímé přiblížení ruských jednotek k hranicím členských států Evropské unie a NATO. Pokud by Ukrajina ztratila schopnost udržet základní obranné linie a Rusko by získalo kontrolu nad většinou jejího území, fronta by se v zásadě posunula k hranicím Slovenska, Polska, Maďarska a Rumunska.

Pro Slovensko by mělo takové přiblížení bezprecedentní dopad. Dosud se spoléhalo na to, že Ukrajina funguje jako rozhodující bezpečnostní nárazník – prostor, který odděluje Rusko od středoevropského regionu a tím zajišťuje strategickou hloubku, o niž se opírají obranné plány NATO. Pokud by tato bariéra padla, Slovensko by se ocitlo v situaci, kdy by jeho východní hranice představovala přímou linii kontaktu s ruskými vojenskými silami. To by vyžadovalo okamžité přehodnocení domácí obranné politiky, posílení přítomnosti aliančních jednotek a zásadní modernizaci infrastruktury potřebné pro rychlé přesuny vojáků i techniky.

Souběžně by se zvýšila i zranitelnost dalších zemí regionu. Polsko, jež je již nyní vystaveno intenzivnímu tlaku v podobě hybridních operací, by se ocitlo v první linii. Rumunsko a Maďarsko by musely přizpůsobit své armády novému rizikovému prostředí, včetně posílení obrany vzdušného prostoru a kritických energetických uzlů. Celý východní okraj NATO by se transformoval z podpůrné zóny na území bezprostředního ohrožení.

Strategické důsledky by byly podstatně širší. Přítomnost ruských vojsk u schengenských hranic by narušila předpoklady, na nichž je postavena evropská obrana, a vyvolala by tlak na rozsáhlé navýšení vojenských investic. Zároveň by se tím oslabila pozice EU jako stabilizačního aktéra v regionu, neboť Moskva by získala možnost uplatňovat přímý politický i vojenský tlak na sousední státy.

Pro Kreml by navíc šlo o významný propagandistický úspěch a demonstraci, že dokázal rozšířit svůj vliv až k hranicím NATO navzdory sankcím, diplomatickému odporu i ekonomickým ztrátám. Taková situace by dále zvýšila riziko incidentů na hranicích, kybernetických útoků, zastrašování aliančních států a testování jejich jednoty.

Z pohledu evropské bezpečnosti by tedy pád Ukrajiny neznamenal izolovaný problém, ale zásadní změnu geopolitické rovnováhy. Slovensko a jeho sousedé by se dostali do situace, kterou moderní Evropa nezažila desetiletí – do bezprostředního kontaktu s expanzivní mocností, která se netají ambicí přetvářet hranice silou.