KOMENTÁŘ | Nezvládli krize, inklinují k neonacismu a chtějí Česko odklonit od Západu. Vžene nás nová vláda do náručí Kremlu?

Během diskuze na ČT24 se sešla komentátoři Czech News Center a Hospodářských novin Lenka Zlámalová a Petr Honzejk s šéfredaktorem deníku Respekt Erikem Taberym. Ve svých hodnoceních se shodli na mimořádně skeptickém pohledu na současnou politickou situaci i na schopnosti nové vlády čelit přicházejícím krizím. Znějí od nich velice varovná slova.

Zlámalová, hlavní komentátorka Czech News Center, zdůraznila, že Česká republika vstupuje do období značné nejistoty s kabinetem, jenž podle ní postrádá základní předpoklady pro zvládnutí náročné agendy. „Vstupujeme do této těžké doby s vládou, která je skutečně naprosto nevybavená – personálně, intelektuálně, po všech stránkách,“ zdůraznila a nastínila očekávaný vývoj. „A co čekat? Čekat hlavně vysoké dluhy a inflaci. To bude alfa omega toho vládnutí,“ upozornila.

Komentátor Hospodářských novin Honzejk přidal další kritické body, tentokrát zaměřené na samotného premiéra. „Andrej Babiš je typický populista. A co je jednou ze základních vlastností populismu? Předstírat, že něco dělám, a přitom dělat něco úplně jiného,“ uvedl. Ve svém rozboru zdůraznil strukturální problém vládního stylu – rozdíl mezi deklarací a skutečností.

Konkrétní příklad vidí v Babišově dlouhodobém slibu zrušit emisní povolenky ETS II, což Honzejk označuje za politicky i ekonomicky problematické: potencionální sankce EU podle něj zcela znehodnocují teoretické přínosy takového kroku. „A najednou si Babiš může v Bruselu lehnout na záda a v letadle se pak bít v prsa, že něco zajistil,“ popsal. „Andrej Babiš je velice pružný politik a mnohdy reálně dělá něco jiného, než slíbí, a i něco jiného, než aktuálně říká,“ doplnil.

Závěr diskuse ještě zostřil šéfredaktor deníku Respekt Erik Tabery, který komentoval Babišův styl řízení a schopnost uvažovat v dlouhodobějších strategiích. Podle něj premiér „není schopen koncepčního myšlení“. Tabery vylíčil jeho způsob vládnutí jako nepředvídatelný a improvizační. „Přijde, někde narazí, pak to zkusí nějak jinak, vysvětluje, vysvětluje. Má vyzkoušené, že jeho voliči z velké míry přijmou cokoliv,“ vysvětlil.

Tabery kritiku završil celkovým hodnocením kabinetu. „Tato vláda, v tom složení, jaké má, a v myšlenkách, jaké nám už nastínila, opravdu uvažuje v cestě zpátky a ne dopředu. Nemají kompetenci na to, aby to zvládali,“ upozornil.

Do čela státu přichází kabinet, jehož převážnou část tvoří představitelé hnutí ANO. Někteří z nich již ve vládních funkcích působili, avšak rozhodně nelze tvrdit, že by za sebou zanechali přesvědčivou bilanci. Za dvou předchozích vlád Andreje Babiše totiž došlo k dramatickému nárůstu státního dluhu i schodku veřejných financí.

Částečně to lze vysvětlit mimořádnými výdaji v době pandemie koronaviru, avšak právě rozsah a struktura tehdejších opatření dodnes budí pochybnosti o jejich efektivitě a o schopnosti vlády udržet jakoukoli dlouhodobější rozpočtovou disciplínu. Minulá zkušenost s vládnutím není sama o sobě garancí kompetence, spíše připomíná, jak moc vláda může být nekompetentní.

Složení nového kabinetu rozšiřují zástupci Motoristů sobě a odborníci dosazení SPD. Právě u Motoristů sobě vyvstává nejvíce varovných otazníků. Klíčový problém nepředstavují jen programové postoje, ale především personální obsazení. Kandidát na ministra zahraničí Petr Macinka nemá žádnou přímou zkušenost s diplomacií; absolvoval sice obory politologii a mezinárodní vztahy a působil jako zástupce ředitele tiskového odboru prezidentské kanceláře Václava Klause, nicméně to není kvalifikace pro řízení resortu, který běžně vyžaduje dlouhodobou zkušenost v mezinárodních strukturách, schopnost jednat na nejvyšší úrovni a orientaci v komplexním systému zahraniční politiky. Je zcela legitimní pochybovat, zda tuto roli zvládne, protože úřad ministra zahraničí je jedním z nejnáročnějších vůbec.

Zcela zásadní je také kontext, v němž se Motoristé sobě pohybují. Macinka je spojován se jménem Filipa Turka, osoby s otevřenými neonacistickými rysy; Turek opakovaně hajluje, netají se radikálními postoji a používá agresivní, polarizační rétoriku. Jestliže tito lidé oficiálně či neoficiálně obklopují nově nominované ministry, signalizuje to posun, který je z hlediska demokratické kultury a bezpečnostní politiky mimořádně problematický. Vládní struktury nesmějí být nahlodávány extremismem. a už vůbec ne v rezortech strategického významu.

K Motoristům sobě navíc přiléhá specifický sociální fenomén. V jejich okolí vzniká kult mladých mužů, kteří přijímají ideologii zdůrazňující domnělou nadřazenost mužů, sílu, hierarchii a odpor k liberálním hodnotám. Tento směs agresivního maskulinního sebeobrazu, odporu k expertíze a fascinace silou je typická pro moderní autoritářské subkultury. Pokud se takový okruh lidí dostává do blízkosti výkonné moci, je legitimní se ptát, jaké hodnoty budou během své vlády prosazovat a s jakými důsledky pro společnost.

Neméně znepokojivým prvkem nově vznikající vlády je účast SPD Tomia Okamury. Tato strana už dlouhodobě představuje jedno z nejvýraznějších proti-liberálních uskupení v české politice, a její vstup do exekutivy proto nelze brát na lehkou váhu. Problém navíc nekončí u SPD samotné. Skrze nepřiznanou koalici se k vládnímu vlivu dostávají i PRO Jindřicha Rajchla, Trikolora Zuzany Majerové či Svobodní. Vzniká tak blok politických subjektů, které sdílejí silně nacionalistický, euroskeptický a v některých případech otevřeně anti západní rámec.

Tento celek může zásadním způsobem ochromit dosavadní orientaci České republiky na Západ. Kritický pohled na Evropskou unii je sám o sobě legitimní; nebezpečným se však stává ve chvíli, kdy je doprovázen ideovou averzí k liberálně demokratickým principům, odmítáním instituční spolupráce a zřetelnou náklonností k autoritářským modelům řízení. A přesně tato směsice postojů se v uvedeném slepenci subjektů objevuje.

Pokud chceme suverénní Českou republiku, která dokáže v evropském prostoru uplatňovat své zájmy pevně a sebevědomě, musíme rozlišovat mezi racionálním důrazem na národní zájmy a destruktivním odklonem od západních hodnot. První je přirozenou součástí moderní politiky. Druhé je cestou k izolaci a v konečném důsledku i k oslabení samotné státnosti.

Myšlenka opustit liberálně demokratické normy a posouvat se směrem k modelu, který reprezentuje Ruská federace, je přesně tím, co část této neformální koalice prosazuje. Je to scénář, který by Českou republiku nejen vyřadil z evropského hlavního proudu, ale zároveň by ji vystavil geopolitickým rizikům, pro něž nemá kapacity ani oporu. Právě proto je přítomnost SPD a jejích ideologických satelitů ve vládě tak problematická.

Podtrženo a sečteno, nová vláda se opírá o politiky a nominanty, u nichž se kumuluje celá řada vážných problémů. Do exekutivy vstupují lidé, kteří v minulosti opakovaně prokázali chronickou neschopnost zvládat krizové situace, ať už šlo o finanční, zdravotní či institucionální otřesy. Místo poučení z minulosti se tak vrací vzorce řízení, které selhávaly právě ve chvílích, kdy země potřebovala kompetentní a rozhodné vedení.

K tomu se přidávají politici a aktivisté s přímými či nepřímými vazbami na osoby inklinující k neonacismu. Tato skutečnost není možné bagatelizovat, jde o riziko, které zasahuje samotné hodnotové základy státu. V okamžiku, kdy se do vládního prostoru dostávají lidé s tolerancí k extremistickým symbolům a radikalizujícím subkulturám, vytváří to atmosféru, která je s demokratickým rámcem neslučitelná.

Další část kabinetu experti, kteří nejsou schopni doložit adekvátní zkušenost s exekutivním řízením. Politické zázemí jejich mateřské strany reprezentuje směry, jež dlouhodobě deklarují touhu odklonit Českou republiku od její evropské, liberálně-demokratické orientace. Tento směr by znamenal nejen zásadní strategické oslabení naši mezinárodní pozice, ale i postupný rozklad institucí, které zajišťují právní stát, svobodu jednotlivce a ekonomickou stabilitu.