Krajní pravice sílí po celé Evropě. Problémy má Starmer, Merz i Macron

Krajně pravicoví politici vedou v průzkumech veřejného mínění ve Francii, Spojeném království a dokonce i v Německu. Obliba britského premiéra Keira Starmera klesla na pouhých 21 % a jeho francouzský protějšek Emmanuel Macron je s 11 % ještě níže. V Bruselu se dokonce i von der Leyenové konzervativci spoléhají na hlasy krajně pravicových zákonodárců při schvalování svých plánů.

Tento dramatický posun je zjevný po celém Západě. Populisté na okrajích spektra se prezentují jako zjevná alternativa pro voliče, kteří požadují změnu. Nová americká Národní bezpečnostní strategie navíc otevřeně usiluje o podporu „vlasteneckých“ stran v Evropě, zejména v otázce migrace, a Donald Trump uvedl, že podpoří kandidáty, o nichž se domnívá, že povedou Evropu správným směrem. Americký think-tank Progressive Policy Institute to označuje za strategii maximální polarizace, která podrývá politický střed.

Málokde je tato transformace tak dramatická jako ve Spojeném království. V Jaywick Sands, nejchudší čtvrti země, kde v roce 2018 fotografie zchátralé ulice posloužila v americké kampani MAGA jako varování před apokalyptickou budoucností, má své srdce nová politická síla, pravicová strana Reform UK Nigela Farage.

Jeden z voličů Farage, 82letý Dave Laurence, otevřeně přiznává, že je „rasista“, a nejvíce ho trápí počet přistěhovalců, kteří přišli do Spojeného království. Reform UK s programem proti establishmentu a imigrační politikou nabízí voličům agendu v souladu s krajně pravicovými stranami, které získávají půdu pod nohama po celém Západě. Farage má podle průzkumů veřejného mínění reálnou šanci stát se příštím britským premiérem.

Ve Francii se zase Macronův pokus o rychlé volby s cílem zastavit vzestup krajní pravice obrátil proti němu. Výsledkem byl parlament bez jasné většiny, který od léta 2024 nebyl schopen dohodnout se na klíčových ekonomických politikách. Macron je historicky nepopulární a francouzská politická scéna je podle jeho bývalého poradce Alaina Minca „možná trvale nestabilní“. Z chaosu těží populisté. Marine Le Penová a mladý prezident její strany Jordan Bardella z Národního shromáždění vedou v průzkumech s podporou 34 %.

Také v Německu se střed neustále vytrácí. Koalice kancléře Friedricha Merze, složená z konzervativního bloku a středolevé SPD, má jednu z nejtěsnějších parlamentních většin od roku 1945, s pouhými 52 % křesel. To činí vládu zranitelnou a ztěžuje jí prosazování ambiciózních plánů. Krajně levicová strana Die Linke a krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD) posílily v posledních volbách. AfD dosáhla nejlepšího výsledku v národních volbách pro jakoukoli krajně pravicovou stranu od druhé světové války.

Pokus Merze oslabit AfD posunem konzervativců doprava v otázce migrace se nezdá být úspěšný. AfD neustále stoupá a v mnohých průzkumech převyšuje Merzovy konzervativce. Znepokojení němečtí představitelé přiznávají, že i přes hluboce zakořeněnou snahu vyhnout se opakování minulosti, se ukázalo, že Německo vůči těmto trendům není imunní.

Podle průzkumné agentury Ipsos velká část voličů v mnoha západních demokraciích, konkrétně 45 % z dotazovaných 10 000 voličů v devíti zemích, vyjadřuje nespokojenost se způsobem fungování demokracie, i když v její hodnoty stále věří. Nejvyšší míra nespokojenosti byla zjištěna mezi voliči krajní levice (57 %) a krajní pravice (54 %).

Hlavními hnacími silami nespokojenosti jsou vedle dopadů pandemie a lockdownů vysoké životní náklady, imigrace a kriminalita. Pro vládnoucí centristy je největším problémem to, že jejich ekonomiky jsou často v tak špatném stavu, že jim chybí finanční síla na řešení problémů, které rozčarované voliče nejvíce trápí. Finanční krize z roku 2008 a pandemie zanechaly mnoho vlád bez peněz.

Podle profesora evropské politiky Ananda Menona z King’s College London je dopad finanční krize, stejně jako mnoha dalších politických jevů, masivně nerovnoměrný. Prosperující místa s vysokou produktivitou a vzdělanou pracovní silou utrpěla mnohem méně než chudší části země. Ekonom Joseph Stiglitz varoval G20, že svět čelí „nouzovému stavu nerovnosti“, který připravuje půdu pro autoritářské vůdce.

Imigrace se opět stala hlavním tématem. Ve Spojeném království je to zejména kvůli rekordnímu počtu 14 800 přejezdů malých člunů z Francie od ledna do května tohoto roku, což je o 42 % více než ve stejném období loni. Před deseti lety, po otevření dveří Angele Merkelové statisícům uprchlíků, zaznamenala AfD trvalý nárůst. I v únorových volbách získala rekordních 21 % hlasů. Institut Progressive Policy Institute to vnímá jako „zásadní selhání“, které je společné celému transatlantickému centru.

Zpráva americké Národní bezpečnostní strategie z prosince dokonce tvrdí, že Evropa čelí „civilizačnímu vymazání“ v důsledku nekontrolované imigrace a klesající porodnosti. Trump se s touto zprávou plně ztotožnil a hrozí, že „slabým“ evropským lídrům se postaví rivalové s americkou podporou.

Centristé však mají i důvody k naději. Tvrdá pravice Giorgie Meloniové v Itálii se v moci stala méně extrémní. Populisté a nacionalisté ne vždy vítězí, jak ukázaly volby v Nizozemsku a Rumunsku. Strukturální překážky, jako jsou volební systémy, brání novým stranám v rychlém postupu. Problémem pro vládnoucí centristy ovšem zůstává, že mnoho voličů si myslí, že jsou ve své roli nekompetentní. A tuto reputaci budou muset napravit, aby přežili.