ANALÝZA | NATO se musí vzpamatovat jako celek. Adaptace na boj s teroristy už nestačí

Americký Kongres finalizuje rozsáhlý obranný zákon, který výrazně omezuje možnost Pentagonu redukovat vojenské síly na evropském kontinentu. Opatření představuje bipartisanní reakci na kroky administrativy, jež by podle zákonodárců mohly oslabit závazky USA v rámci NATO. Nový legislativní rámec zároveň ukazuje, že Washington stále otevřeněji počítá s tím, že Evropa bude muset do roku 2027 převzít roli hlavního pilíře alianční bezpečnosti, jak informoval server Politico. 

Kompromisní podoba zákona zakotvuje povinnost udržet počet amerických vojáků v Evropě minimálně na úrovni 76 tisíc. Jakékoli snížení pod tuto hranici bude možné pouze tehdy, pokud ministr obrany a velitel evropského velení Spojených států prokážou, že krok odpovídá bezpečnostním zájmům USA a byl konzultován se spojenci. Kongres tak reaguje na obavy, že nekontrolované ústupy amerických sil by mohly posílit riziko ruské agrese.

Součástí opatření je i zachování tradičního amerického vedení spojeneckých struktur v Evropě včetně funkce vrchního velitele spojeneckých sil NATO (SACEUR). Podobná omezení, byť v jiné podobě, se vztahují i na americkou přítomnost na Korejském poloostrově. 

Zákon dále obsahuje mírné navýšení obranného rozpočtu v celkové výši přibližně 901 miliard dolarů, tedy o osm miliard více, než požadoval Bílý dům. Navíc ruší staré autorizace použití vojenské síly v Iráku z let 1991 a 2002, což představuje dílčí posun směrem k větší kontrolní roli Kongresu nad nasazením ozbrojených sil.

Ačkoli návrh zákona tradičně získává podporu obou stran, aktuální verze vznikala za zvýšeného politického napětí. Jednání o finální podobě byla zpomalena spory o témata mimo oblast obrany, mimo jiné o regulaci investic v Číně či o rozsáhlý balík týkající se bydlení. Některé původně navrhované body, například rozšíření úhrady fertilitních služeb pro vojenské rodiny, byly nakonec vypuštěny.

Zákonodárci svým krokem vysílají jednoznačný signál, že Spojené státy hodlají v nejbližších letech stabilizovat stávající rozmístění sil, ale zároveň očekávají, že evropské země zesílí své vlastní schopnosti. Posílení právních bariér proti redukci americké přítomnosti lze vnímat jako dočasné řešení a jako mechanismus, který má Evropě poskytnout čas do roku 2027, aby převzala větší odpovědnost za kolektivní obranu.

Evropa není připravená

Evropa se ocitá v paradoxní situaci. Má se stát hlavním pilířem alianční obrany, avšak v žádném zásadním ohledu na tuto roli připravena není. Infrastrukturní slabiny jsou pouze nejviditelnějším symptomem. Problém je mnohem širší.

Evropské státy postrádají jednotné strategické vedení, které by bylo schopno převzít koordinační roli po amerických velitelích. Klíčové alianční funkce, včetně operačního plánování, velení velkým společným operacím či řízení jaderného odstrašení, jsou dlouhodobě koncipovány na předpokladu amerického vedení. Bez něj by evropské armády musely během krátké doby vytvořit schopnosti, které si budovaly Spojené státy více než půl století.

Znepokojivá je i situace evropského obranného průmyslu. Ten byl po desetiletí nastaven na poklidný mírový režim a není schopen produkovat materiál tempem, které by odpovídalo požadavkům konfliktu vysoké intenzity. Dodávky munice a techniky na Ukrajinu navíc odhalily hluboké kapacitní nedostatky, které se nepodaří rychle odstranit.

Podobně zaostává i evropské velení a řízení. Chybí robustní, rychle aktivovatelná velitelství schopná plánovat a řídit rozsáhlé operace v reálném čase. Evropané rovněž nemají vlastní kompatibilní systémy včasného varování, strategické průzkumné kapacity ani dostatečné prostředky pro dálkovou logistiku a přesun jednotek na velké vzdálenosti.

Kombinace těchto faktorů vytváří nepopiratelný závěr: Evropa není připravena převzít vedení činnosti NATO ani čelit scénáři ruského útoku bez masivní a okamžité americké asistence. A zatímco Washington dává stále hlasitěji najevo, že jeho bezpečnostní angažmá v Evropě má své limity, evropské státy nevytvořily nástroje, které by tuto mezeru dokázaly vyplnit.

NATO se zaseklo v čase terorismu

NATO ještě v roce 2025 oficiálně označuje terorismus za „nejbezprostřednější asymetrickou hrozbu“ pro bezpečnost občanů členských států a pro mezinárodní mír a prosperitu. Tomu odpovídá i struktura a obsah jeho aktuální zprávy: detailní popis protiteroristických politik, specializovaných buněk, koordinačních mechanismů, cvičení a vzdělávacích programů. Na papíře jde o precizně vystavěný systém. V kontextu dnešních hrozeb však tato orientace odhaluje zásadní problém, protože Aliance se stále opírá o myšlenkové schéma „války proti teroru“, zatímco největší reálnou hrozbou pro Evropu je konvenční vojenská síla Ruska.

Evropské armády prošly během uplynulých dvou desetiletí zásadní proměnou, která byla důsledkem jejich účasti na asymetrických konfliktech v Afghánistánu, Iráku či na misích v Africe. „Válka proti teroru“ je přetvořila z velkých armád masové mobilizace v relativně malé, vysoce profesionální expediční síly. Důraz se přesunul na speciální jednotky, přesné zásahy, zpravodajství a policejně-vojenskou spolupráci. 

Klíčová byla flexibilita, interoperabilita a schopnost rychle nasadit omezené kontingenty do vzdálených operací, nikoli kapacita mobilizovat statisíce vojáků k obraně vlastního území. V takovém prostředí skutečně „tolik nezáleželo na tom, jak jsou armády masivní“. Prioritou se stala kvalita, profesionalita a technologická převaha, nikoli počet brigád, objem zásob munice či schopnost absorbovat velké ztráty. Tento přístup byl logický pro boj proti terorismu, avšak v případě konvenčního střetu s Ruskem představuje zásadní strukturální slabinu.

Tento nesoulad ještě více vyniká při pohledu na aktuální zprávu NATO o boji proti terorismu, která působí jako ukázkový produkt pečlivě vybudovaného byrokratického aparátu. Dokument představuje detailně definovanou protiteroristickou politiku, akční plán a „strategickou koncepci“, popisuje specializované zpravodajské buňky a koordinátory, rozpracovává program DAT POW, centra excelence a technologické projekty v oblasti C-IED, C-UAS, biometrie či CBRN. 

Uvádí rozsáhlou síť spolupráce s OSN, EU, INTERPOLEM, OBSE a partnery v MENA, vyjmenovává cvičení, kurzy a vzdělávací programy. Samy o sobě to nejsou zbytečné aktivity. Problém spočívá v tom, jakou váhu jim Aliance stále přikládá. Dokument rámuje terorismus jako nejbezprostřednější asymetrickou hrozbu a soustřeďuje na něj značnou část analytické, zpravodajské a výcvikové pozornosti. V situaci, kdy Rusko vede na evropském území vysoce intenzivní konvenční válku, působí taková struktura jako absolutní ignorace vývoje bezpečnostní situace v Evropě. Ukazuje instituci hluboce zakořeněnou v paradigmatu minulého konfliktu – studené válce.

Zpráva NATO navíc systematicky rozvíjí schopnosti typické pro protiteroristické operace: práci EOD a C-IED týmů, boj proti dronům v rukou teroristických skupin, sběr a využívání biometrických dat, sdílení důkazů z bojiště pro účely trestního stíhání či různé programy na ochranu kritické infrastruktury. 

Rozvíjí také vzdělávání partnerů v oblasti radikalizace, terorismu a prevence útoků. To vše představuje logické pokračování dvou dekád protiteroristické praxe, zároveň to však posiluje strukturu, jejímž jádrem jsou malé, špičkově vycvičené jednotky, sofistikované zpravodajské nástroje, policejně-vojenská spolupráce a důraz na právní a forenzní aspekty. 

Konvenční válka velkého rozsahu, jak ji vidíme na Ukrajině, se však řídí zcela jinými zákonitostmi. Rozhoduje množství vojáků, počet brigád, objem těžké techniky a zásob munice. Klíčová je schopnost rychlé mobilizace a přesunu celých formací, existence robustních rezerv a kapacita dlouhodobě doplňovat ztráty. 

Infrastruktura musí zvládnout přesun divizí v řádu dní, nikoli měsíců. Evropské armády, přeformátované logikou boje proti teroru, dnes tuto „hmotnost“ jednoduše nemají – jsou schopné, dobře vycvičené a profesionalizované, ale z hlediska rozsahu sil, logistiky a průmyslového zázemí objektivně nedostatečné.

Za dlouhodobým důrazem NATO na protiteroristické agendy stojí i politická logika. Terorismus je téma, na němž se evropští politici snáze shodnou. Nevyžaduje masivní navýšení počtů vojáků, návrat odvodů ani přestavbu ekonomiky na vyšší míru zbrojní výroby. Nevede k nepříjemné debatě s veřejností o možnosti rozsáhlých ztrát či o perspektivě vleklé konvenční války. 

Naproti tomu otevřené přiznání hrozby ze strany Ruska znamená připustit potřebu zásadně vyšších výdajů na obranu, obnovení rezervních struktur či maximální mobilizace evropského průmyslu. Evropa bude muset převzít mnohem větší díl odpovědnosti, protože Spojené státy nemohou a nebudou evropskou bezpečnost garantovat donekonečna. Udržování protiteroristických iniciativ v roli viditelné priority tak do jisté míry slouží jako politický únik – umožňuje vykazovat aktivitu, budovat instituce a programy, aniž by bylo nutné otevřít zásadní debatu o připravenosti na konvenční konflikt.

Následkem této kombinace čili dědictví války proti teroru, institucionální setrvačnosti NATO a politické pohodlnosti, je situace, která je z bezpečnostního hlediska neudržitelná. Evropa má profesionální, interoperabilní, protiteroristicky orientované armády, avšak nemá dostatečný rozsah sil, logistické kapacity, infrastrukturu ani průmyslové zázemí pro vedení konvenční války velkého rozsahu na vlastním území. 

NATO zároveň ve své oficiální rétorice nadále staví terorismus do popředí, čímž vytváří dojem, že hlavní boj se vede jinde, než kde reálně hrozí katastrofa. Přitom se současně očekává, že Evropa převezme v příštích letech hlavní odpovědnost za obranu kontinentu – a to v situaci, kdy není připravena infrastrukturně, institucionálně, ani kapacitně.

Evropa není v nepřipravenosti sama

Američané dnes sami čelí strategickému problému, který si zatím odmítají plně přiznat, jak upozornil americký list New York Times. Jejich armáda je strukturálně nastavena na minulou éru mechanizované dominance a zároveň organizačně příliš těžkopádná, aby dokázala rychle absorbovat revoluci v autonomních zbraňových systémech. A právě tato neschopnost adaptovat se hrozí, že zopakuje historický vzorec představený už v 19. století – vzorec, v němž technologická změna předbíhá doktrinální myšlení i průmyslové kapacity armád.

Příběh kulometu Maxim během první matabelské války je výmluvným varováním z minulosti. Jedna technologická inovace dokázala během jediné bitvy zničit tisíce bojovníků a definitivně pohřbít starý způsob vedení války. Britové tehdy dostali technologický náskok, který si uvědomili až dodatečně. Dnes sledujeme obdobný historický okamžik v přímém přenosu. 

Z frontové linie na Ukrajině byly staženy americké tanky M1A1 Abrams – ikona americké palebné síly, protože se ukázaly jako zranitelné vůči levným ruským autonomním dronům. Je to symbolický i praktický signál konce éry, v níž dominovaly velké mechanizované platformy s lidskou posádkou, a začátku éry, kde hlavní slovo mají rychlost adaptace, software a autonomie.

Americká armáda však není připravena tento posun přijmout. Pentagon i nadále investuje astronomické částky do masivních, pomalu vznikajících a extrémně drahých systémů, které jsou z hlediska nastupující „dronově–autonomní“ éry stále méně relevantní. Nejviditelnějším příkladem je program F-35. Tato stíhačka, prezentovaná jako technologický vrchol letectva, přitom disponuje výpočetním výkonem, který je v některých ohledech nižší než běžné mobilní telefony. Problém není v samotném letounu, ale ve vývojové filozofii, která zamrazila jeho technologii na počátku století a dodnes není schopna reagovat tempem, jakým se vyvíjí civilní sektor.

Stejný vzorec stagnace zasahuje i další domény americké vojenské síly. Pentagon se stále opírá o přístup k výrobě, který je nákladný, pomalý a extrémně rigidní. Americká armáda si udržuje flotily tanků, lodí a letadlových lodí, jejichž hodnota rychle klesá v prostředí hypersonických zbraní a autonomních rojů dronů. Armáda se snaží inovovat, ale činí tak tempem nebezpečně neodpovídajícím rychlosti vývoje protivníků. 

Čína například integruje civilní technologie do armády systémově a bez oddělení vojenského a komerčního sektoru. To Američané jednoduše nedokážou napodobit, protože jejich vojensko-průmyslový komplex je postaven na opačné logice – na stovkách procedur, auditech, legislativních omezeních a rigidní smluvní struktuře, která sama o sobě brzdí technologické tempo.

Ano, vznikla Defense Innovation Unit, která má tento problém překlenout tím, že propojuje Pentagon se Silicon Valley. Existuje iniciativa Replicator, která má otevřít cestu k levným autonomním systémům ve velkých počtech. Ale rozsah těchto snah je zatím zanedbatelný, rozpočtově se pohybují v setinách procenta oproti investicím do starých „vlajkových lodí“. 

A přitom Američané vidí, co se děje v reálných konfliktech. Hizballáh dokáže masově vysídlit obyvatelstvo pomocí improvizovaných dronů. Hutíjové ohrožují globální obchod pomocí autonomních námořních prostředků. Hamás při svém útoku neutralizoval izraelské senzory jednoduchými kvadrokoptérami s prvky autonomie. Ukrajina i Rusko masově produkují levné kamikaze drony, které decimují milionové platformy protivníka. Mění se celá logika válčení, od dominance drahých a komplexních systémů k dominanci adaptace, cenové dostupnosti, množství a schopnosti rychle nasazovat nové technologie.

Pentagon však nadále setrvává v technologickém myšlení 20. století. Americká armáda se zmodernizovala jen částečně; její struktury, vojensko-průmyslový komplex a postupy nákupu zůstávají v zásadě stejné jako v době, kdy se připravovala na konflikty typu války v Zálivu. V tomto ohledu se Američané ocitají ve stejné pasti jako Evropané. Příliš spoléhají na minulou technologickou převahu, příliš pomalu reagují na proměnu charakteru války a příliš dlouho udržují komfortní status quo.

Dnes již nejde o to, zda Spojené státy disponují špičkovými platformami. Otázkou je, zda disponují strukturou, kulturou a průmyslem, které dokážou reagovat na revoluční změny rychleji než soupeři. A tady začíná být situace nepříjemná. Čínský vojensko-průmyslový systém je sice autoritářský, ale je extrémně mobilizovatelný. Rusko se během dvou let dokázalo přeorientovat na válečnou ekonomiku a masovou produkci dronů i munice. Americký systém zatím ukazuje opak, tedy rigiditu, pomalou inovaci a chronickou neschopnost škálovat nové technologie.

Pokud Američané tento problém nevyřeší, riskují přesně to, před čím varoval druhoválečný generál Douglas MacArthur – že se systém probere příliš pozdě. V době, kdy protivníci již budou mít levnou, autonomní a masově nasaditelnou technologii, bude americká převaha v podobě drahých a složitých systémů najednou irelevantní. Historie technologických revolucí ve válkách je neúprosná, protože vítězí ti, kdo dokáží přizpůsobit svou doktrínu i výrobu tempu technického pokroku. Ne ti, kdo se spoléhají na slávu z minulého století.

Spojené státy se musí realisticky podívat na to, že jejich dosavadní technologická dominance není zaručená. Pokud nepropojí svou armádu s civilním inovačním ekosystémem mnohem radikálněji, než dosud činí, pokud neotevřou vojensko-průmyslový systém dynamice trhu a pokud neakcelerují proces zavádění autonomních systémů do všech složek ozbrojených sil, riskují, že následující velká válka, pokud přijde, je zastihne technicky, organizačně i průmyslově nepřipravené.

Není to tedy pouze Evropa, kdo se musí probudit do reality nové éry válčení. Spojené státy, které byly po desetiletí technologickým i organizačním pilířem transatlantické bezpečnosti, stojí před vlastní strukturální krizí. Zatímco Evropa je poddimenzovaná a infrastrukturně nepřipravená, Amerika uvízla ve vleku svého obřího, pomalého a drahého vojensko-průmyslového komplexu, který nestačí tempu technologické revoluce. 

NATO tak v současné podobě představuje dvě poloviny stejného problému: evropské síly ztrácí schopnost vést konvenční válku, americké síly ztrácí schopnost vést tu budoucí, autonomní, rychlou, levnou a technologicky adaptivní. Obě strany Atlantiku se spoléhají na minulou převahu, která už dnes nestačí.

Celá Aliance proto stojí na prahu situace, kterou lze ignorovat jen za cenu strategického selhání. NATO se musí přestat utápět v setrvačnosti paradigmat minulých konfliktů a místo toho začít koncepčně, organizačně i průmyslově reagovat na charakter hrozeb, které už nejsou hypotetické, ale probíhají v reálném čase – od masových autonomních útoků po vysoce intenzivní války vedené velmocemi. Pokud chce Aliance přežít jako relevantní obranný pakt, musí se změnit celá, nikoli jen její evropská část. Jinak ji dříve či později zastihne přesně to, před čím varoval MacArtuhr; že příští válku neprohraje proto, že by byla slabá, ale proto, že reagovala příliš pozdě.