Hluboký stát: ovládá USA stínová byrokracie?

Podle teorie hlubokého státu, která je oblíbená na stránkách konspiračních webů, je americká politika řízena stínovou sítí nejvyšší byrokracie a jejich spojenců z řad lobbyistických skupin a think-tanků, která je schopná, bez ohledu na to, kdo zrovna je v úřadě a která strana je u moci v Kongresu, prosadit svoji agendu. Činí tak prostředním externích i interních tlaků, takřka neomezených zdrojů a produkováním a kontrolováním kultury a myšlenek uvnitř klíčových institucí pro vytváření skupinového myšlení – jinými slovy, tvorbou diskurzu politické korektnosti.

Myšlenka hlubokého státu – nebo dvojí vlády, jak tento koncept v méně konspiračním, ale jinak takřka stejném duchu, nazývá univerzitní profesor mezinárodního práva na Fletcher School of Law and Diplomacy na Tufts University, Michael Glennon – se zdá poměrně výstižně vysvětlovat, proč americká zahraniční politika Bushe, Obamy i Trumpa je v mnoha parametrech stejná, ačkoliv oba svým vlastním způsobem se vymezovali proti svému předchůdci. Podle teorie hlubokého státu nezáleží na jejich preferencích, protože stínová byrokracie rozhodla už za ně – nemluvně o tom, že nepřipustí do vlády nikoho, kdo by jejím zájmům odporoval.

Ti, kdo skutečně stojí za zahraniční politikou USA

Ruger se však domnívá, že teorie hlubokého státu není pravdivá. Uznává, že existují jisté permanentní sítě uvnitř vlády a že jejich vliv nelze podceňovat. Nicméně, osobnosti prezidentů a jejich zahraničně politické vize stále hrají větší roli a jsou to oni, kdo určují směřování zahraniční politiky USA, ať v souladu či proti zájmům těchto byrokratických sil.

Obama vyznával zcela jinou politiku než jeho předchůdce. Namísto velkých intervencí a boje s „osou zla“ se pokoušet zaujímat méně ideologický, agresivní a více umírněný přístup. Proto postupně stahoval vojáky z Iráku, vyhýbal se většímu zapojení amerických sil v Sýrii a s Íránem uzavřel nukleární dohodu. Co se týče jeho intervence v Libyi, zde velkou roli hrál tým jeho poradců v čele s Hilary Clintonovou, který prosazoval větší vojenské zapojení USA, spíše než jakýsi stínová všemocná byrokracie.

Výběr spolupracovníků a naslouchání jejich návrhům je centrální v prezidentově politice. Kdyby Obama chtěl skutečně změnit statut quo, neobklopil se tolika lidmi, kteří jej reprezentují, tvrdí Ruger. A podobně, kdyby Trump chtěl skutečnou změnu, neobklopil se tolika lidmi, kteří by následovali obecnější trendy republikánského postoje k zahraniční politice. Jestliže tedy existuje jistá politická kontinuita, pak je to dáno spíše tím, jaké si prezidenti vybírají poradce, kteří následují jisté politické zvyklosti, než že by ve hře byl nepřející a svoji agendu prosazující hluboký stát.

Namísto něj je zde mnohem širší a veřejnosti známý politický establishment, který zahrnuje volené vůdce, jmenované úředníky, přední byrokraty a další, kteří pracují v prostoru zahraniční politiky, mající podobnou, až stejnou představu o roli Ameriky ve světě. Toto myšlení vychází jak z kulturní politické tradice USA, tak ze samotné praktické povahy věcí, kdy je jasné, že v americkém politickém systému dvou dlouhodobých, etablovaných politických stran nebudou příliš velké výkyvy v celkové americké politice, ačkoliv ta se v mnoha parametrech liší podle osoby daného prezidenta a jím prosazovaných idejí.

Americká politická scéna v podstatě nemusela své ideje měnit, protože v posledních několika letech představovala dominantní instituci v unipolárním světě. To nicméně neznamená, že se toto myšlení nemusí změnit, tím jak se k moci derou další hráči a jak se vlivem nespokojenosti mění preference americké veřejnosti. V takovém případě, který už zřejmě Trump nastartoval, bude možné sledovat zápas o „intelektuální hegemonii“, podle slov kritika politické byrokracie Edwarda Rhodesie.