25 let od 11. září: Dalo se největšímu teroristickému útoku v dějinách předejít?

Vyšetřovací komise později označila tehdejší události za masivní selhání představivosti, politiky, schopností a řízení. Klíčové orgány jako CIA a FBI disponovaly dílčími poznatky, které by při správném sdílení mohly tragédii zabránit. Vztahy mezi jednotlivými službami však trpěly rivalitou a neochotou předávat si citlivé informace. Od té doby se systém předávání dat na obou stranách Atlantiku zásadně proměnil a zefektivnil.

Ve Spojených státech vznikl úřad Národního ředitele zpravodajských služeb a specializované centrum pro propojování informací z osmnácti samostatných agentur. V Británii bylo zřízeno centrální protiteroristické operativní středisko v Londýně, kde vedle sebe pracují důstojníci rozvědky, policisté i zástupci americké FBI. Úzká spolupráce funguje také v rámci aliance Five Eyes, jež sdružuje Británii, USA, Kanadu, Austrálii a Nový Zéland. Díky těmto změnám se podařilo odhalit a překazit celou řadu teroristických spiknutí.

Zdokonalení systémů však nezabránilo dalším závažným chybným rozhodnutím a analytickým selháním. Před invazí do Iráku v roce 2003 podlehla britská tajná služba MI6 politickému tlaku na předložení důkazů o zbraních hromadného ničení. Následné vyšetřování ukázalo, že agentura spoléhala na neověřené zdroje a poskytla vládě zavádějící informace. Tento skandál představoval pro britskou rozvědku největší poškození reputace od odhalení sovětských špionů v minulém století.

Reakcí na irácké selhání byla hluboká reforma způsobu, jakým MI6 vyhodnocuje surové zpravodajské poznatky z terénu. Došlo k přísnému oddělení důstojníků, kteří řídí agenty, od analytických týmů zodpovědných za prověřování a zpochybňování získaných zpráv. Ani domácí bezpečnostní služba MI5 se však nevyhnula pochybením při určování priorit mezi tisíci sledovaných osob. Nedokázala zabránit teroristickým útokům v londýnském metru v roce 2005 ani pozdějšímu výbuchu v Manchester Areně v roce 2017.

Charakter bezpečnostních hrozeb se navíc v průběhu let výrazně proměnil. Vedle nestátního terorismu začaly představovat rovnocennou či dokonce závažnější hrozbu akce cizích států. Bývalý šéf MI5 Lord Jonathan Evans v této souvislosti upozorňuje na narůstající nebezpečí ze strany Ruska, Íránu a Číny. Zpravodajská a strategická pochybení se navíc projevují i při neplánovaných dopadech vojenských akcí na globální trhy s energiemi.

Snaha předejít dalším teroristickým úderům vedla bezprostředně po prvotním šoku k vážnému porušování lidských práv. Zpravodajské služby zadržovaly podezřelé osoby po celém světě bez řádného soudu a převážely je na základnu Guantánamo. Britská MI6 se v roce 2004 podílela na únosu libyjského disidenta a jeho manželky, kteří byli následně mučeni režimem Muammara Kaddáfího. Tento případ vedl po letech k oficiální omluvě britské vlády a k posílení vlivu právníků uvnitř bezpečnostních složek.

Dvacetileté soustředění Západu na boj s terorismem a povstalci navíc odpoutalo pozornost od dlouhodobých geopolitických změn. Bývalý šéf MI6 Sir Alex Younger v minulosti přiznal, že západní státy přehlédly vzestup Číny jako vojenské a strategické mocnosti. Zatímco západní koalice bojovaly v Afghánistánu či proti Islámskému státu, Rusko a Čína zahájily rozsáhlé přezbrojování. Vyvinuly mimo jiné hypersonické zbraně, čímž výrazně oslabily dosavadní vojenskou převahu Severoatlantické aliance.

Získávání informací v Číně či Rusku je dnes extrémně náročné kvůli masovému nasazení technologií pro rozpoznávání obličejů nebo chůze. Podle analytiků však hlavní problém nespočívá v nedostatku dat, ale v jejich správné strategické interpretaci. Čínský vliv totiž spočívá nejvýrazněji v kontrole kritických surovin, polovodičů, baterií a průmyslových kapacit.

Strategické omyly a selhání zpravodajských služeb se přitom nevyhýbají ani dalším světovým mocnostem. Příkladem je neúspěšná ruská invaze na Ukrajinu v roce 2022 nebo zaskočení izraelských služeb při útoku z Pásma Gazy v roce 2023. V západním světě navíc stále rezonují otázky ohledně správnosti klíčových rozhodnutí, jako byla invaze do Iráku nebo ukvapený odchod z Afghánistánu. Posuzování těchto historických kroků tak i nadále zůstává předmětem odborných i veřejných debat.