Žádná válka, uprchlíci přesto popisují peklo. O co jde v Eritreji?

Adamovi je teprve 16 let a jeho životní osud lze vztáhnout na další uprchlíky z šestimilionové Eritreje. Ve 14 letech se stal nejstarším mužským členem rodiny a aby ji uživil, opustil vzdělávací systém. Tím ztratil povolení pohybovat se na veřejnosti. Mohl tak být zatčen jen za to, že šel prostě ven. Ve stejné době byl odveden do armády. Branná povinnost dostihne každého (chlapce i dívky) v posledním roce školní docházky.

Adam po šesti měsících týrání a otrocké práce pro stát utekl. Byl dopaden, strávil tři měsíce ve vězení a následně se vrátil do armády. V 15 letech se mu podařilo utéct do Súdánu. Tamní vězení poznal dvakrát a třikrát se stal dětským vojákem. Pak ho unesli libyjští pašeráci lidí a nakonec se letos v létě dostal na člun, který doplul k břehům Sicílie. „Ten den jsem se podruhé narodil. Těch předchozích 16 let se nepočítá. Dříve jsem nikdy nepřemýšlel o své budoucnosti, ale nyní se o to snažím," říká Adam.

V křeťansko-muslimské Eritreji nezuří válka, ale její první (a zároveň jediný) prezident Isaias Afwerki si pohrává s myšlenkou na konflikt se sousední Etiopií. Tato hrozba je zneužívána k ospravedlnění faktu, že Eritrea (vznik 1993) stále nemá ústavu, neexistuje soudní systém a branná povinnost je na dobu neurčitou. „Pro vládu jsem otroci. To je důvod, proč utíkáme. Eritrea je jeden velký kriminál," řekl uprchlík Kibrom (24).

Vzorem mělo být Švýcarsko

Rekruti pobírají měsíční plat ve výší 500 – 750 eritrejských nakf (zhruba 1000 korun). „To máte tak na tři dny, dalších 27 jste o hladu. Například kuře stojí 600 nakf," shodují se uprchlíci.

Vláda ovšem za almužnu vyžaduje maximální dřinu a nasazení. Muži dostanou rozkaz, aby kamsi na několik měsíců či dokonce let odešli, a kontakt s rodinou jim je zakázán. Otcové jsou často pryč tak dlouho, že na ně jejich potomci zapomenou. Zcela běžné je mučení. „Když neposlechnete, svážou vám za zády ruce a nohy a pověsí vás na den ke stropu. Oblíbená je také metoda, kdy vám tělo natřou směsí vody, cukru a čajového prášku. Okamžitě jste obaleni mouchami," vzpomíná 40letá Sofie, která utekla do Egypta.

Odvedenci dělají vše, co vláda právě potřebuje. „Někdy nám nařídili, abychom šli do hor pro kameny, do lesa štípat dříví nebo zametat ulice," řekl Omar (24). Často jde o úkoly zbytečné a nesmyslné. „Jednou jsme měli pochytat členy kmene Rashaida, kteří u vojenského tábora nelegálně těžili zlato. Když jsme jich pár zajali, trvalo den, než jsme je na velbloudech přivedli. Pak přijeli jejich příbuzní v autech, našemu veliteli dali peníze a on je propustil. Stát si z nás dělá krutou srandu," uvedl Kibrom.

Psali jsme: Uprchlíci už neriskují trasu z Libye. Našli si jinou cestu  

Andebrham Welde Giorgis, bývalý šéf eritrejské centrální banky a vyslanec při EU, který nakonec také emigroval, ke službě v armádě řekl, že původně měla trvat pouze 18 měsíců a vzorem bylo Švýcarsko. „Zvrtlo se to v roce 1994, kdy byla branná povinnost změněna na dobu neurčitou. Lidem bylo tehdy 20, dnes jsou to čtyřicátníci. Jak chcete založit rodinu? Prezident Afwerki vytvořil systém moderního otroctví," uvedl bývalý diplomat.

Jen malé skupině obyvatel se podaří mít částečně civilní zaměstnání. Po roce službě v armádě všichni skládají zkoušky. Ti, kteří uspějí, mohou posléze pracovat jako učitelé, zdravotní sestry apod. Ovšem ani v tomto případě si nemůžete svobodně vybrat povolání. U pohovoru je vám nekompromisně sděleno, jakou pozici budete zastávat, „Neměla jsem na výběr," řekla Almaz, která musela celé roky překládat pro policii zprávy z arabštiny.

Mehari (22), který v létě připlul do Itálie, vysvětluje: „Musel jsem učit na základní škole, ovšem přesto jsem byl stále vojákem. Kdykoli v noci mohl přijít rozkaz, abych šel například hlídat nějakou budovu. Bylo to neskutečně unavující." Ale ani jako učitel to neměl lehké: „Ve škole panuje anarchie. Děti tam chodí jen proto, že dostanou povolení chodit po městě. Všichni žáci vědí, že jednoho dne obdrží povolávací rozkaz, tak proč by se učili. Vědí to samozřejmě i kantoři, takže nikdo vyučovat nechce."

Nejste zadobře s vládou? Máte hlad

Jak už bylo řešeno výše, obyvatelé mají zakázáno chodit ven. Pokud dostanou povolení pohybovat se na ulici, stejně jsou pod dozorem policie, která je šikanuje. Hlavně venkované mají strach ze zatčení za maličkost, proto raději nevycházejí ani s povolením. Na veřejnosti se smí chodit maximálně ve dvou. Tři lidé pohromadě jsou už podezřelí a skončí ve vězení. Vláda má také propracovanou síť informátorů a strach je takový, že si nevěří ani členové rodiny navzájem.

Ještě před deseti lety se dalo v Eritreji hovořit o náznaku soudního systému, dnes už ani to. Uprchlík Omar řekl, že o právu na advokáta slyšel poprvé až v Itálii. Welde Giorgis k tomu dodal: „Když jste zatčeni, nemůžete čekat spravedlivý soud. Není dovoleno se hájit. Rodina vás nesmí navštívit, stejně mnohdy ani neví, kde vás zadržují." V zemi také řádí tzv. „giffa", což je komando, která pátrá po dezertérech. Může vstoupit kamkoli a zatknout kohokoli.

Naprostá většina obyvatel nemá telefon a pokud už na něj člověk dostane vládní povolení, je napíchnutý. Výpadky elektřiny na denním pořádku, internet je vzácností a státní televize vysílá propagandistické pořady. Lze sice chytit televizi přes satelit, ovšem jen takové kanály, na kterých běží turecké telenovely či korejské estrády.

Soukromé podnikání vláda v roce 2010 de facto zakázala. Tu a tam narazíte na malý obchod, ale ten jen těžko zajistí zisk, protože potenciální zákazníci jsou chudí a vláda rozdává potravinové lístky. „Pokud nejste s režimem zadobře, lístky nedostanete. A když nemáte lístky, nemáte co jíst," uvedl Welde Giorgis.

Raději zemřít, než sloužit vládě

Novinář a vysokoškolský učitel Dan Connell se domnívá, že prezident Afwerki je slabší než se zdá. Důkazem může být práve vysoký počet lidí, kterým se daří utíkat ze země. Hlavní otázka ale zní, čím stávající reřim nahradit. „Těžko říct. V Eritreji neexistuje opozice. Jedna malá vzpoura v armádě vypukla v lednu 2013, ale to je tak vše," poznamenal Connell.

Podle vlády mohou za současný exodus pašeráci lidí a dokonce tento měsíc požádala Radu bezpečnosti OSN o pomoc, protože pašeráci prý rozvracejí a oslabují lidské zdroje v zemi. Imigranti ale říkají něco jiného. „Eritrejci jsou dnes v pozici bezradných obětí. Mnoho jich zemře žízní na Sahaře, jiní se stanou kořistí obchodníků s orgány, další se utopí ve Středozemním moři. To ale nikoho neodradí. Eritrejci udělají cokoli, aby se dostali z pekla," uzavřel Welde Giordig.