Rum, krásné pláže a blahobyt, líčí komunisté Kubu. Realita je zcela odlišná

Rýže s fazolemi k obědu i k večeři, protloukání se několika zaměstnáními s bídnými výdělky a život v nuzném bytě bez naděje na auto či mobil - tak vypadá realita většiny Kubánců.

Tuhle tvář Kuby zná i učitel na základní škole Manolo Pedro Martínez (53). Měsíčně si vydělá zhruba 250 pesos, což je v místní druhé, převoditelné měně ekvivalent deseti dolarů (asi 240 Kč). Z nich živí dvě dospívající děti a svou starou matku. "Ale můžu být rád, že žiju v Havaně, tady se dá přivydělat třeba na prodeji doutníků turistům. Na venkově je život ještě tvrdší," vypráví Manolo.

"Mobil ale asi nikdy mít nebudu, není z čeho ušetřit, a o autě vůbec nepřemýšlím," přiznává učitel, který stejně jako několik dalších místních na konci rozhovoru požádá o košili či boty "na památku".

Stát dává lidem průměrně asi 400 pesos, což by skromnějšímu člověku zvyklému třeba na české poměry stačilo při kubánských cenách nejvýše na týden života.

Proto se lidé protloukají, jak mohou. Na ulicích jsou vidět prodejci tlačící vozíky či kolečka s pečivem nebo zeleninou, kteří občas zároveň sbírají prázdné plastové lahve, za něž dostávají pár drobných. Spousta lidí má vedle svého hlavního zaměstnaní ještě další práci, jako třeba Rosa (60), která ve zjevné obavě ze státní moci nechtěla uvést své příjmení. Přes 20 let dělá pomocnou sílu v nemocnici, za což nyní bere 500 pesos měsíčně. Musí proto na pláži prodávat vodu, ovocné šťávy a rum.

"Vláda nám nijak nepomůže, tenhle systém není v pořádku, ale nesmí se o tom mluvit. My Kubánci jsme příliš slabí, abychom něco změnili. Ale válku nechceme, nemáme rádi zbraně," říká Rosa, která stejně jako Manolo patří k lidem tiše láteřícím nad poměry, kteří však proti vládě Raúla Castra veřejně nikdy nevystoupí. Bojí se, že přijdou o práci a budou na tom ještě hůř.

Pak je tu ale další tvář dvoumilionové Havany, kterou představují stovky lidí postávajících u pouličních wi-fi zón s chytrými telefony či obědvající v restauracích, kde stojí jídlo třetinu průměrného platu. Jsou to většinou lidé spřízněni s režimem.

"Poměry na Kubě se zlepšují, vláda dělá ekonomické reformy a i chudí Kubánci mají co jíst. Nejsme na tom hůř, než jiné země," říká bankovní úřednice Laura, která právě dopsala vzkaz své známé přes jednu ze sociálních sítí, které jsou díky nedávnému rozšíření internetu na Kubě již relativně snadno dostupné, což režim prezentuje jako jeden ze symbolů uvolňujících se poměrů. Stačí mít peníze na wi-fi, která tu nikde není zdarma. Hodina stojí 75 pesos.