ROZHOVOR | Havlova éra? Češi žili podle scénářů Dietla, pak nastal zlom, vzpomíná americký profesor

V srpnu 2016 jste vydal v edici Critical Lives životopis Václava Havla, jste také autorem monografií o pražském jaru a konci StB. Co Vás přivedlo k těmto tématům?

Výběr témat je u mě často spíše reakcí na aktuální události a příležitosti než výsledek hlubokého teoretického rozmýšlení se. Rok 1968 a normalizaci jako téma dizertační práce mi navrhl můj supervisor, profesor Alex Pravda, na podzim roku 1989. Díky Komisi vlády ČSFR pro analýzu událostí 1967 - 1970 bylo možné velmi brzy studovat tisíce tajných dokumentů k tomuto období. Moje studie o konci StB a vzniku nových bezpečnostních služeb (české BIS a slovenské SIS) vznikla v souvislosti s kontroverzemi a skandály, které počátkem 90. let běžne vyplouvaly na povrch. Cítil jsem, že je to důležité téma, protože z chování tajných služeb lze vyvodit mnohé o charakteru režimu, který je stvořil.

Původně jsem neměl v úmyslu napsat životopis Václava Havla, dostal jsem nabídku od vydavatele edice Critical Lives, abych tak učinil. Vymínil si, aby to bylo krátké (200 stran), což mi vyhovovalo, jelikož jsem se mohl soustředit pouze na ty aspekty Havlova života, které mě již dlouho zajímaly. Tedy na jeho začátky jako básníka a na spisovatele, kteří ovlivnili Havla a kteří nejsou v anglicky mluvících zemích příliš známí. Příkladem budiž Josef Šafařík.

Současná česká společnost je v pohledu na Havla velmi rozdělená. Část ho nekriticky adoruje, jiní ho naopak nemohou „vystát“. Jak byste ho charakterizoval Vy?

Je zcela běžné, že společnost má rozporuplné pohledy na nejdůležitější osobnosti své historie a že silné emoce mají sklon časem vyprchat. Podobně byla veřejnost svého času polarizovaná v případě T. G. Masaryka, ale dnes už to není tak “žhavé”.

Jakožto cizinec dávám přednost soustředění se na ty stránky Havlova života a díla, které mají univerzální a dlouhotrvající přitažlivost a které nikdo jiný – ani Solženicyn - z bývalého východního bloku v současnosti nemá a v budoucnosti ani mít nebude. Andrej Sacharov byl velmi statečný a získal Nobelovu cenu (Havel ji nikdy neobržel), ale kdo dnes čte jeho dílo Úvahy o pokroku, mírovém soužití a intelektuální svobodě?

Naopak na blozích, sociálních sítích a v tisku často vidím reference na Havla, konkrétně na Moc bezmocných, jako příklad vzdoru. Značně zde přispěl kanadský spisovatel Paul Wilson svými překlady Havlova díla do angličtiny.

Hável byl v 90. letech velmi populární v USA, známé je jeho vystoupení v Kongresu v roce 1990. Čím Spojené státy především nadchl?

Myslím, že sám Havel byl zaskočen. Ta míra, s jakou ho uvítali, byla částečně dána “mytologií”, která Havla obklopovala – umělec a politický vězeň se najednou stal prezidentem. Taky mám podezření, že Kongres povětšinou aplaudoval spíš sám sobě než přímo Havlovi. Byl to okamžik, kdy Kongres oslavoval omezení vlivu SSSR.

A nesmíme zapomenout, že Kongres má ve zvyku na řečníky ze zahraničí reagovat značně emotivně. To je případ také Lecha Walesy, který měl proslov v USA 15. listopadu 1989, ještě tedy před Havlem. Jakmile návštěva odejde, zákonodárci se vrátí k běžným záležitostem.

Psali jsme: Havel byl veleben i kritizován: Boural tabu, rázně řešil politické konflikty  

Vy jste delší dobu působil také na Katedře slovanských jazyků a východoevropských studií University College v Londýně. Jak Havla vnímali akademici v Británii?

Jejich postoj bych popsal jako kritický respekt. Byl tam nepopiratelný obdiv za to, co si Havel musel v 70. a 80. letech přetrpět, a k jeho esejům či divadelním hrám, zároveň ale zaznívalo nemálo kritických hlasů, které měly literární a filozofické pozadí. Tak tomu ostatně je u kteréhokoli prominentního spisovatele.

Má Česká republika i dnes ve světě renomé díky Havlovi?

Ano, ale jen pokud jde o starší lidi, která si ještě pamatují rok 1989. Nyní zde už máme celou generaci, která nezažila studenou válku a nemá povědomí ani o 90. letech 20. století. Vždyť už je to téměř 14 let, co Havel odešel z úřadu prezidenta. Mnoho lidí patrně jméno Havel slyší poprvé v životě až na letišti v Praze. Pověst České republiky nyní pramení z toho, jakou politiku vede v rámci EU nebo dle vztahů s Ruskem, Ukrajinou či Čínou. Svět tedy hodnotí Česko podle jeho současných politických lídrů.

Komunisté Havla dlouhé roky perzekuovali, přesto k nim po sametové revoluci zaujal tolerantní postoj. Co ho k tomu vedlo a neměl být přeci jen tvrdší vůči exponentům totalitního režimu?

Havel nebyl v Česku jediný, kdo takový přístup zastával, a mohli bychom najít také příklady jinde ve světě, například Nelson Mandela v Jihoafrické republice. Odpověď bychom snad mohli nalézt v analýzách, které Havel napsal v průběhu 20 letech před rokem 1989. V těch popisuje dynamiku totalitních společností a způsoby, kterými chytá každého včetně těch, kdo se zdají být bezmocní, do sítě spolupachatelství. Kdo by měl být hnán k větší odpovědnosti, aby se odlišil její stupeň, jesliže každý nesl část viny?

Havel v zásadě nebyl proti lustracím a nebránil snahám postavit jisté funkcionáře před soud pro zvláštní zločiny. Jak se ale ukázalo, mnohé z těch zločinů bylo velmi obtížně stíhatelných.

S odstupem doby se objevují výtky, že Havel byl nepraktický idealista a stále víc se v politice, ale i svém literárním díle uchyloval k metafyzickým myšlenkám, kterým lidé přestávali rozumět. Souhlasíte?

U Havla začal obrat k „metafyzičnu“ v 70. letech, jak je patrné z Dopisů Olze, což je obtížná kniha. Ale často si ji znovu přečtu, protože mě nasměruje k duchovnímu prožitku daleko víc než běžné náboženské texty. Je jako poezie, kdy nemohu pochopit každou linku a uchopit dílo jako celek. Havel byl duší básník.

Ovšem to také vysvětluje, proč chci stále číst Havlovy eseje a proslovy i po letech. Nemám žádnou potřebu číst řeči realistických politiků, které vyvěrají z „teď a tady“, a proto rychle vyčpí. Havel byl prezident, zastával tedy úřad, jehož obzory se značně liší od těch, které má premiér, předseda sněmovny či guvernér centrální banky.

Psali jsme: Život Václava Havla byl plný paradoxních situací  

V Česku jste žil v letech 1991-92 a poté v letech 1997-98. Jaké nejmarkantnější změny v české společnosti jste tehdy pozoroval?

V letech 1991-92 Češi žili ještě podle scénářů Jaroslava Dietla. Když jsem přijel, všichni byli neskutečně pohostinní a přátelští. Budu navždy vděčný mnoha lidem, kteří mi pomohli dostat se k dokumentům, které jsem potřeboval pro svůj výzkum. Nicméně byl to stále svět, kde člověk potřeboval konexe, aby to či ono klaplo. Pravidla nebyla zcela jasná a úřední dohody nebyly závazující. I něco tak základního, jako sehnat ubytování, nebylo možné bez shody štastných okolností. Člověk musel znát někoho, kdo zná někoho s volným pokojem či bytem k pronajmutí.

V letech 1997-98 už byl patrný rapidní posun ke společnosti založené na obchodních transakcích a trhu k uspokojení poptávky. Život Čechů se stal více profesní a byl povědomý pro někoho, kdo přišel ze západní Evropy či USA. Už byl ovšem také patrný stres. Navíc šlo o dobu, kdy se rozpadla Klausova vláda, byla podepsána takzvaná opoziční smlouva a ve společnosti začala být cítit “blbá nálada”, která snad nikdy neodešla.

Jak se Česko podle Vás vypořádalo s přechodem k demokracii? Patříme v roce 2016 na Východ, nebo Západ?

Nikdy jsem neměl rád dělení na Východ a Západ, protože nevím, kudy přesně vést hraniční čáru. Myslím, že historie bude postkomunistické Česko soudit podobně jako meziválečnou první republiku.

Pokud jde o pozitiva, z formálního hlediska zvládla Česká republika přechod velmi dobře. Po rozpadu federace byla přijata stabilní ústava, konaly se svobodné, pokojné a spravedlivé volby přesně dle plánu a zpočátku s vysokou účastí a dynamickým pluralitním systémem stran. Moc se předává pravidelně a bez nepokojů. O politice lidé mluví nahlas a rázně, ústavní soud pomohl definovat práva a svobody.

Jsou zde ale také negativa. Zdá se, že se politika v Česku stala příliš moc dílem kartelu či je velmi blízko lobbingu a byznysu, což zvyšuje riziko korupce a snižuje důvěru veřejnosti v systém. To je palivo pro protestní strany a populismus. Tento trend je ovšem patrný ve všech rozvinutých “postindustriálních” společnostech.

Evropa, ale i USA nyní procházejí složitým politickým obdobím. Novým americkým prezidentem byl zvolen Donald Trump, Britové se rozhodli pro brexit, migrační krize, nárůst populismu a nacionalismu. Říká se, že světu chybí silná morální autoritu typu Václava Havla. Je tomu tak?

Potíž je spíše v tom, že máme kolem sebe spoustu jedinců, kteří o sobě prohlašují, že jsou morální autoritou a očekávají, že lidé budou následovat jejich učení. I vůdce Islámského státu by zajisté sám sebe považoval za učitele morálních zásad.

Havel by byl tím posledním, kdo by chtěl, abychom pasivně čekali na odpovědi od nějakého gurua. Jedna z myšlenek, kterou jako mladý přijal od Josefa Šafaříka, byla, že by měl každý sám hledat své svědomí, objevit pravdu a zaručit se za ni svou ctí, reputací a dokonce vlastním životem jako Sokrates, Ježíš či Jan Hus.

Pozor ale, není to totéž co fanatik. Ten lpí na něčem vnějším jako je ideologie či rozkaz od vůdce a slouží bez svědomí, když potřebuje ublížit či zabíjet druhé. Údělem naší doby je, že máme příliš mnoho učitelů, ale pouze málo ručitelů.

Děkujeme za rozhovor.