Trump ohrožuje hospodářskou stabilitu. Možná ho budou muset "poučit" čínští soudruzi

Obama a jeho čínský protějšek Si Ťin-pching se pravidelně vídali prostřednictvím bilaterálních návštěv, jakož i na regionálních a mezinárodních summitech. Tyto rozhovory jim umožnily zavést až 94 mechanismů bilaterálního dialogu, který zprostředkoval pro obě strany podmínky pro vzájemné vyjednání ohledně strategických otázek. Obě země jsou klíčovými hráči v řadě mezinárodních organizací jako je např. Rada bezpečnosti OSN, v které mají stálé členství, a nejdůležitějšími aktéry řady mezinárodních summitů jako je APEC nebo G20. Jejich největším společným úspěchem je podepsání konvence o změně klimatu na summitu OSN v Paříži v roce 2015, tvrdí The Diplomat.

Každý týden se uskutečňuje více než 100 letů do obou zemí. Bilaterální obchod mezi USA a Čínou předčil více než  500 miliard $ v roce 2016, a to na pozadí zpomalujícího se globálního obchodu. Pokud se EU nepočítá jako jeden blok, je USA hlavním partnerem pro Čínu a pro USA je Čína je druhým největším obchodním parterem.

Ve světle těchto faktů se ukazuje otázka budoucích čínsko-amerických vztahů za administrativy Donalda Trumpa jako zcela zásadní pro světovou ekonomickou a politickou situaci. Bude Trump pokračovat v jejich utužování nebo nasadí jiný kurz, jak naznačuje? Odpověď lze nahlížet z několika perspektiv. Tou první je politická perspektiva. Je nepochybné, že USA i Čína mají jiný politický systém i kulturu a že tyto odlišnosti budou zřejmě zrodem vzájemných nedorozumění a podezírání. Jistým problémem je, že bilaterální vztahy mezi oběma zeměmi postrádají pevnou podporu vzájemně závazných smluv. Tři společné komuniké jsou často předmětem "interpretací" ze strany na stranu USA.

Čína byla i během vstřícné Obamovy administrativy nahlížena jako nebezpečný konkurent USA. Z obavy z prudkého tempa rozvoje Číny se Obama obrátil do dalších částí Asie, kde doufal získat si přízeň a případně i podpořit mocenské soupeře Číny – jako např. Indii. Trump, který se netají svým obdivem k Indii a jejímu premiérovi, zřejmě v této taktice bude pokračovat. Ze strany Číny je ale mnohem závažnějším proviněním veřejně deklarovaná neochota Trumpa uznat politiku „Jedné Číny“. Pro Čínu se jedná o základní požadavek, jehož uznání očekávají od svých politických partnerů, a jestli bude Trump pokračovat v nastoleném směru, zcela nepochybně se Čína pokusí dát najevo svou nelibost, například šikanou a omezením působení amerických firem v Číně, domnívá se Bloomberg.

Nicméně, politické cykly v USA přináší pravidelné překážky v bilaterálních vztazích. Během své kampaně, většina prezidentských kandidátů používala taktiku „tepání Číny“ k získání politických bodů. Poté jsou však velmi rychle „zaučeni" a jejich rétorika se odchýlí od té používané v kampani čínsko-americké vztahy se vrátí na nastavený kurz. I v případě Trumpa lze očekávat podobný vzorec, ačkoliv vzhledem k jeho známé nepředvídatelnosti ne s takovou jistotou jako u předchozích kandidátů.

Z ekonomické perspektivy platí, že obě země slouží jako motor globální ekonomiky. Nicméně, každá z nich je v jiném fázi vývoje a stojí na jiném konci výrobního řetězce. Důsledkem je obtížná koordinace ekonomických politik, která je ještě ztížena chybějící institucionální podporou obchodních vztahů. The Diplomat se domnívá, že je legální povinností USA uznat tržní status Číny v souladu s dohodou WTO (Word Trade Organization – Světová obchodní organizace). Oběma zemím se též vyplatí dokončit oboustranné bilaterální investiční smlouvy (Bilateral Investment Treaty), která umožní dalším čínským podnikatelům zřídit své podnikání ve Spojených státech a vytvářet zde pracovní místa.

Tyto smlouvy se stávají rukojmím domácích politických zájmů, tvrdí The Diplomat. Obě země by měly přestat hledat obětní beránky a uvědomit si, že jsou podřízeny těm samým principům globalizace, jejichž následkem je např. stále rostoucí schodek obchodu mezi Spojenými státy a Čínou. Více než čtvrt milionu amerických podniků outsourcovala své výrobní linky do Číny, a nyní přepravuje konečné produkty zpět do USA.  V současné době zhruba 60 procent vývozu z Číny lze přičíst FDI (foreign direct invesment - přímé zahraniční investice) majitelům v Číně.

Proto má Čína titul nejvíce vyvážející země na světě, pokud jde o objem obchodu, avšak nikoliv z hlediska skutečných obchodních přínosů. Kromě toho, výrobky dovezené z Číny jsou ty, které USA samy nevyrábí. Odříznutím jejich dovozu se nejenže nezlepší domácí deficit, ale občané USA si budou muset platit více za výrobky z jiných zemí, které možná budou méně kvalitní, upozorňuje na problémy případných Trumpových zásahů proti dovozu čínských výrobků.